Tura pres Salkantay na Machu Picchu


Advertisement
Peru's flag
South America » Peru » Cusco » Salkantay Trail
April 13th 2008
Published: April 19th 2008EDIT THIS ENTRY

This content requires Flash
To view this content, JavaScript must be enabled, and you need the latest version of the Adobe Flash Player.
Download the free Flash Player now!
 Video Playlist:

1: Lanovka 21 secs
Po nekolika dnech v Cuzcu jsem se konecne vypravil na turu do Machu Picchu - zlaty hreb cele cesty. Vybral jsem si turu s nazvem Salkantay trail - petidenni turu pres hory. Vyrazelo se pekne brzo - ve ctyri hodiny rano autobusem do vesnice Mollapata. Kdyz jsem se probudil, tak v hostelu na recepci nebyla ani noha a ze stropu jim tam tekla proudem voda. Zvonil jsem asi 5 minut ale nikdo se neobjevil. Tak jsem vyrazil a zanechal spoust za sebou. Do Mollapaty jsme dorazili v sedm rano, nasledovala ospala snidane, kdy se postupne vsichni seznamili. V nasi parte jsme meli dva Anglicany - Johna a Laurence, dva Argentince - Anu a Maxe, Svedku Sandru, Belgicanku Kato, Rakusanku Cristinu, Australana Dava, Izraelku Yoev, Jihoafricana Daniho, me a pruvodce Edwyna s dvouma kucharema a jednim konakem. Po snidani jsme se s pruvodcem snazili spojit s cestovkou, abych jim potvrdil, ze se chci vratit casnm vlakem zpet, protoze jsem uz Cuzcu dalsi cas travit nechtel a autobusy odjizdeji jen vecer. Normalnim spojem bych se vratit vcas nestihnul. Nakonec jsme se dovolali, z kancelare mi rekli, ze se pokusi listek zajistit, coz me moc neuklidnilo, ale nakonec vse dobre dopadlo.

Vyrazili jsme
KravickaKravickaKravicka

Jak z reklamy na cokoladu
z vesnice ve vysce 2600 metru po ceste, ktera se pomalu klikatila vzhuru udolim, bylo pomerne teplo, cestou jsme mijeli uzasny scenerie jak vystrizeny z reklamy na cokoladu. Kazdej si nes jen veci na jeden den, velkej naklad nam nesly muly. Prvni obed jsme meli na pastousce nad udolim s uzasnym vyhledem. Prestoze jsme byli pomerne vysoko, tak se do nas pustili bodavy musky. Radsi jsme vyrazili dal. Kato si na cestu vzala jen takovy tenisky, takze sla celou dobu s puchejrema a zustavali s Maxem, kterymu bylo zle pozadu. Po celkem asi sedmi hodinach pochodu jsme konecne dorazili na prvni taboriste ve vysce 3600 metru. Peru lezi kousicek od rovniku, takze prestoze je tu leto se smraka velmi brzy. Den trva vice mene 12 hodin, od sesti do sesti. Po setmeni se ochladilo, coz jsme se snazili rozehnat donesenym Johnny Walkerem a par pivama. Vetsina lidi ale toho mela dost, takze jsme sli spat uz v osm vecer. Max na tom byl nejhur, zvracel pred stanem - projevila se u nej horska nemoc. Ostatni lidi jen pobolivala hlava, coz zkouseli rozehnat kokou.

Cekal nas nejdelsi den - 25 kilometru a prechod pres nejvyssi bod cesty - Salkantajske sedlo. Noc byla pomerne chladna, rano jsme se probudili v pul sesty s hrnkem caje rovnou do stanu. Posnidali jsme a sbalili stany. Dole z udoli kterym jsme vcera vystoupali se nahoru sunula v chuchvalcich husta mlha ze by se dala krajet. Vypadala, ze si jde pro nas. Postupovala pekne rychle, takze chvili po te, co jsme vyrazili jsme toho moc nevideli. Po asi hodine stoupani jsme zastavili na kratkej odpocinek a Edwyn nas naucil modlidbu k hore. Kazdej si vzal tri listky koky, udelal z nich trojlistek, fouknul do nich smerem k hore Salkantay a poprosili jsme o slunce a bezpecnej vystup. Jako zazrakem se temer vzapeti rozjasnilo, mlha zmizela a naskytnul se nam uzasej pohled na uboci, kterym jsme stoupali vzhuru. Ty inkove evidentne vedeli jak na to. Kazda hora pro ne byla posvatnym mistem kde sidlil buh hory apu, v nasem pripade Apu Salkantay. Inkove meli k horam velky respekt - hory prinaseli laviny, sesuvy pudy a sopecne erupce, a proto jim pravidelne obetovali. Horska nemoc se naplno zacala projevovat i u Johna. Zacali jsme stoupat vzhuru nejstrmejsim usekem cesty. Skupinka se nam roztahla na nekolik set metru.

Po dalsich trech hodinach jsme se konecne dostali nahoru do sedla ve vysce 4600 metru. Zacala by poradna zima, foukal vitr a opet se udelala mlha doprovazena kroupama. Nekdo z nas evidentne tam dole modlitbu odflaknul. Doufam, ze jsem to nemel na svedomi ja. Na vrcholu jsme postavili pramidu z kameni a vlozili do ni llistky koky ktery jsme si vynesli nahoru. Udelali jsme skupinovy foto a pryc odsad do dalsiho udoli. Jak jsme klesali, tak se kroupy zmenili na kapky. Tentokrat zacala hlava bolet me. Moc jsem to nechapal, pri klesani by se to stavat nemelo. Mozna to bylo nedostatkem vody, kdo vi. John zacal zvracet a dala se do nej zima. Obed kazdej nadsene privital, specielne protoze zacalo dost prset, inu konci obdobi destu. Po obede jsme dal klesali do udoli, zacalo se oteplovat jak jsme se dostavali niz a niz na uroven dzungle a cesta se zmenila na blativou. Ke konci uz se jednalo o totalni bahno, jednou se mi malem podarilo si do toho sednout, ale nakonec jsem chmatnul po trnov vetvi, ktera me zastavila. Zustal jsem teda zablacenej jen po kolena, ale vrazil jsem si trny do palce. Bez pinzety jsem se to pokousel vytahnout stipatkem na nehty, ale to je prace tezsi nez by se zdalo, protoze stipatko je udelany na stipani, uchopeni miniaturnich trnu neni zrovna to, pro co bylo navrzeny.

Konecne jsme po celkem asi desetihodinovym pochodu dorazili do naseho druheho taboriste na navrsi nad soutokem dvou rek hluboko pod nami. Shodli jsme se, ze scenerie je jak vstrizena z valecnyho filmu z Vietnamu. K dokresleni atmosfery chybli jen vrtulniky Huey preletajici nizko nad dzungli. Vsichni toho meli dost, ale protoze jsme meli to nejhorsi za sebou, tak jsme to museli oslavit. Navic v tomhle taboristi byl hned u stolku stanek s pivem, takze objednavky jen prsely. Oslav se nezucastnili ani Max ani John, kterej se priznal, ze k horske nemoci se mu asi pripojila reakce na ockovani proti zluty zimnici, udajne se projevuje asi u 10% lidi, ovsem z lidi se kterema jsem mluvil se reakce projevila uplne u vsech. V podstate se jedna o tyden s priznaky chripky. Preze vsechno jsme sli spat "az" v devet hodin. Nic moc, ale aspon jsme se polepsili o jednu hodinu.

Rano jsme se probudili do napul zamraceneho dne. Z lesu kolem stoupala para a dodavala okoli mystickej raz. Pokracovali jsme dal udolim, presli jsme zavesenej most a dostali se na farmu, kde bylo spousta volne se pasouci zvere a mistni asi petiletej klucina, kterej prohanel slepice. Bral je do naruci a hazel s nima jako s micudou po ostatnich slepicich. Kdyz si nas vsimnul, tak pribeh a zazvatlal.

"Dulce, propina"
"Sladkosti, baksis"

To teda byl vrchol. Ana mu rekla, ze dostane pusu, coz je nejlepsi darek. Klucina nevedel co na to rict, tak se s tim spokojil. Edwyn prohlasil, ze kluk mluvi Quechujsky, takze spanelsky umel asi jen zebrat a rict svoje jmeno. Niz v udoli jsme minuli prirodni hork prameny a sestoupali az docela dolu k rece. Po nekolika hodinach jsme zastavili u dalsiho obcerstveni a nakoupili mistni hit - granadilla neboli vasnive ovoce. Zvenku to vypada ne uplne nepodobne jako mandarinka nebo pomeranc, ale vevnitr jsou seminka obaleny cimsi co chutna malinko jako angrest, ale pritom to neni vubec kysely.

Po par dalsich hodinach jsme sestoupali do vesnice Santa Teresa, kde jsme poobedvali, a utaborili se. Program pro odpoledne byla navsteva mistnich termalnich pramenu. V termalech jsme se rochnili asi dve hodiny, az do setmeni. Kdyz uz nebylo v bazenech videt na krok, tak jsme se vratili zpatky a poprve smeli rozdelat ohen, coz byla parada. Vino a nekolik hricek, ktery jsme hrali dodalo poatricne veseli, ktery vydrzelo - svete div se - az do jedny do rana! Rekord nasi tury.

Ctvrtej den naseho putovani jsme zahajili sestupem ke stare osade Santa Teresa na brehu rek Urubamba, ktera byla v roce 1998 zasypana pri sesuvu pudy. Nova vesnice byla proto postavena asi o sto metru vys. Na miste stare vesnice jsou dnes jen ruiny a neco, cemu mistni rikaji vznesene lanovka - jedinej zpusob jak se dostat na druhej breh reky. Lanovka jsou v podstate neco jako necky zaveseny na lanu - cely to bylo ne nepodobny lanovce z filmu Vlci bouda. Kapacita dve osoby, jezdilo se vetsinou po trech. Pohon rucni, respektive nozni. Bylo treba se nohou odrazit a pak klouzat pres reku, kde nestacila setrvacost nastoupila na radu rucni sila a zbytek bylo treba prekonat pritahovanim lana.

Na druhem brehu reky jsme pak pokracovali nekolik hodin ve slunecnim zaru az jsme prisli k mostu kde zacala zeleznice. Zaroven koncila cesta a pokracovali jsme teda dal dzungli po kolejich. Poslednich asi 10 kilometru proto bylo jak se patri nepoodlnejch. Nakonec jsme dorazili do vesnice Aguas Calientes - turistickho hnizda pro vsechny touzici spatrit Machu Picchu. Aguas Calientes je zajimava tim, ze nema hlavni tridu jako ostatni mesta. Na hlavni tride jezdi vlak, auta jsou jen v bocnich ulicich. Je to docela povedena atrakce, vlak si to pomalu sine mezi neskutecne predrazenejma restauracema a obchudkama. Kousek od hlavni tridy ale uz v restauracich clovek zaplati polovinu. Navic tu poulicni nahaneci svadej tvrdou valku, takze si staci stoupnout a nechat je aby se navzajem trumfovali ve svejch nabidkach. Nakonec jsme vzali za vdek nabidce dvou 1,1L piv plus cesnekovej rozpecenej chleba plus nachos za dvacet soles. Ve vecerni restauraci jsme pak konecne potkali mistni skupinu, ktera byla opravdu dobra, vetsina z nich jsou jen takovy sumari, ale tihle opravdu valeli. Chlapik na pistalu jamoval jak na dzezovym koncerte, a to vsechno na andsky tema. Zapomnel jsem zminit, ze za poslednich deset dni jsem asi stopadesatkrat slysel El condor pasa, kter zpopularizovali Simon & Garfunkel. Tahle skladba se line uplne ze vsech kramku a hospod. Podle me kazda skupina od Peru po Bolivii udelala minimalne jeden remake.

Ubtovani jsme meli v hotelu nad dravou rekou, ktera hucela prijemne do tmy. A poprve po vice nez mesici jsem mel teplou sprchu, ktera tekla silnym proudem. Jinak byla bud studena nebo tekla curkem. Spat se slo opet brzo, protoze budicek byl pristi den uz ve tri ctvrte na ctyri. Sesli jsme se u trati a vyrazili na vystup na Machu Picchu. Vstup trval hodinu, stoupali jsme tise noci vzuru, prekonali jsme asi milion schodu, jeste nikdy jsem se nezpotil tak jako pri tomhhle vstupu. Nahore jsem triko vyzdimal a cekali jsme az se otevre brana. Brana se otevrela presne v sest rano a my vyrazili dovnitr. Mezitim se zacalo rozednivat, ale pro totalni mlhu toho nebylo mnoho k videni. Na terasach se pasl lamy a vykukovali na na zpoza zidek. Mlha se zvedka az po devate rano a konecne jsme uvideli ten sraz dolu, co Machu Picchu obklopuje. Jedna se opravdu o orli hnizdo. Nikdo presne nevi proc bylo vlastne postavene. Kazdopadne Spanele Machu Picchu nikdy neobjevili. Nahore jsme zustali az do obeda, potom jsem se presunul dolu a pospichal na vlak do Ollantaytamba, odkud jsem mel pripoj do Cuzca, kde me cekal luxusni autobus do Arequipy. Tak dobre jako v tomhle autobuse uz jsem se dlouho nevyspal

P.S. Tentokrate je fotek opravdu hodne, takze jsou opet na vice strankach.

P.P.S. Pokud v textu najdete mnoho slov kde chybi ypsilon, je to proto, ze na tyhle klavesnici nejde zmacknout a musim misto toho pouzivat mapu znaku.


Additional photos below
Photos: 77, Displayed: 29


Advertisement



Tot: 0.192s; Tpl: 0.019s; cc: 12; qc: 32; dbt: 0.0399s; 32; m:apollo w:www (50.28.60.10); sld: 3; ; mem: 6.4mb