5den - Vystup na Pulpit Rock

---

Probudilo nas startovani motorek, ktere po chvili kolem nas projeli. Nas stan byl nedaleko nastesti nefrekventovane silnice. Peto to komentoval slovy, ze jsme se zrovna mohli stanovat na dalnici. Celkem me to pobavilo. Slunicko zacalo krasne svitit a cekal nas krasny den. Po snidani jsme sbalili stan a vyrazili smerem k Preikestolenu/ Kazatelne. Parkoviste jsme objevili hned po ctyrech kilomenetrech, ale tak tak jsme nasli mistecko pro nase auto. Jeste ze je tak malinke. Cekala nas ctyrhodinova tura. Nebylo ani tak moc narocna na teren – po kazdem kopci se slo chvili po vrstevnici, takze clovek si vydechl, trochu se lezlo po kamanech do kopce, po obrovskych balvanech po rovine, prechazelo pres drevene lavky pres baziny, kolem jezirek, po retezich a drevene lavce … Ale ty davy, ty davy, ty davy. Nejspis kazdy clovek, ktery prijde na tento fjord, navstivi tuto vsude zobrazovanou skalu. Vzhledem k tomu, ze vetsina cesty je uzka a da se jit jen po jednom, clovek neustale slape v zastupu jak nejaka ovce. Obdivovala jsem nektere starsi pani, ktere se pomalu odvazne skrabaly nahoru a rikala si, ze doufam, ze v jejich veku toho budu taky schopna. Po vetsiny cestu jsme se tesili nadherny vyhledum, na ktere tahle tura byla velmi bohata. Slunicko zacalo pekne pripikat a ja uspesne take. Nejak jsem se zapomnela natrit, za coz jsem byla ocenena spalenym nosem a lehce pripalenymi rameny.
Kdyz jsme dorazili na platform ci placatou skalu byli jsme nadseni tim uchvatnym vyhledem no uz mene vsemi temi lidmi. Ale co jineho jsme mohli ocekavat. Peto si odvazne sedl na okraj, ale ja se drzela dal. Vysek se sice nebojim, ale k okrajum vysokych skal mamrespekt. V podstate se mi delalo lehce spatne ze vsech tech lidi sedicich na okraji. Jak jsem se o ne bala! Co kdyby spadli dolu? Je to prece 604metru nad fjordem! Chvili jsme se dohadovali, kde se najist. Peto mel uz hlad a chtel jist hned tady a ted, ale ja chtela trochu soukromi a navrhovala jsem vylezt trochu vys, kde je vyhled na tuto skalu, ale uz bez houfu lidi. No neuspela jsem. Po jidle jsme se tedy vyskrabali vys a vraceli se zpet horni cestou, ktera se s tou, po ktere jsme prisli v urcitem bodu spojuje. Na vrcholku se s nami zacal povidat jeden Cech, ktery zde byl na vylete s vetsi skupinou. Vymenili jsme si zazitky a pokracovali dal. Ja se tesila na muj geocaching, protoze na Kjeragu my dosli baterky a musela jsem si tuto prilezitost nechat ujit. Bohuzel jsme po jiste dobe zjistili, ze cache je schovano u te trasy po ktere jsme prichazeli a uz se nam nechtelo vracet. Cesta dolu probihala celkem pohodove, i kdyz me zacal trochu zlobit kloub. Na parkovisti Peto uvaril vybornou hraskovou polivku, zatimco ja odpocivala a probirala se brozurkou, co muzeme v okoli jeste navstivit. Kdyz jsme si naplnili nase briska, prosli jsme se jeste kolem parkoviste, k mistnimu hotelu, obchudky s upominkovymi predmety a chvili si posedeli na laveckach s vyhledem na jezero. Tuto noc jsme se rozhodli stanovat na divoko. Proste si najit nejaky placek, kde si postavime stan. V Norsku je to celkem bezna vec a pokud najdete nejaky neoploceny kousek louky, nikdo vas nemuze vyhodit. Najit vsak volny kousek louky je ukol nelehky, nebot vetsina pudy nekomu patri a tudiz ploty se tyci temer vsude. Vydali jsme se tedy na sever kolem more s vidinou, ze si najdeme misto u more, ale to se neuskutecnilo. Silnice se vinula kolem brehu a mezi ni a morem byl akorat sraz. Po ceste jsme se zastavili v malem mestecku Jorpeland, kde jsme si udelali malinkatou prochazku kolem pristavu, mrkli se na nejstarsi mistni tovarnu, kterou by jste nerozeznali od normalniho domu, prohledli si par zeleznych soch a dokoupili nejake potraviny. Po par kilometrech se cesta stocila k jezerum a my odbocili na mensi vedlejsi cestu, kde se nam nakonec podarilo najit maly placek na stanovani u cesty do lesa. Jezero bylo pres silnici, ale plot nam branil v pristupu. Nicmene rano, kdyz jsme kousek popojeli, jsme vyuzili osvezujici vodu na umyti tvare a nadobi po nasi pulnocni veceri.

---