Santiago de Cuba

---

Je sobota, den před hurikánem. Tonda odvází do nemocnice starého pána, který bydlí v našem domě - asi tatínek naší hostitelky. Couráme po městě, všude jsou mraky lidí. Všude se stojí fronty na cokoli od zmrzliny az po "tuzexové zbozí". Kupujeme zeleznou zásobu na hurikán. Prodavačka nás napřed odmítla vpustit do obchodu a nechala nás venku čekat asi pět minut, nakonec nás ale pustila. Zvláštní mravy. Kazdopádně jsme se rozhodli, ze hurikán lze přezít s 5 litry vody, několika rumy a dvaceti malejma plechovkovejma pivama na osobu. Odhad byl viceméně správnej.

Vyrázíme radši na pláz za město. Od Bédova kámoše Prasemíry máme typ na místo jménem Playa Verde (zelená pláz). Mezitím se zatahuje. Na plázi není téměř ani noha. Na místní plázi se vyřádila nedaleká betonárka, která tu udělala betonový slunečníky a kdyz uz v tom byli, tak rovnou vybetonovali kus moře. Zatímco dělám pár fotek, tak ostatní jsou do vody. Kazdá výprava má svého smolaře. Tím naším je bezesporu Béda. Kdykoli je někde v jídle kost, má ji on. Kdyz jíme něco jinýho nez rybu, tak taky. Nevím, kde končí smůla a kde začíná jeho fantasie, ale kazdopádně to, ze během asi půl minuty nachytal do chodidel zhruba padesát malejch bodlin od jezků byla realita. Zbytek výpravy potom chudák jeden vyndaval bodliny z chodidel. Shodli jsme se, jednak vzhledem k bezútěšnosti místa, jednak kvůli jezkům, ze tohle je ta nejhorší pláz na Kubě a ze to po návratu Prasemírovi bude třeba jaksepatří vytmavit. Mozná, ze se teď doma baví představou kam nás to poslal. Začalo poprchávat, tak jsme se radši vydali na spáteční cestu, protoze nám na střeše domu schlo prádlo.

Večer jsme se rozhodli pro osvědčenou kombinaci - steak v paladaru na střeše. Steak teda neměli, ale jinak jídlo chutnalo taky dobře. Tonda se učí fotit v noci a vyšlo nám pár pěknejch fotek. Po večeři jdeme zpátky domů. Doma je pozdvizení, zenský brečej, starej pán umřel. Jdeme radši do města a necháme je jejich smutku. Na náměstí nás pohůnek nalákal do hospody na pivo za 1 CUC a televizi (chceme znát zpravodajství o hurikánu), pivo je ale za 2 a televizi taky nemají, takze jdeme pryč. Na televizi nás nechají kouknout na místním sekretariátu kubánský komunistický strany. Vypadá to, ze se to blízí, o půlnoi by mělo začít pršet a celou neděli by měl hurikán Paloma přecházet přes území Kuby, naštěstí střed půjde přes Camaguay, asi 300 km západně od nás, takze u nás se nic zlého dít nebude. Jdeme do zahradní hospůdky na pivko a posléze se necháme odvést místním obejdou do Casa de la Música, tuší chlapík odměnu, ale kvůli hurikánu je zavřeno, takze má smůlu. Vracíme se na osvědčené místo činu a v poklidu dáváme pár dalších piv. Déšť přišel ještě před půlnocí a přišel náhle. Tísníme se pod plátěnou stříškou a čekáme az to trochu poleví. Utíkáme domů a pařba pokračuje u Bédy v pokoji. Zavítá k nám i pan domácí, je pěkně pod parou, evidentně starej pán nebyl jeho příbuznej, protoze po truchlení není ani stopy. Hostíme ho českou slivovicí, kterou ale jen ochutnal a dál se jí ani nedotknul. Je prej děsně silná.

Celou noc prší, ráno je ale obloha překvapivě zamračená jen z půlky, od západu. Poprchává. Jedeme si prohlídnout starodávnou pevnost bránící vstup do zátoky Castillo del Morro. Pevnost je veliká a krásná, tyčí se na ostrohu nad vjezdem do zátoky a ve vrcholné době španělské Armady jistě představovala hrozivé místo. Ty doby jsou uz pryč a místo obránců tu najdeme jen pár zenskejch, který si tu za bakšiš přivydělávají k důchodu tím, ze nás svinským krokem zenou z místnosti do místnosti, kde vzdycky řeknou jen pár vět a na konci se nabídnou, ze nás vyfotí, ale na fotce pak stejně není vidět vůbe nic. Za to chtějí od kazdýho po cucu. Nicméně na rozdíl od průvodkyň je pevnost sama opravdu nádherná, hlavně výhled na západ na vjezd do zátoky, pobřezí a hurikán, který se k nám blízí byl impozantní. Nemůzeme se toho výhledu nabazit a fotíme ho ze všech moznejch nádvoří a zídek znovu a znovu. Venku před pevností je maják, vojáci, který ho střezej a holčička, která se tu s nima vodí za ruce. Nemůze jí být víc jak 14, to je tedy kraj ...

Zpátky ve městě se procházíme dnes uz poměrně prázdnejma ulicema. Dnes se nám tu líbí daleko víc nez včera, můze za to hlavně absence lidí a front a to, ze není takové vedro. Ulice kolem zátoky jsem moc hezké, na některých sedí lidé na chodníku a hrajou šachy nebo domino, jinde zase děti trénujou baseball a voljbal. Tohle u nás určitě na ulici nejde vidět. Večeři si odbýváme tentokrát jinde, přidává se k nám kytarista a hraje nám uz dobře známej repertoár: Guantanamera, Chan Chan, Che comandante a další. Zdá se, ze místní neumí snad ani nic jiného. Tonda mu hraje pár kousků od Kryla a kdyz dojde na placení, tak mu říká, ze by taky něco chtěl, vzdyť přece taky hrál. Hudebníka to tak zarazí, ze jen řekne něco ve smyslu, ze jeho to ziví, takze smůla a rychle prchá, přičemz si tam dokonce nechal rumbakoule. Zavolali jsme ho zpátky a rumbakoule si odnes. A zmizel. Tonda dává poslední šanci podniku Casa de la Música. Ovšem při vstupu mu baba nechce vrátit a argumentuje tím, e mu vrátí Mašu - tak se tam chvíli hádaj, ale baba si stojí za svým a tak Casa nakonec Tondovi odolá a on se vrací s nepořízenou. Stejně tam hráli děsný hudlařiny.

Tak teda skončil den hurikánu Paloma. Večer se rozhodujeme ráno vyrazit dál na Trinidad, protoze hurikán uz Kubu opustil.

---

Photos

Playa Verde
Beda si vyndava z nohou jezky

Pohled z pevnosti
V pozadi hurikan Paloma

Pohled z pevnosti
Paloma mezitim postupuje k nam

Moje malickost
konecne jsem aspon na jedny fotce