Trinidad

---

Ráno balíme a chystáme se vyrazit na Trinidad. Jindřichovi chybí kalhoty, spolu s našima ostatníma věcma se mu sušily na šňůře, ale teď mezi prádlem je teď nemá. Chlápek, co jsme s ním večer předtím pili tvrdí, ze je nemá a ať si všichni prohledáme bágly. Hádáme se s ním, az nakonec odejde k sobě a řekne, ze mu omylem zapadly za postel a omlouvá se. To určitě. Tak a rychle odsud. Před odjezdem z města si ještě prohlídneme muzeum rumu. Muzeum rumu o sobě z dálky dává slyšet alarmem, kterej řve na celou ulici. Obsluha ztratila pin a nemůzou to vypnout. V muzeu bylo k vidění pár flašek starejch kolem padesáti let a taky jedna lahev tuzemáku, kterou tam onehdá zanechal jakejsi českej turista. Proč ten nebozák vez tuzemák na Kubu je mi tedy záhadou.

Míříme na západ podél nádherného pobřezí. Navečer dorázíme do cíle a pokoušíme se najít adresu, kterou nám dali v Santiagu. Ulici jsme našli rychle, ale dům v ní uz najít není tak snadné. Místní domorodci nás několikrát nasměrovali úplně špatně, potom jsme se rozhodli se uz nikoho neptat a najít to sami. Jedeme poněkolikáté pomalu ulicí, az skončí asfalt a začne hlína a skála. Ukázalo se, ze je třeba objet skalnatej úsek ulice, sjízdnej pouze pro dzípy, a o 2 bloky dál, ze ulice opět pokračuje, tam se nachází i naše ubytování. Paní domu je podobná té v Santiagu, asi to budou příbuzné. Uz o nás věděla a čekala na nás. Dům je klasicky relativně nejlepší v okolí, jedná se o průchoďák s místnostma jak ve vlaku, přízemí patří pánům domu, první patro hostům. Tohle ubytko vypadá fajn, akorát tu jsou zatím nejvíc na štíru s čistotou.

Snídaně další den byla v porovnání s ostatníma miniaturní, rozhodujeme se, ze příště se najíme na ulici. Dobrá věc na snídani je, ze nám k ní hraje soused na trubku. Na odpoledne jsme si dohodli vyjízďku na koních a dopoledne vyrazili do starého města. Trinidad je jedním z nejstarších měst na Kubě, s krásným historickým jádrem. Tady se kdysi hodně pěstovala třtina, tradici tu rozšířili Francouzi uprchlí po otrocké rebelii na Haiti. Procházíme se pitoreskníma uličkama, lidem je oknem vidět přímo do obejváku. Na nározích jsou patníky ze starých laufů od kanónů, coz působí moc dobře.

Odpoledne se potkáme s naším koňákem, rozdělíme si zvířata a vyrázíme na projízďku do údolí Valle de los Indigenos. Koně nejsou rozhodně nějaký chcíplý herky, jsou na amatéry poměrně značně vitální a občas i dost jankovitý. Hned z kraje se do sebe zahákly sedlama Béda s Mašu, coz způsobilo jistou paniku, kůň od Mašu začal jankovatět, na volání "Stop!" nereagoval, uz to vypadalo, ze vyjízďka skončí dřív nez začala, ale nakonec průvodce přicválal a vše vyřešil. Postupovali jsme stezkou do údolí, zvířata občas budila zdání, ze nás poslouchají, ale ve skutečnosti to dělali jen proto, ze byl na blízku průvodce. Ten byl jedinej, kdo měl reálnej vliv na naší výpravu. Neustálým voláním

"Caballo, yegua"
"Kůň, klisna"

dával všem zvířatům na vědomí, ze o nich ví a tím je drzel na uzdě. Procházíme se po farmách, došlo i na cval az jsme dorazili k vodopádům v lesíku, kde se koupeme v tůni. Průvodce okouní kolem a snazí se vydrzet tak dlouho, nez se holky převlečou do plavek a pak jde hlídat koně. Protoze je všude plno mravenců, tak jsme si věci pověsili na klacky. Cesta zpátky je o poznání horší nez sem. Aspoň mě uz pořádně bolí zadek a ze všeho nejvíc si přeju, aby uz byl konec. Údolí bylo super, ale bylo toho dost. Cestou zpátky se koně různě kopou a okusujou, asi uz toho mají pro dnešek taky plný zuby. Po sesednutí necítím vůbec zadek. Béda to opět odnes nejhůře, jako vzdycky, na zadku má obrovskou modřinu.

Po večeři vyrázíme do města na muziku. Sledujeme představení kapely, klasickej repertoár kubánskejch hitů, nic novýho pod sluncem, poté následuje taneční představení, po němz jsme svědky šílentví, kdy dva negříci s píšťalkama pobíhali po pódiu a mezi diváky a předváděli parodii na ohňovou show. Jak byli špatný, tak lezli všem na nervy. Rozhodli jsme se odsud zmizet, při placení se ke mě odněkud přimotala nějaká transka a chtěl(a) koupit pivo. To tak, a uz bych se tě nezbavil. Večer trávíme na náměstí spolu s davy lidí posloucháme vystoupení v Casa de la Música. Na obzoru se blýská o sto šest.

Ráno jsou všichni az na Tondu zničený ze včerejších koňů, přece jen čtyřhodinová vyjízďka je pro netrénovanej zadek pořádná náloz. Další věc: dostavuje se průjem. Prokletí cestovatele mě i ostatní konečně dostihlo. Vyrázíme za město, na miradoru (vyhlídce) se kocháme panoramatama a kupujeme levný rumbakoule, ať máme domu nějaký ty lapače prachu. Poté navštívíme vesnici Manuel Izaga, která se vyznačuje vysokou otrokářskou vězí, ze které se sledovalo jak se plní plán za časů minulých. Poobědvali jsme na zapadlém ranči v údolí, kde nás pohostili skvělým jídlem a kapela poprvé nic nechtěla. Ten kontrast byl blahodárnej, konečně jsme byli v podniku, kde nikdo nesomroval 😊 - teda az na psi a kočku, kterým jsme dali zbytky, Béda vyrobil kuřekočku - vysypal kuře kočce na hlavu a vysvětloval psovi, ze jí má olízat.

Pozdní odpoledne jsme se přesunuli na pláz Ancona, jedna z těch katalogovejch. Bílej písek, palmy, ... cestou tam jsme asi deset minut jeli v koloně, která jela krokem, vůbec jsem to nechápal, kolona čítala přes deset aut, takze ani moc nešlo je předjet. Nakonec jsme je přest předjeli, ukázalo se, ze je to funus, proto jeli všichni tak pomalu. Nicméně pláz samotná byla perfektní, s tou úděsnou playa verde se nedala vůbec srovnávat. Přímo na plázi byl i bárek s koktejlama, prostě všecko. Objevili jsme tam dokonce i jednu Polku (jsou fakt všude). Malinko jsme pogadali a zjistil jsem, ze se ten jazyk nezapomíná. Podle rady chytré knihy jsme prchli před západem slunce, snazíce se vyhnout nájezdu písečnejch blech.

---

Photos

Trinidad
Koncert u snidane

Trinidad
Pohled ze strechy

Otrokarska vez
Manuela Izaga

Otrokarska vez
Manuela Izaga

Pionyri
... malovane deti

Otrokarska vez
Manuela Izaga

Otrokarska vez
Manuela Izaga