Bahía de Cochinos - Zátoka sviní

---

Nastává poslední ráno v Trinidadu. Balíme a scházíme dolů k autu. Na chodníku na nás čeká trumpetista, kterej nám hrál kazdej den k snídani ze svojí zahrady a nabízí nám svoje CD. Béda ho kupuje, rozloučíme se a jedeme pryč. Za rohem jsme objevili okýnko na ulici, kde se prodávají rozpečené housky se šunkou a šťáva ze třtiny rozlejvaná do uřezanejch spodků od skleněnejch lahví. Snídaně je daleko lepší nez na našem posledním ubytku a stojí míň nez desetinu, jelikoz se platí v cupech.

Cestou na západ, směrem na Cienfuegos míjíme cyklistickej závod, nikam se nijak zvlášť nezenou, asi to bude tím vedrem tady. Cienfuegos je město pojmenované po stejnojmenném pirátovi a zároveň po dalším revolucionářovi Camilu Cienfuegovi. Ten posledně jmenovanej tu buď zil nebo působil či co, pomalu nám začali všichni ty komouši splývat. Město je zajímavé tím, ze tam k vidění nic není.

Pokračujeme proto dál, odbočujeme ze silnice a dál jedeme po rozbité cestě k pobřezí, která nás má dovést az do Zátoky sviní. Cesta je samá díra, občas je příkopová propadlina přes celou šířku cesty. Na jedné takové jsem málem nechal kola od auta. Naštěstí jsme to ale přezili. Teď mi teprve došlo proč v půjčovně říkali, ze pojištěné je celé auto mimo kol 😊 - filutové. Pobřezí v zátove je nádherné. Jedeme podél průzračné vody, po cestě je plno kempů, zkoušíme se v jednom zeptat za kolik by nás ubytovali. Odpověď je zarázející. Neubytovali. Všechno jsou to chatičky pro stranické funkcionáře nebo podnikové tábory. Cizincům vstup zakázán. A nikde ani noha. Taková škoda.

Podél pobřezí jsme dojeli az na Playa Larga, kde začíná vesnička, kdysi tu asi i bylo něco jako potápěcí centrum, dnes zavřené. Chceme se někde najíst a ubytovat. Odkudsi se vynoří otrapa a nabízí nám polohlasně jídlo: krokodýli, zraloci, cokoli. Posíláme ho pryč, beztak je to nějaká černota. Kde se vzal tu se vzal, objevil se černoch co prodával klobouky ze slámy, moc pěkný kousky. Jak slyšel, ze jsme z Čech, tak neustále opakoval

"Franz Kafka, Franz Kafka"

ale nebylo mu to nic platný, nikdo si nic nekoupil, krámů jsme měli tou dobou uz všichni dost. Najít ubytko nebylo jen tak. Cedule se znakem casa particular tu nejsou nikde vidět, takze po projetí celé vesnice jsme vešli do prvního domu, co nevypadal jako totální slum a tam se poptali. Paní sice neubytovávala, ale zavedla nás ke kamarádce, která nebyla proti. Všechno bylo na černo, takze, jí šly veškeré peníze do kapsy. Bydleli jsme v domku hned na plázi v zátoce, coz byla naprostá paráda. Paní domu měla na hlavě černou barvu a na rukách velikánský nalepovací nehty. Tak ta se tu jistě nepředře s takovou manikúrou. Pán domu připravoval obrovskou rybu zvanou dorado, kterou jeho kamarád chytil dopoledne na moři a my jsme si zatím šli zaplavat a zaházet talířem na záprazí na pláz. Voda byla teplá kolem 30 stupňů a měla černou barvu. Údajně je moře černé vzdy po dešti díky nedalekým mokřadům.

Trénovali jsme hod forehandem, coz u takového talíře není jen tak, většinou se to vzdycky dařilo jen jednomu a ostatním ne, potom to tomu jednomu jít přestalo a začalo to jít dalšímu... Byli jsme domluveni, ze bychom se mohli zkusit jít potápět s místním instruktorem, ale čekali jsme na něj a nedorazil. S časem jsou místní na štíru. Voda byla tak teplá, ze jsme tam vydrzeli az do západu slunce. Usedli jsme k pivku na dvorku a postupně si uvědomili, ze nás za ziva večeří hejna písečnejch blech. Jsou tak malé, ze to v první chvíli ani nejde zaregistrovat. Ale poté, co je člověk zaregistruje uz je kompletně celej sezranej a teprve začne všechno nálezitě svědět. Kolem se ochomýtá malá pionýrka, asi dcera, klasicky tu všichni choděj v uniformách. Kdo nějakou má, tak ji neustále nosí. Pozdě večer telefonuje instruktor, ale signál je jak z ponorky ve válce, není nic slyšet, tak ho típáme, beztak tu měl bejt dávno a zítra uz nebude čas.

Ráno vyrázíme na dlouhej přejezd na západ, pojedeme skrze Havanu co nejdál, abychom se přiblířili co nejvíc nádherné plázi Maria la Gorda na západním pobřezí. Místní sedláci tu suší obilí na silnici, zajímavá metoda.

V Havaně se snazíme najít dálnici na západ. Není to tak snadné, jak by se zdálo, klasicky jsme ji několikrát minuli, aniz bychom si jí všimli, nakonec se ale podařilo a směřujeme na Piňar del Río.

Kdyz tam dorázíme, tak na nás hned na ulici uprostřed provozu hlásí 2 vometáci na kole:

"Where are you from?"

Klasická zahajovací věta, kdyz chcete někoho vytáhnout prachy. Jenze my potřebujeme směnárnu, zásoby cuců a cupů se nám povázlivě ztenčily. Necháme se tedy vlákat do pasti a jedeme za cyklistama ke směnárně. Jen co si vyměníme peníze, tak uz nám nutí nějakou restauraci. Rázně ho odmítáme, nedá se lehko, ignorujeme ho tedy co nejokatěji a nakonec přece jen jde pryč.

Městečko San Juan y Martínez. Zastavujeme se na jídlo, na náměstí potkáváme černocha, co umí česky. Pokřtili jsme ho podle postavy z Básníků na Mirečka. Mireček nám ukazuje, kde se tu dá koupit něco k jídlu. Moc toho není. Na jídelním lístku u stánku je jen kuřecí filet. Dávám si ho, dostávám filet na talířku. Nikde zádný brambory, hranolky nebo nic jiného, prostě jen ten smazenej filet a basta. Ostatní je sice na lístku, ale klasicky nedovezli zbozí. Místní nám radí, ať se na noc ubytujume na Playa Bailén, která je levná a jezdí tam domorodci.

Playa Bailén je pustoprázdná. Nikde nikdo, v domě na plázi je komunistická nástěnka, kam se křídou píše plán a plnění plánu - čeho to jsme nerozluštili. Všude je plno písečnejch blech, ubytko je sice levný, ale mouchy by nás tu jistě sezraly za ziva. Potkáváme tu chcíplýho psa a hejno supů, prostě totálně ponurý místo. Uděláme bojovou poradu a rozhodneme se prchnout co nejrychleji co mozná nejdál. Cokoli musí být lepší nez tohle.

Jedeme tedy dál na západ a se západem slunce se ubytováváme u cikánky Carmen, která má velkou residenci ve jedný vesnici. Kdyz slyší, ze je nás pět a ne státem povolený čtyři, tak zakoulí očima, kdyz pak dohadujeme dobu ubytování a cenu, tak koulí očima čím dál víc. Dělám, ze si toho nevšímám a tak se nakonec dohodneme. Zdá se, ze paní Carmen prostě ráda koulí očima aniz by to něco znamenalo. Na pokoji je spousta piv ale zato chybí prkýnko na záchodě. Hlavně, ze je ale čisto. Venku se mezitím setmělo, vesnice se noří do totální tmy, černochy na kolech a na koních není vůbec vidět. V obchodech není vůbec nic, netuším, proč mají vůbec otevřeno. Jediná výjimka je pumpa otevřená 24 hodin, kde je na výběr několik piv, rum a hlavně je tam zima jak v mrazáku. Zítra nás čeká přejezd na tu pohádkovou pláz, takze se uz moc těšíme.

---