Advertisement
Published: August 4th 2023
Edit Blog Post
Robinsonův vodopád
Nedávný déšť sice znamenal, že jsem měl úplně promočené boty a kalhoty, ale vodopád byl o to úchvatnější. Vzdálenost mezi Singapurem a Bangkokem je dobrých 1500 kilometrů a v jihovýchodní Asii existuje více než slušná nabídka nízkonákladových aerolinek, takže pro přesun ze Singapuru do Bangkoku se přirozeně nabízí letět. Radši se ale přesouvám po zemi: jednak je to ekologičtější, jednak člověk něco vidí, a jednak si lépe uvědomí ty vzdálenosti a vůbec přechod z jedné země do druhé. Až přímo do Bangkoku vede železnice, ale spoje dost špatně navazují a v Singapuru je vůbec trochu problém koupit jízdenky. Proto jsem si zvolil zastavení v Malajsii, podle kritérií: 1) aby to bylo asi tak uprostřed, 2) aby tam jezdil ze Singapuru autobus, 3) aby to bylo poblíž železnice, 4) aby to nebylo ve městě - mezi velkoměsty by neškodila menší pauza. Vyšla z toho oblast zvaná anglicky Cameron Highlands, asi tak napůl cesty mezi metropolemi západního pobřeží, Kuala Lumpurem a Penangem.
Mám jeden velký rest ještě z Číny: jako fanda čaje, který i po cestě praktikuje čajové kung-fu a ráno si bez dobrého čaje nedokáže představit, jsem se v Yunnanu proslulého po světě (v Číně zas až tolik kupodivu ne) svým čajem pochopitelně chtěl podívat i jak se takový čaj pěstuje, zpracovává a prodává. V případě toho prodeje se
mi to povedlo - v Kunmingu jsem den před odjezdem zabrousil na velké čajové tržiště – ale na čajovou plantáž a továrnu jsem se nedostal. Tento rest mě pravidelně hryže a vždy si říkám, že celý ten půlroční výlet by bez takové návštěvy byl neúplný. Ale sláva: v Cameron Highlands čaj nejen pěstují, ale majoritní producent čajů v Malajsii, Boh Tea, nabízí exkurze, které velké množství lidí využívá. Takže odškrtnout si čajovou položku bude jednoduché jako facka.
V autobuse ze Singapuru do Tanah Rata, centra oblasti, jsem se moc nevyspal, asi opět i kvůli šíleně vytáhlé klimatizaci. V trochu mátožném stavu (nemohl jsem si totiž ráno dát ani čaj, neměl jsem malajské ringgity a směnárna otevírala až v 10) jsem našel náhodný hostel - který se pak ukázal být výborný -, přebalil věci, počkal až přejde jeden z každodenních dešťů (jedna Angličanka poté v autobuse tvrdila, že je to tu dost podobné anglickému Lake District), a vyrazil do džungle. Po okolí vede řada očíslovaných tras, kde člověk může poznat krásy a strasti malajského pralesa, s průvodcem i bez průvodce. Vybral jsem si trasu od barevného hinduistického chrámu, kolem Robinsonova vodopádu, kterým obrovskou silou proudila hnědá záplavová voda, třista metrů
nahoru na horu na ho ru Berembun. Vzhůru to trochu klouzalo, ale dolů to bylo horší – cesta se ve své poslední fázi točila dokola a zmítala nahoru dolu, úplně nesmyslně, několikrát jsem si říkal, že trasu buď vedl naprostý blázen, nebo jde o past na turisty. Ale nakonec jsem došel k nádherně, zenově prázdnému budhistickému chrámu, prošel kolem závodu na zpracování místních jahod a kolem golfového hřiště a kostelíka, co působil spíš jako bunkr či vinný sklípek, zpátky do Tanah Rata.
V noci jsem jedenácti hodinami spánku aspoň částečně dohnal dluh ze včerejška. Dopoledne bylo v plánu konečně navštívit čajovou plantáž. Několik paní na autobusovém nádraží se nemohlo dohodnout, jestli autobus v 9:30 jede nebo nejede – ale nakonec se usnesly, že spíš asi nejede. Narazil jsem ale na Američana Maxe, který se nachází v podobné situaci: rád by se podíval na výrobu čaje – a navíc odpoledne odjíždí tímtéž autobusem jako já do Buttleworthu na pobřeží, a vlastně taky před pár měsíci dal výpověď v práci a teď půl roku cestuje po Asii. Vzali jsme to nakonec taxíkem, který na nás nahoře přes hodinu počkal, abychom se stihli všude podívat.
K vidění toho bylo asi tak
Sam Poh
Buddhistický klášter nad vesnicí Brinchang na onu hodinu a něco. Především nádherná čajová plantáž kam oko dohlédlo, pokud se neotočilo stranou, čerstvě svlažená nočním mrholením a probuzená teplým ranním sluncem prosvítajícím skrz mírný opar, pocházející patrně z vypalovaných sumaterských pralesů. Nad údolím se klene moderní kavárna (tedy fakticky spíš čajovna, ale pod tím si Čech představí něco úplně jiného) ze skla a betonu, s krásným výhledem. Za kavárnou menší firemní muzeum, obchod a samotná továrna, ve které místní zpracovávají čaj, částečně na strojích ještě ze 30. let a částečně na modernějších. Firma na mě působila jako třeba pivovarnické giganty produkující masově nezajímavé pivo standardní, nevalné chuti. Před mnoha lety jistě předchůdci Boh Tea přispěli k rozvoji místního čajového průmyslu, ale pokud někdo ovládá 70 % malajského trhu, používá z velké části mechanické harvestery a chrlí pytlíkovaný čajový prach, tak od něj nelze čekat zázraky. A čaj mi přišel upřímně řečeno strašný – chutnal ani ne tak po čaji, jako spíš po chloru. To jsem tak trochu čekal a rozhodně jsem moc rád, že se mi takové místo konečně povedlo navštívit – ale příště půjdu pro změnu k nějakému malému, neprůmyslovému producentovi.
Advertisement
Tot: 0.109s; Tpl: 0.01s; cc: 17; qc: 71; dbt: 0.043s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.2mb