Advertisement
TransJakarta busway
Jedno z největších světových měst postrádá metro a hromadně cestující jsou tak odkázáni hlavně na metrobus čili BRT čili systém linek autobusů s vyhrazenými koridory v rámci běžné silniční sítě. V Jakartě působí metrobus dost bizarně, protože k němu vedou umělohmotně vypadající tubusy visutých chodeb. V Jakartě jsem se moc neohřál. Ne že by tady kousek pod rovníkem nebylo teplo, ale v podstatě jsem kromě dvou nocí v dokonale zařízeného hostelu (The Packer Lodge) měl jen jeden den času mezi příletem z Padangu a odletem zpátky na severní polokouli do Singapuru. Na druhou stranu, bloudit Jakartou o moc delší dobu by se mi stejně nechtělo.
Jakarta je především obrovská. Táhne se do snad ještě do větších dálek než Istanbul nebo Kanton, když to mám srovnat s dalšími obřími aglomeracemi, které jsem navštívil, a to je co říct. Možná je to tím, že na rozdíl od nich nemá Jakarta žádné mezery, žádnou strukturu vnucenou kopci, řekou či jezerem, ba snad ani parky. Podle mapy sice leží na pobřeží Jávského moře, ale přístav je z centra tak strašně daleko - a vůbec všechno je od všeho strašně daleko, a to "daleko" znamená hodiny v zácpách strávených v malých angkotech.
Coby hlavní město je díky této nekonečné rozplizlosti Jakarta jako stvořená pro totalitaristickou architekturu. Tak třeba Merdeka, poněkud lživě nazývaná náměstím, ačkoli je to spíš takový grandiózní buzerplac ve tvaru sešlápnutého čtverce o hraně jeden kilometr, porostlý úzkostlivě seřazenými stromy, korunovaný uprostřed betonovou věží Národního památníku, obsluhovaný
širokými třídami ze čtyř stran, obehnaný nepřelezitelným vysokým plotem a hlídaný početnými, hlučně se bavícími samopalníky. Když jsem tam v parném odpoledni po procházce dopravní zácpou kolem indonéského Úřadu vlády došel, tak mi hned naskočila představa tanků brázdících rozpálený asfalt - jistě to bylo pod dojmem dokumentární knihy Richarda L. Parryho In the Time of Madness o indonéských protivládních a etnických bouřích koncem 90. let, které právě tady ukončily éru generála Suharta, ale myslím, že by se takové představy vynořily i bez jakékoli znalosti indonéských reálií.
A právě uprostřed takhle významného a uniformami střeženého plácku mě oslovil jakýsi Indonésan a snažil se mi prodat střelnou zbraň. No, vlastně spíš fuknou zbraň - foukačku ručně vyrobenou prý polodivokými kmeny západní Papuy, pěkně zdobenou, funkční, lehkou, skvěle rozložitelnou a za slušnou cenu - ideální suvenýr. A ještě se zbavím zbytku indonéských rupií. Jsem k takovým věcem přirozeně nedůvěřivý a ještě jsem ji pak v hostelu opakovaně prohlížel, že v tom přece musí být nějaký háček - ale nebyl. Visí mi teď v pokoji na zdi.
Protože jsem na Merdeku vyrazil pozdě, už nešlo navštívit obří Národní památník uprostřed, ani údajně celkem dobré Národní muzeum směrem na západ. Ale směrem na
Náměstí Merdeka
Totalitně obrovitánské náměstí chrání u všech vstupů ozbrojenci. Národní monument uprostřed upomíná na boj za nezávislost a zavírá již ve tři odpoledne. severovýchod může i nevěřící pes jako já navštívit největší mešitu v jihovýchodní Asii, Masjid Istiqlal. Může, pokud je ochoten přistoupit na jisté podivné praktiky: napřed čekáte asi tak 10 minut ve foyer, zatímco kolem vás proudí věřící (dobrá, jsem přece kafir), pak vás odvede zřízenec samotného do jakéhosi kumbálu, zavře dveře (divné) a strčí před vás knihu, do které máte zapsat svoje jméno (dobrá, to je v zemích 3. světa normální) a věnovat jeho prostřednictvím mešitě částku podle vlastního uvážení, nejméně však X rupií (už si nepamatuju kolik). Částka se nepíše. Na dotaz, jestli dostanu stvrzenku, odpověděl záporně. Takže jsem se znechuceně rozloučil a uznal morální nadřazenost katolické církve návštěvou úžasné neogotické katedrály hned naproti, kde nejen že vás pustí bez jakýchkoli otázek, ale ještě se na vás usmějí a zeptají, jak se máte. A ta katedrála je i hezčí.
No a o moc víc jsem toho nestihl. Samozřejmě jsem se ládoval různými divnými věcmi a jezdil různými polorozpadlými dopravními prostředky a chodil divnými uličkami, ale to tady popisovat nebudu. Příští zastávka: jiný svět - Singapur!
Advertisement
Tot: 0.24s; Tpl: 0.013s; cc: 16; qc: 72; dbt: 0.1436s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.2mb