Advertisement
Published: November 22nd 2015
Edit Blog Post
Krajina kolem Cusca je pro Středoevropana neskutečná. Pohybovali jsme se autobusem po náhorní plošině kolem 3700 metrů nad mořem a v dálce se tyčily hory přes 5000 metrů. Bylo vidět hodně malých políček i rozsáhlých polí. Moc mechanizace jsem nezahlédl, za celodenní cestu jsem viděl snad dva traktory a to si nejsem jistý, jestli to nebyl ten samý. Zato jsem na několika místech viděl orat s pomocí krav.
Po pár kilometrech jsme odbočili na polní cestu a pak jsme už většinu času jezdili po polňačkách. Asi spousta vesnic ani jinak než po polních cestách dostupná nebude. Nejdřív jsme dojeli na místo, kde si Inkové aklimatizovali rostliny na vyšší nadmořskou výšku. Jednalo se o obrovskou díru v zemi se stupni asi 2 metry vysokými. Když si rostlina zvykla na nadmořskou výšku na jednom stupni, tak ji zasadili o stupeň výš a takhle postupně až do maximální nadmořské výšky, kde jim přežila. Dokázali si takhle přispůsobit hlavně brambory, které jsou tady i nyní hlavní plodina, ale třeba i koku. Žvýkání listů koky je povoleno na světě pouze v Peru a Bolívii. Prý to pomáhá překonat nemoc z nadmořské výšky. Zkoušel jsem to, ale moc mi to nepomohlo. Aklimatizační stanice Inků je gigantické
dílo. To, že něco takového postavili a masově si tak šlechtili rostliny, ukazuje, že to nebyli žádní primitivové.
Druhou zastávkou byly solné doly. Jelo se k nim po úzké polňačce po úbočí hory a nebylo to nic pro slabé nervy. Cesta široká akorát pro autobus, z jedné stany hora, z druhé strany sráz řádově stovky metrů dolů a k tomu šílenej řidič autobusu, který jel, co to dalo, a v zatáčkách troubil. Solný důl se skládá z velkého množství malých jezírek, kde se zachytává a odpařuje slaná voda. Z dálky to vypadá jako obrovská bílá včelí plástev. Místní se po jezírkách pohybují s nonšalatní samozřejmostí, jako kdyby pod nimi nebyl prudký svah končící v nedohlednu.
V Cuscu jsem si taky všiml, že vztah místních k dětem je trochu jiný než v současné Evropě. Hodně pracujících žen se při práci stará o malé děti. Ať už to bylo brečící dítě vedle mě, když jsem byl na masáži, kojící matka, co prodávala v trafice, nebo organizátorka zájezdu pro turisty, která s sebou vlekla tříleté dítě. O mateřských školkách a sociálním zabezpečení pro matky si tady asi můžou nechat leda tak zdát. Největší rozdíl je asi ve dbaní na
bezpečnost. To se netýká jen dětí, celkově se tu na bezpečnost kašle. Třeba na zadních sedadlech jsem pásy ještě neviděl a ani vepředu se nikdo moc nepřivazuje. U dětí to ale bije do očí nejvíc. Dětské sedačky tu podle mě vůbec neznají a nepřivázaná matka držící dítě na přední sedačce je taky vcelku normální výjev. Několik scén mi ale utkvělo v paměti. Máma, co táhla za sebou tříleté dítě za ruku, a přecházela na červenou v hustém provozu tříproudou silnici. Nebo skupina dětí tak mezi 6 a 10 lety, co si hrála se svým asi ročním sourozencem tak, že ho postavili na asi metrovou zídku a bavili se tím, jaký má strach. Rozhodně není v Cuscu vzácnost vidět děti pod 10 let běhat po setmění po ulicích a kličkovat mezi auty. Prostě rodiče tu mají jiný starosti než úzkostlivě hlídat svoje děti. Jestli je to dobře nebo špatně, tězko říct. Rozhodně mají místní děti větší svobodu a musí se o sebe postarat mnohem víc než rozmazlené děti v Evropě.
Advertisement
Tot: 0.07s; Tpl: 0.01s; cc: 7; qc: 45; dbt: 0.0483s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb