Den 10. - Hlavní město Wellington

---

Docela dost času trávíme v autě na silnicích, a tak si nelze nevšímat průběhu jízdy (pokud nepodřimujete). Zajímavé je, že se po cestě objevuje spousta odpočívadel, kam se pomalejší auta, jako třeba to naše, uhýbají. Ti ostatní většinou poděkují zatroubením, že můžou jet plynule dál. V některých místech je přes řeku pouze jednosměrný most, kde je přednost vyznačena. I tak jsou řidiči dost často ohleduplní a pouští nás, když přednost zrovna nemáme. Dálniční známky se tu prý nevedou, jelikož tu dálnice žádné nejsou. A kuriozitou je, že se do chladiče dává často kohoutková voda, jelikož neobsahuje téměř žádné minerály a destilovaná je velmi drahá.

Dnes jsme jeli opravdu dlouho a po cestě jsme viděli, jako už několik předchozích dní, většinou pastviny, uměle zalesněné plochy a občas nějaké to políčko. K mému velkému zklamáni, oveček tu velmi ubylo a ubývá na úkor skotu. Hovězí je totiž mnohem více žádané než ovčí maso či vlna. Na polích, které míjíme je v podstatě jenom kukuřice. Nepůvodní dřeviny jako třeba borovice jsou tu pěstované především na export. Jak jsme se dozvěděli v muzeu ve Wellingtonu, tak původních lesů je tu už jen pouhých 25%.

A právě Muzeum Nového Zélandu bylo to první, co jsme si v hlavním městě s necelým půl milionem obyvatel prohlédli. Pokud jste o této zemi něco nevěděli, určitě jste to našli zde. Muzeum zábavnou formou ukazuje místní faunu, je zde možnost vyzkoušet simulaci zemětřesení, je vysvětlena a zobrazena sopečná činnost (včetně supervýbuchu Taupa, ke kterému došlo zhruba před 2500 let a při kterém sopečný prach obletěl celou Zemi 2x). V dalších patrech je vše o maorské kultuře, flóře a válečných konfliktech. Doporučuji i jako návštěvu s dětmi, sama jsem se jedním stala.

Na prohlídku města zbývalo už jen necelé odpoledne, tak jsme spěchali, abychom stihli lanovku do Botanické zahrady, která brzy zavírala své brány. Výhled na budovy Parlamentu a především její část zvanou Beehive ("včelí úl") nás uchvátil. Tím, že je město docela mladé a kosmopolitní, nenajdete zde příliš mnoho dalších historických budov.

Na večer jsme se moc těšili, jelikož jsme měli v plánu se dobře najíst. Wellington je údajně místo pro gurmány, tak jsme očekávali velký gurmánský zážitek. Žádné typické novozélandské taverny nehledejte, záleží pouze na co máte chuť a jídlo vám připraví z místních zdrojů. Původně jsme tedy chtěli ochutnat nějakou pochutinu z moře, ale uchýlili jsme se k názoru, že steak z dobré krávy nic zkazit nemůže. A opravdu, nezkazil. Vzpomněla jsem si tak ještě jednou na ty pasoucí se kravky na pastvinách, které pomalu ale jistě nahrazují ovce.

---