Za velkou louži

---

Ráno vstávám s hladem, což je dobré znamení, že se žaludek uklidnil. Vyrazím z hotelu před snídaní. Řím je ztichlý po hlučné noci. Metro mi jede hned a já jsem hned na nádraží. Nastupuji o dva vlaky dopředu a průvodčí to nevadí. Na letišti si vše sám odbavím, včetně kufru, který posílám sám do temných útrob. Snad se ještě shledáme. Měním si sedačku, abych měl místo na nohy. Lehkým krokem s berlí si to sunu ke kontrole. Ale tam mě nechtějí. Vysvětlí mi, že odbavení do Spojených států amerických má svou zvláštní přepážku.

Vše proběhne dobře, nemusím sundávat ani ortézu jako v Praze. Jen se jim berle sekla v rentgenu, ale naštěstí jsme ji dostali ven. Po kontrole si dávám pořádnou americkou snídani: hamburger se slaninou podle amerického receptu, košík hranolek a velkou vodu. Chutná mi to a žaludek neprotestuje.

Odletová stojánka je samozřejmě až na konci terminálu. Dopajdám se tam a fronta je to pořádná. Jakmile mě však uvidí s berlí, dostává se mi přednostního odbavení. Chtějí mě i posadit na kolečkovou židli a dát echo do New Yorku, abych tam měl stejnou péči. Odmítám to, ale přednostní odbavení není nepříjemné. V počítači zkontrolují pas, povolení k cestě do SSA a palubní vstupenku.

Sedím v zadní části letadla a míst je tu hodně volných. Je to velké letadlo se dvěma uličkami a já mám celou čtyřsedačku pro sebe. Vybaluji polštáře a deku a už ležím. Je to přesně moje velikost. Letadlo má nějaké problémy, tak rolujeme na dráhu asi s dvacetiminutovým zpožděním.

Zamíříme hned nad moře a přelétáme Korsiku, Nice, Paříž, jižní Anglii, Wales a Irsko. A pak už nás ocelový oř (no spíše je to letadlo ze slitin hliníku a dalších kompozitů) nese nad velkou louží. Turbulence přicházejí až nad Kanadou. Na čas dosedáme k prvnímu terminálu letiště JFK. Tak jo, už jsem tady. Těch necelých devět hodin vleže příjemně uteklo a občasné přestávky na jídlo byly jen milým vytržením.

Letiště je moderní a líbí se mi tu. Ani se nenaději a už jsem u imigračního. Zeptá se jen tak ze zvyku: „Jak je?“ Odpovím: „Fine!“ Pak mi sejme otisky prstů na rukách, nasnímá duhovku a rozvážně mi otiskne první razítko do nového pasu. Vyzvedávám si kufr a značenou trasou se dostávám k letištnímu vlaku. Ten je plně automatizovaný a odváží mě z letiště oklikou po všech terminálech ke stanici metra. Tady už je tlačenice, ale koupě lístku mě nerozhodí, pomáhám Němcům přede mnou. Za chvíli jsem na nástupišti metra a tady už je to přesně takové, jaké to znám z amerických filmů. S lehkým přestupem přes perón změním linku E za linku F, která mě přiváží k hotelu.

Zjišťuji, že moje metrokarta nelze použít na týdenní. Tak si za další dolar pořizuji druhou a nahrávám si týdenní kupón. Snad mi zítra bude fungovat!

---