Mardin: Orlí hnízdo

---

Ráno jsme vyrazili do Mardinu. Cesta uběhla rychle a zanedlouho jsme stáli na ulici v novém městě. Starej Mardin se nachází na osamělé hoře na kraji planiny, která se směrem na jih táhne až do Sýrie.Novej Mardin seč nachází pod kopcem. Do starého města nás vyvez busík MHD. Vystoupili jsme tak nějak když jsme cítili, že už jsme v centru. Stáli jsme na náměstí před muzeem, kde se nás ujal místní teenager a začal nás provádět uličkama starého města. Jelikož je město na úbočí hory, tak to znamená spoustu schodů, náhlejch odboček a překvapivejch nádhernejch výhledů dolů do kraje. Ze všeho nejhezčí je výhled ze střechy madrasy (školy), která se nachází až úplně nejvýš. Po prohlídce pamětihodností jsme začali řešit, kde složíme hlavu. V úvahu přicházelo buď pokračovat do Midyatu nebo přespat tady a pokračovat až ráno. Povedlo se nám najít kavárnu s terasou, kde bylo internetový připojení a obvolali pár hotelů v Midyatu. Navíc nám pomohli i místní, který pro nás taky začali schánět ubytko. Ukázalo se ale, že všechno je nesmyslně drahý a nad naše finanční možnosti. Navštívili jsme jedinej místní levnej hotel, kterej působil odstrašujícím dojmem. Zakrslej skřet na recepci navíc požadoval nehorázný sumy jak za pokoj (bez oken a záchodu) tak za střechu. Shodli jsme se, že ubytko má bejt buďto levný nebo dobrý, kdežto tohle nebylo ani jedno a tak jsme dali vydřiduchovi vale a šli to probrat naproti do další kavárny. Ta měla taky terasu, ten nejhezčí výhled z kaváren ve městě, hned vedle minaretu a navíc ještě anglicky mluvícího majitele, kterej prožil dva roky v Leedsu¨a pouštěl anglickou muziku - první od našeho příjezdu, protože místní poslopuchaj pouze turecký a kurdský skladby. Vytáhli jsme počítač a zkusili v zoufalosti napsat pár requestů na couch surfing na poslední chvíli. Bylo asi půl šestý odpoledne, takže jsem tomu velký naděje nedával. Na terase ale bylo hezky, objednali jsme si jídlo a pití a přestali to na chvíli řešit. Slunce zapadlo a zvednul se vítr. Doi povětří odkudsi vzlétly hejna ptáků a nad střechama pod náma se objevili papíroví draci. Tady na větrný hůrce se to musí pouštět skvěle.

Protože už jsem měl kebabů za tu dobu až až, tak jsem se těšil na svůj wiener schnitzel. Jak jsem se podivil, když to co přistálo na stole byl zase jen další kebab kterej z řízkem neměl kromě jména společnýho zhola nic! Znenadání telefonát - a hle někdo se nám ozval, představil se jako Džamil a nabídnul nám ubytování. Dokonce mluvil slovensky - neuvěřitelná náhoda. Pozval jsem ho ať se připojí k nám na terasu a když dorazil, tak jsme poseděli a pokecali. Slovensky se naučil při studiu v Nitře a teď pracuje jako zemědělskej inženýr.

Sám nebydlel přímo ve městě, tak nám našel postel u kamaráda kamaráda. Ten bydlel v úzkejch mírně páchnoucích uličkách ve skromným domku, kde se vše odehrávalo v jedný sednici. Seděli jsme, popíjeli čaj a na zemi spali děti. Připravil pro nás malou komůrku, kde jsme přenocovali a ráno vyrazili na prohlídku aramejskýho kláštera za městem.

---