Advertisement
Published: April 25th 2008
Necháváme za sebou Jordánsko! Království, které se snazí balancovat mezi dvěma světy. Na jedné straně arabští soukmenovci, ale zoufalý nedostatek vody musí řešit s Izraelem, s kterým, ho nespojuje jen otázka nedostatku vody, ale i zivoty desetitisíců Palestinců, kteří zijí na obou březích hraniční řeky Jordánu. … Na rozloučenou nám z obrovského billboardu mává usměvavý zdejší král Abdulláh - jakýto protiklad syrskému prezidentovi Basaru Assadovi, jeho zachmuřená tvář nás bude provázet následující 2 týdny po zemi s jasnou prosovětskou orientací. A opravdu, na silnicích se to jen hemzí různými typy vozidel značky Škoda - je zkrátka vidět, s kýmze jsme to byli léta kamarády a protoze stará láska nerezaví a peníze jsou peníze, tolik kousků nejnovějších typů Octavie jsem neviděla ani při nedávném průjezdu Mladou Boleslaví.
Z hranic do Damašku to trvá necelou hodinu a půl. Občas pokukujeme doleva, kde tušíme problematické Golanské výšiny - víme, ze tato oblast je nám prozatím zapovězena. V LP jsme se dočetli, ze nás bus vyhodí na Baramke Pulman a pak uz jen dvakrát doprava a třikrát doleva a jsme v hotelu Al-Rabia. Jakéto však překvapení, kdy bus zastavuje na průtahu městem, který je dálničního typu. Vše se odehrává
Palmyra
... v celé své kráse. Kolonáda a arabská pevnost s poutními mraky!rychle a za mohutného mávání řidiče, e Centro tam …! Taxikáři začínají svůj boj o rito, na nás si ale nepřijdou a tak jdeme podél krajnice směrem, který nám ukázali řidiči busu. Je parno a batohy obtězkané soli a bahnem z Mrtvého moře a pískem z pouště se pěkně pronesou. Zkoušíme se ptát, všichni říkají, e English hovoří, ale tím jejich slovní zásoba končí. Jsme jasně mimo mapu, a tak jdeme podle instinktu! Pak ale přece jen někdo ukáze směr a my příblizně po kilometru usedáme ve vstupní hale vyhlídnutého hotelu Al-Rabia (500SYP). Bylo načase - začínaly trochu rozepře v týmu …! Jdeme vyzkoušet první syrské jídlo, vyměnit peníze a pozeptat se odkud a v kolik ze nám to jede zítra brzy ráno směr poušť, směr Palmyra. Damašek si schováváme na konec naší cesty, a tak zde pro tentokrát jen přespíme. V hotelu proto ještě rezervujeme poslední dvě noci a necháváme si tady nepotřebné věci, abychom trochu ulevili zádům. Dnes se nám v Al-Shamu líbí. Těšíme se sem.
Opět směrem do pouště Ráno nás taxi veze na Harasta Pulman. Obvyklý boj o cenu. Zuzka se však s nikým nepáře, a s českým příznačným: „ … na to
Palmyra
a Údolí hrobek zapomeň!“ dává uz tak vysoký obnos a odchází středem, taxikář jen zírá! … já na tohle prostě nemám, a tak nervní vlaji za ostatními! Jede nám to za 15 minut, kazdý platíme 100SYP. Odjízdíme na čas a uz brzy usínáme ukolébáni jednotvárnou jízdou pouštní silnicí. Přestoze zde není téměř zatáček a ani provozu, na 200 kilometrovém úseku zaznamenávám tři dopravní nehody! Pro zajímavost uvádím, e v ČR přijde při nehodě o zivot kolem 1800 osob/rok (s Portugalci a Řeky nejvyšší číslo v Evropě). Sýrie však uvádí 2400 osob/rok - v obou případech se jedná o nehodu smrtelnou, tedy doba úmrtí je do 24 hodin po nehodě. Toto malá vsuvka z mého oboru! Posilněna touto statistikou a zpozorováním čtyř tragickým nehod během 24 hodin jsem mírně znervózněla! Ostatním se samozřejmě nesvěřuji!
Kolem poledne stavíme na okraji Tadmoru (antický semitský název pro Palmyru). Odchytává nás majitel nedalekého hotelu Al-Fasir (200SYP). Shazujeme batohy a vyrázíme do městečka a mezi ruiny této pouštní perly. Palmyra je nejvýznamnější syrskou památkou. Město tězilo z dobré polohy, kdy přes něj procházela karavanní stezka z Evropy do Asie a zpět. Ve 3.století se však zde po svém manelovi ujímá vlády královna Zenobia, která je často přirovnávána ke Kleopatře.
Palmyra
Pohled z arabske pevnosti. Palmerie, Tadmor a anticke vykopávky na pozadí nekonečné poutě. Ta zasílá do Říma dopis, ze je město nejen bohatým, ale ze se stává i nezávislým na Římu. Coz byl konec tohoto města v poušti. Římané si toto samozřejmě nenechali líbit a město zničili. My si postupně uzíváme prohlídky Bálova chrámu, fotíme si Velkou kolonádu, Tetrapylon a zacházíme a do Údolí hrobek. Jsou krásné mraky, které kontrastují s antickými ruinami a arabskou pevností ze 17.století Qala´at ibn Maan. Tam se také po čase šplháme (75SYP). Výhled je odsud přepychový. Nad pouští se nejen stmívá, ale i schyluje k bouřce. Krásná podívaná. V klidu docházíme na hotel a pak procházkou do městečka, kde si dávám beduínskou specialitu Musaf. Řekla bych nic speciálního, rýe, kuře, rozinky a buráky - prostě lepší rizoto.
Na druhý den bychom co nejdříve rádi odjeli na nejvýchodnější bod našeho putování. Do Deir ez Zur, odkud bychom rádi do Dura Europos nebo Mari. Uz od rána se ale vše komplikuje a bus nás odvází z Tadmoru az v půl jedenácté (120SYP). Je sice přepychový (sedadla pouze ve trojstupu), ale k řece Eufrat přijízdí az kolem poledne. Je den, kdy je lepší zůstat v posteli. Prší, je zima a je jasné, ze dnes pršet nepřestane. Při výstupu z busu
Musaf
Tradiční beduínské jídlo. Rýze, kure, buráky a rozinky. se navíc musíme podřídit vstupnímu pohovoru v budce na kraji pulman. Jsme přece jen blízko Íráku, a tak ostrazitost zdejších úřadů je na místě. Potvrzuje se nám zde fakt, e Arabové skutečně neumí říci „p“ a úplně v pohodě ho zaměňují za „b“. Těmito přesmyčkami „p“ za „b“ se bavíme po zbytek cesty. A tak se Vám snadno stane, ze jste: „Brokob z Brag, co věčně hledá Básbort a protoze máte hlavu z cigaret věčně v obaru jste neskutečně bomalej!“ V budce trávíme téměř 40 minut. Je tedy nad slunce jasné, e dnes uz Duro Europos neuvidíme. Řešíme otázku co tady a stojíme po kolena v bahně. Rozhodnutí tak padne během vteřiny. V budce se zase odhlašujeme, kupujeme lístky do Aleppa a bězíme městem k řece Eufrat, abychom se pokochali jedinou atrakcí tohoto města a tím je řetězový most přes tuto významnou řeku. Nakonec jsme městem mile překvapení. Kdyby mi nebylo proti srsti to věčné srovnávání, řekla bych, ze jsme v Bulharsku. Domky vypadající jak kdyby byly naklonované s těmi ze Sozopolu a široké bulváry nám vůbec nenaznačují, ze jsme na syrsko-iráckém pomezí. Do Aleppa pak jedeme čtyři hodiny. Občas zahlédneme Eufrat a jeho široké úrodné břehy, které tak kontrastují
Deir ez-Zour
Most přes řeku Eufrat s neúrodnou okolní pouští. Venku zuří bouře. Scenérie je nádherná. Kovové nebe, okrová poušť a mezitím luté slunce mířící na západ … V jednu chvíli vjedeme do takové průtze, ze není vidět na metr, řidič jede celkem rychle dál, Miši mi drtí koleno a auto, které vidíme v poslední chvíli před námi v panice uhýbá do pouště, kde to zastaví az o nejblizší hroudu písku … náhle se rozjasní a my jedeme dál za zvuků dnes uz druhého egyptského filmu (nakonec vidíme za celou cestu čtyři). V Aleppu (arabsky Halab) pak následuje ji obvyklá scéna se zastavením busu jinde nez uvádí LP, s odmítáním taxikářů a rozkolem v týmu, zda jsme si přece jen ten taxík neměli vzít. Jdeme ale statečně po svých u setmělým městem a přiblizně po dvaceti minutách přicházíme k hotelu Al-Zaharia (400SYP). Večeříme v nedaleké restauraci pravé arabské meze a k tomu egyptské pivo Stella. Je chladno, přítomnost nedalekých hor a polovina března je tady znát. Je na mikinu, šátek i bundu, vše uz je opět značně zaprášené a tady to nevypadá, ze by vyprané přes noc uschlo. Jsme na nejsevernějším bodě našeho putování.
Nejseverněji, na turecko-syrských hranicích Posledních pár dní jsme se přemísťovali trochu
Aleppo
a zasnězené vrcholky na tureckém území! Tento nádherný pohled se nám naskytl z hradeb Citadeli. více, uzíváme tedy volno a spíme co to jde nejdéle. Po snídani v klidu míříme na zdejší vyhlášený souq. Jsme nadšení. Dáváme za pravdu jednomu cestopisu, v kterém se praví, e globalizačním produktem není hamburger, ale pašmína! Všem zenám doma (a co jich dohromady máme!) kupujeme tyto krásně barevné šálky - v průměru sedm kousků na jednoho! V poklidu pak sedíme pod Citadelou, popíjíme kávu, čaj, někteří pokuřují nargile nez se vydáme na prohlídku tohoto kopce uprostřed města (150SYP). Citadela je vlastně pevností z 12.století. Ukrývá kromě nezbytné mešity i zbytky středověkých budov. Z hradem je nádherný výhled na celé město, na obzoru se rýsují zasnězené vrcholky hor uz na tureckém území. Den pak končí poklidnou procházkou novější částí města směrem na vlakové nádrazí, odkud chceme zítra vyrazit ke třetímu moři na naší cestě - k moři Středozemnímu!
Večer mám krizi. Jsem unavená, bolí mě všechno a nechce se mi nic! Prolívám se litrem pomerančového nektaru, který tady v Sýrii dělají na počkání propasírováním ovoce přímo před Vámi. Ostatní dávají večeři …
Ráno nám vlak na pobřezí do Lattakie odjízdí kolem půl sedmé. Lístek stojí 75SYP, vlak jede 3 hodiny, je v něm čisto a přijízdí do cílové stanice na
Aleppo
a jeho povětný souq minutu přesně. Cestou pospáváme, pojídáme naši oblíbenou baklavu a já se bavím focením pobřezních hor, které jsou součástí pohoří táhnoucího se po celém obvodu Středozemního moře. Borovice, vápencové skály a občas makie …!
V Lattakii nám ubíhá poklidný přímořský den. Město se nijak neliší od svých středomořských příbuzných jakými je třeba Neapol, Herceg Novi nebo Kusadasi. Na koupání je sice zima, ale na sezení venku, na kávu s croiassantem, na dobrý oběd a procházku trzištěm je akorát. Závěr dne nám trochu kazí zápas, který jsme museli podstoupit kvůli zakoupení lístků zpět do Aleppa. Kdo jste někdy v arabském světě byl víte, ze tyto národy neumí stát frontu. Stojí v chumlu u okénka, přetahují se a nikdo jim nevysvětlí, e kdyz se počká v řadě, vše proběhne stejně, ale tak nějak kulturněji a bez zranění. Stojím proto v chumlu a minuty k odjezdu posledního vlaku do Aleppa utíkají. Nade mnou les bankovek v rukou místních. Jeden z kámošů mě tlačí zezadu a druhý strká ruku přede mě, aby mi vytvořil prostor … někdo další stojí opodál a kontruje slovy: „… se nedivím, e se jich v Mecce kadý rok tolik ušlape!“. Čas neúprosně utíká a mně bězí hlavou náhradní plán kam
a jak půjdeme hledat v Lattakii ubytování. Najednou však prodavač lístků uchopil mou bankovku a začíná tisknou 5 lístků do Halabu. Tentokrát stojí 160SYP, ale komfort vlaku je srovnatelný s Pendolinem, dostáváme kávu a noviny a za odměnu? … za odměnu se můzeme dívat na korejský válečný film!
Čeká nás poslední den v Aleppu. Někteří míří opět do souqu. Já ráno vybíhám vyfotil hotel Baron, kde jak jsem se dočetla nocoval i T.C.Lawrence a A.Christie. Jak tak kolem krouzím s foťákem na krku, ujímá se mě ředitel hotelu. Kdyz projevím svou náklonnost k osobnosti Lawrence z Arábie, provází mě hotelem a ukazuje mi účet vypsaný na jméno mého oblíbence. Kochám se fotkami Aleppa z počátku 20.století, kdy cesty do Orientu bývaly opravdovým dobrodrustvím a lituji, ze tu se mnou nejsou ostatní. Dáváme rychlou snídani. Někteří pak míří opět na souq, někdo do archeologického muzea (150SYP). Těším se na sbírky z Douro Europos, Mari a ostatních antickým měst kolem Eufratu. Nakonec jsme ale expozicemi víceméně zklamaní a míříme do Velké mešity, kam turisté musí vcházet postranním vchodem. Mešita z 11.století je pojmenována po otci Jana Křtitele jeho hlava je umístěna naproti mimbaru. Sedíme na nádvoří, fotíme děti a uzíváme si poledního
Aleppo
Zmrzlináři na úpatí kopce Citadeli. sluníčka. Krátká návštěva v medrese u východu z mešity a pak uz jen setkání s ostatními pod Citadelou. Jdeme pak nazdařbůh městem, jen tak fotíme, dáváme falafel (cizrnové karbanátky), trochu bloudíme. Nejvíce se pobavíme při pohledu na výlohu se spodním prádlem, které je předváděno na nahých figurínách. U této výlohy pak toto prádlo podrobně zkoumají zeny zahalené celé v černém … některým nejsou vidět ani oči.
Zítra míříme do Hamy. Prach a písek uz nacházíme i na těch nejnemoznějších místech svého vybavení… Krize mezi klučičí a holčičí částí týmu graduje … U Damašku boural autobus - 10 mrtvých, píšeme domu, ze jsme v pořádku! Návrat do Evropy se nezadrzitelně blízí a my musíme uznat, ze jsme prozatím atmosférou Sýrie okouzleni!
Příště: Hama, Crak de Chaveliers, Mrtvá města, Damašek
Advertisement
Tot: 0.178s; Tpl: 0.014s; cc: 17; qc: 79; dbt: 0.0847s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.3mb
