42. DEN - POSLEDNÍ DEN MÉHO MALÉHO DOBRODRUŽSTVÍ

---

Geo: 41.3879, 2.16992

Poslední den započal opravdu krásně - ve tři hodiny a 20 minut, kdy mne vzbudil můj nemilosrdný budík. Vstávání nebylo tak hrozné, protože moje tělo bylo stejně vystaveno velkému napětí, které pramenilo z cesty a ze setkání po šesti (úžasných) týdnech s pravou rodinou. Kufry byly připraveny, letenky vytisknuty, svačina nachystaná v kabelce, teď už stačilo jenom vypít teplé mléko, na které jsem si navykla, a říct "adiós" mamince s Larou (a kocourovi...). Slzy tekly, nicméně se ještě určitě uvidíme, takže jsem se nemusela tolik trápit....
Objednaný taxík byl překvapivě ve čtyři hodiny opravdu před domem, což jsme s děvčaty trochu podceňovaly, jelikož jsme měly nějaký ten čas na poznání Španělů... Dokonce se jednalo o tranzit s velkým kufrem, takže o místo nouze nebyla. Cesta utekla rychle, bohužel jsme nic nenaspaly, poněvadž nervozita nás stále neopustila. Na letiště jsme dorazili brzo, aby na všechno bylo dostatek času. Okamžitě jsme zamířily k váze na kufry, kde mě čekal šok v podobě 26 kilogramech! Přendala jsem nějaké jídlo do kabelky a smutně jsem vrátila dort tatíkovi, abych snížila váhu alespoň na plánovaných 25 kilo (Eva i Barča měly maximum 23). Nicméně u přepážky mne čekalo překvapení - přítomná odbavující nejspíš zavřela oči, usmála se a ještě dodala, že mi bude muset zadarmo odbavit příruční zavazadlo, poněvadž letadlo je plné (prošlo to!!). Dort se nakonec nacpal do mého malého kufru, se kterým se rovněž potkám až v Praze. Moje ponurá nálada se najednou zlepšila a prázdné ruce mohly obejmout loučící se ho tátu.
Při nástupu se začalo hrabat sluníčko ven, což nám připomnělo, jaké vedro bude v Barceloně (ještě že jsme měly v kabelkách hned vedle španělské bábovky přibalené i sukně s opalovacím krémem...). Letadlo bylo opravdu plné a převážně se muselo skládat z chlapů, jelikož já i Bára jsme seděly v mužské společnosti (moje místo bylo u okénka, nicméně drzí spolusedící byl rychlejší - navíc se ani jednou neotočil, abych ho mohla probodnout pohledem...). Upravení sice byli, měli dokonce obleky, ale bohužel žádní "namakaní" sportovci to nebyli... Pilot nás přivítal, popřál šťastnou cestu a dodal, že v Barceloně je již krásných 24 stupňů (v osm hodin ráno..!).
Přece jen je barcelonského letiště "o chlup" větší než pražské či oviedské, nicméně i tak jsme s děvčaty hned věděly, kam zamířit, abychom společně uložily jednu velkou igelitku s oblečením (převlékly jsme se do šatů a sukně😉 do úschovny, protože se na nás chystalo 30 stupňové vedro. Samozřejmě jsme použily i opalovací krém, abychom se domů nevrátily jako tři škvarky. Plánovaly jsme návštěvu nejznámější památky - Sagrada Familia, bohužel cesta z letiště byla moc komplikovaná a ne zrovna levná, takže jsme raději zvolily stejné místo jako minule - akorát jsme vyměnily obchodní centrum za Národní divadlo. Vydrápaly jsme se nahoru (i za malé pomoci přítomných jezdících eskalátorů - už asi vím, proč je ve Španělsku krize, když jsou líní použít obyčejné schody...) a kochaly se kouzelným pohledem. Sluníčko už pěkně hřálo (spíše pražilo...), takže na velké průzkumy to nevypadalo. Bylo sice teprve dvanáct hodin, ale pro nás, Čechy, je to čas oběda. Zamířily jsme do stejné restaurace se sezením venku jako minule, abychom symbolicky zakončily naše malé galicijské dobrodružství. Barča dokonce zvolila stejnou pizzu, ale my s Evčou jsme vyzkoušely ravioli plněné mozarellou s rajčatovým pestem. Byly opravdu vynikající, ale ze směšné porce za 10€ se nám chtělo brečet. Pro jistotu jsme se pak zaplácly zmrzlinou, kterou jsme koupily u "Číňanů" - spokojenost však rozhodně byla. Potom jsme se pomalým krokem vracely k autobusu, abychom měly dostatek času i na prozkoumání free shopů na luxusním letišti. Barcelona je úžasné město, avšak pár hodin určitě nestačí, ale já vím, že se sem vrátím na mnohem delší dobu!
V pořádku jsme prošly kontrolou, jenom Báře pípaly nové boty, jež stihla během krátké zastávky v Barceloně zakoupit. Poté jsme musely navštívit zastrčené záchody, kde jsme daly "do pucu" naše ulepená a zpocená těla, jelikož Barca nás opravdu nešetřila. Také jsme spokojeně utratily poslední penízky (samozřejmě za dárky pro naše milované...). Únava byla přece jen trochu znát, ale úsměvy se stále držely. Zhodnotily jsme náš výlet jako velký a kvalitní přínos pro naše mladé nezkušené životy. Myslím si, že jsme to zvládly na jedničku - vyzkoušely nové věci, poznaly jiné zvyky (obzvlášť nezapomenu na milovanou bagetu ke každému jídlu a úchylku "namáčení si všeho ve všem"😉 a samozřejmě vylepšily naše jazykové schopnosti v oblasti románských jazyků (možná neumím galicijsky ani slovo, ale po pár týdnech jsem přece jen rozhovorům mezi náhradní maminkou a Larou rozumněla).
Doufám, že i vy jste si přečetli či viděli nové věci, o kterých jste třeba ještě nevěděli, anebo Vám přišly zajímavé. Možná se vrátím s nějakým větším "shrnutím", co všechno mi pobyt přinesl, ale nejdřív si dám malou pauzu, abych se Vám mohla věnovat také osobně, na což se hrozně těším. Rozhodně se nejedná o poslední zápisy, poněvadž mám v plánu podniknout cest daleko víc. Na závěr bych chtěla dodat, že na cizím místě si hodně uvědomíte (připomenete), jak je rodina důležitá, a co pro ni znamenáte...
Děkuji, že jste byli stále se mnou!

¡Hasta luego mis guapos!

---