Den 2 - pohodovy odpoledni vylet

---

Nez jsme se rano vykyblikovali a dohodli, co vlastne budeme delat, bylo pul jedenacte. Prejeli jsme do Skogaru, odkud se da jit hezka tura do horskeho sedla. Takze neco pred jednou jsme vyrazili.

Hned na zacatku byl moc pekny vodopad Skogarfoss, zcela obklopeny turisty. Cesta pokracovala proti proudu reky, ktera tu vykotlala moc peknou roklinu s mnoha vodopady. Turistu postupne ubyvalo, porad jsme stoupali a slo se docela dobre.

Na rozcesti jsme se podle planu vydali obtiznejsi cervenou trasou. A na ni jsme od posledni doby ledove byli asi tak desati v poradi. Uplne opustene se dve postavy sunuly do kopce, pomalu se ztracely v mlze a jedine rusily okolni ticho. Prvni prechod asi 5-metroveho snehoveho jazyku zpusobil dobrou naladu. Pozdeji nas z letargie nevytrhl asi prechod asi pulkilomertoveho snehu. Fakt to zacinalo byt nekonecne.

Podle pruvodce se na dalsim rozcesti melo vybrat mezi primou prikrou cestou k chate nebo mirnejsi oklikou. A chata uz mela byt na dohled... no, jelikoz by se tu mlha dala krajet a zabloudil by tu i Rakosnicek, tak muzeme spolehlive konstatovat, ze chata videt fakt nebyla. Zvolili jsme (jako zaslouzile babovky) mirnejsi cestu. A uprimne si neumim uplne predstavit, jak mohla byt druha varianta prudsi. Splhat krles do kopce po suti, ve ktere zadny kamen nedrzi, nenaplnuje moji predstavu mirnejsi cesty. A to jsem ani nemusel uskakovat pred uvolnenymi kameny jako Katka, ktera sla za mnou.

Asi nas nemohlo prekvapit, ze u chaty Fimmvörðuskáli byla viditelnost tak na spicku vlastniho nosu, takze slibena panoramata se nejak dneska nekonala. A nase predstava, ze si alespon na chate dame caj, zase zhatila cedule, ze za vstup do objektu se plati 500 ISK, coz jsme tedy odmitli. Zahajili jsme tedy sestup. A vite, co je horsi nez lezt prudkym sypkym svahem nahoru? Klouzat po nem dolu, kdy hranice mezi kontrolovanym klouzanim a nekontrolovatelnym sesuvem neni prilis siroka. Navic, aby se nam trollove dostatecne vysmali, zacalo prset. Proste takova lahudka pro fajnsmekry.

Ackoli to uplne nevypadalo, tak ono jsme toho usli nahoru pomerne dost, takze ted to cele sestoupit trvalo az neprijemne dlouho. Kacka toho mela dost a ja pomalu taky. Ale nebyla jina cesta (doslova) nez to cele vydrzet. A malokdo by veril, jak je kilometr relativni mira - zrovna dneska mel o dost blize k svetelnemu roku nez k te delce Vaclavaku. Ale abych ctenare nenapinal.... zvladli jsme to!

Takze zbyvalo jen prejet do Viku, postavit za pekneho (=vubec ne pekneho) deste stan a upadnout do komatu.

---