Čistý Liberec

---

Po víc než půl roce putování po Asii (které ještě brzy dopopíšu) mě osud zavál do České republiky (捷克), jednoho z malých států ve vnitrozemí Evropské unie (欧盟). Po příletu na letiště v hlavním městě Praze (布拉格) mě krásně přivítali kamarádi, bývalí kolegové z práce, a také táta, se kterým jsem se pak přesunul metrem na západ města a pak velmi rychlým autobusem do Liberce (利贝雷茨), městečka v kopcovité krajině na severu státu.

První dny se dostavil trojí šok. Za prvé časový šok: český čas je o šest hodin zpožděný oproti singapurskému, a země leží skoro na 50 rovnoběžce severní šířky, takže vlivem sklonu zemské osy je tam listopadový den výrazně kratší než řekněme květnový, takže se stmívá už po čtvrté hodině odpoledne. Za druhé teplotní šok: kvůli zmíněné severní a vnitrozemské poloze dochází k velkým změnám teplot v průběhu roku, takže se v zemi střídají čtyři roční období (jaro, léto, podzim, zima), a naopak srážky jsou v průběhu roku stálé a mírné (tedy žádné monzuny a období sucha a deštů!). Zatímco červencové teploty mohou sahat k příjemným 30 stupňům Celsia, tak v listopadu padají místy až k bodu mrazu, i když v době mého příjezdu se pohybovaly kolem ještě snesitelných 10 stupňů nad nulou. Některé ze stromů se právě v době mého příjezdu hromadně zbavují listů, které napřed zežloutnou nebo zčervenají a pak odpadnou, takže krajina je právě surrealisticky zbarvená do teplých barev, později pak prý budou stromy vypadat jako mrtvé. Snad se mi podaří spatřit i sníh, tj. úkaz typický pro polární kraje, kdy voda z mraků padá až na zem v pevné, často nádherně krystalické formě a kupí se na zemi do výše třeba několika desítek centimetrů.

Za třetí přišel gastronomický šok: strava je plně jiná než v Asii. Jí se tu většinou lžící, vidličkou a speciálním, tupým typem nože; hůlky místní epoužívají a rukama se jí jen některé typy pečiva. Základními potravinami jsou pšenice a brambory. Pšeničná mouka se používá do pečiva, od slaných, třeba třiceticentimetrových kusů zhruba ve tvaru želvího krunýře, které se pak krájejí na plátky, k drobnějším sladkým kouskům, někdy plněným obskurními náplněmi včetně semen máku setého (makových semen se tu vyprodukuje víc než v celém zbytku světa, zcela legálně, ačkoli výroba opia je jinak zanedbatelná). Domorodci také jedí obří knedlíčky z pšeničné mouky, připravované často ne v páře či ve woku, ale vařením v horké vodě, které se někdy krájí na plátky a jí místo rýže. Samotná rýže se tu také mírně konzumuje, ale rýžová mouka se nepoužívá (k výrobě nudlí se používá výhradně pšeničná mouka; nudle se mimochodem nikdy nesmaží). Druhou základní potravinou jsou vařené brambory, které tu překvapivě nepovažují za zeleninu, ale jedí jí opět místo rýže. Maniok tu vůbec neznají.

Místní mají v oblibě obrovské množství masa, skoro výhradně vepřového, kuřecího a hovězího, které se často kombinují s velmi mdlým, nepálivým kari, připravovaným často odděleně od masa. Zelenina se tu příliš nejí, pokud ano, tak nikoli z woku, ale buď trochu nechutně rozvařená ve vodě, nebo nehygienicky syrová. Ovoce místní jí buď severské jako jablka či různé peckoviny, ze subtropických a tropických druhů prakticky jen banány, mandarinky a pomeranče (např. pomelo ani durian tu neznají). Evropskou zvláštností jsou produkty z mléka, především kravského, pro něž má díky přirozenému výběru většina populace vyvinuté enzymy - dá se koupit tekuté (nikoli v prášku ani kondenzované, ale jen tak zakonzervované např. v lahvi), zkyslé v kelímku či ve formě sýru (vlastně tofu, jehož základem není sojové, ale zvířecí mléko). Jídlo domorodci jí odděleně, časově i personálně: např. napřed každý dostane zvlášť misku polévky, až ji dojí, tak talíř s jedním velkým kusem masa a několika brambory, a až to dojí, tak sladký dezert. Každý v restauraci může dostat jiné jídlo, ale je tu tabuizované jídlo sdílet a dokonce jíst polévku spolu s ostatním jídlem. Jídlo si často platí každý zvlášť.

Pije se tu horká káva (často neinstantní, přímo z namletých zrnek, někdy přefiltrovaná), horký čaj (skoro výhradně červený, z odpadového čajového prachu uzavřeného v jednorázových pytlíčcích), studená voda (horká se tu nepije; prý je bezpečné pít vodu z vodovodu!), ale také velké množství alkoholu - Česká republika je na prvním místě na světě v konzumaci piva (stejného typu jako Bintang, Myanma či 青岛; v restauracích se pije tolik, že se skladuje ne v lahvích, ale v sudech či dokonce větších tacích), místní holdují ale i zkvašené šťávě z vinných hroznů a vysokoprocentnímu alkoholu vydestilovaného chemicky ze všeho možného od brambor po švestky. Kouří se tu mírně, protože cigarety jsou drahé, zato ale kouří i ženy. Pololegální je marihuana, ostatní drogy místní moc neužívají, na betelové sousto tu vůbec nenarazíte.

Z města mě zaujala hlavně až neuvěřitelná absence hluku, která přitom není způsobená smogem dusícím všechny zvuky (i když suchý vzduch možná zvukové vlny hůř nese), ale prostě tím, že tu hlasité zvuky nevznikají - auta jsou tichá, nepotkal jsem snad jedinou motorku, lidí na ulicích je tu relativně málo a baví se celkem tiše. V lese nebylo slyšet cikády, cvrčky ani opice, jen několik drobných ptáků a ovšem psy. Kromě toho jsem prakticky nenarazil na odpadky, a to ani ve městě, ani v lesíku u centra. Ve městě jsou rozmístěné odpadkové koše a dokonce kontejnery na třízený odpad (do jednoho se hází jen a pouze papírové odpadky, do druhého plastové, do třetího skleněné atd.) - a domorodci je jak vidět používají.

V Liberci je obrovské množství historických budov, více než padesát, ale i přes sto let starých, a to často původních. To znamená, že při rekonstrukci taková budova nebyla zbořená a postavená znovu a lépe jako v Asii, ale byla opravená se snahou zachovat co nejvíc původního stylu i materiálu. Pozemky tu jsou asi hodně levné: neviděl jsem ani jednu výškovou budovu a naopak přímo v centru města jsou plně nevyužitá místa - žádné budovy, žádná rýžová políčka, dokonce ani slumy, prostě nic. Ulice jsou úzké (viděl jsem snad jen jednu víceproudou ulici), pokryté vždy buď hladkým asfaltem nebo dlažbou (na sebe navazující kusy kamenů nebo tvarovaného betonu), lemované rovnými chodníky pro chodce (výška chodníku u všech obchodů je stejná a obchody chodníky až na výjimky nepoužívají pro vystavení svého zboží či výrobu). Lidí na ulicích je málo, shromažďují se spíš v obchodních centrech (obřích zastřešených halách plných obchodů), ale i tam je jich až panicky málo. Pouliční vývařovny a venkovní kavárny jsem vůbec neviděl, místní se stravují spíš v restauracích oddělených od ulice dveřmi, případně doma. Snad to souvisí s chladným počasím.

Doprava je zcela organizovaná. Jezdí se vždy vpravo - jedině cyklisté jezdí někdy vlevo, ale v tom případě vždy po chodníku. Dokonce i při zatáčení vlevo vozidla nenajíždějí na levou stranu vozovky, ani když je tam místo, ale objíždějí střed křižovatky po daleko delší dráze vpravo. Často jsou k vidění přechody pro chodce, na kterých má chodec přednost - u přechodů se semafory když svítí zelená a u přechodů bez semaforu vždy. Z dopravních prostředků činí naprostou většinu auta, pohybuje se tu jen málo motorek, vůbec jsem nezaregistroval becaky, trojkolky, tuk-tuky, rikšy, dokonce ani elektrické skútry. Neexistuje tu doprava ojekem, turista je tu tedy odkázán na taxíky (teoreticky jezdících podle taxametru, ale prakticky ne vždy) nebo na hromadnou dopravu, která je tu ovšem ohromně rozvinutá. Autobusy zastavují jen na předem daných místech a jezdí podle jízdních řádů (plánů, kde je na minutu přesně uvedeno, kdy autobus na daném místě zastaví). Používat takový autobus ale je poněkud složité: není možné platit řidiči v hotovosti (průvodčí tu nejsou), ale je nutné si předem koupit lístek. Kromě autobusů je tu k vidění místní kuriozita, jakési městské autobusy na úzkých kolejích, zvané tramvaje.

Je to tedy divný svět, ale má své výhody. Snad to tu nějaký čas vydržím.

---