Piráti z Karibiku 2 - Napravení reputace

---

Jelikož jsme v tropickém ráji, chce to nějaké pozitivní zprávy. Jonášek už druhý den je bez horeček a dokonce i zvýšených teplot. Pro jistotu ještě dostává ibuprofenový sirup, ale to jen z důvodu, že nastal čas opustit Dominiku a vrátit se zpět do náruče Evropské unie.

Celou noc a i celé ráno prší. Žádná lehká přeháňka s duhou, ale opravdu silné poryvy tropického lijáku střídají poryvy slabší. Za deště nanosím všechna naše zavazadla do auta a pomalu se připravujeme na odjezd z úžasného apartmánu, který jsme na Dominice měli. Na chvilku se déšť změní v mžení, toho využíváme a loučíme se s paní domácí Ellie a nasedáme do aut. Jakmile dosedneme a zavřeme dveře od auta, opět déšť. Zřejmě Dominika pláče, že se s ní loučíme.

Proplétáme se tradičně do hlavního města po pobřežní silnici a občas na nás vykoukne i sluníčko. Zbylé třicet dva východokaribské dolary chceme utratit za upomínkové předměty, ale v přístavu není výletní loď, tak promenáda zeje prázdnotou. Naposledy se tedy proplétám jednosměrkami Roseau, abych zajel k benzince. Samozřejmě chci plnou, karty neberou, ale americké dolary ano. Výborně, když chci zaplatit, vidím, že mi obsluha odpočítává nazpátek východokaribské dolary. Tak musím sáhnout do rezervy, kterou jsem měl přesně odpočítanou na odjezdovou daň. Tak nádrž je plná a vracíme auto do půjčovny. Jsem celkem rád, neboť se nám poštěstilo vyváznout bez škrábance a vrácení probíhá hladce.

Pak už nás zaměstnanec půjčovny, teď už jejich vozem, odváží do přístaviště, kde je celkem slabá fronta. Kluky to moc nebaví, ale naštěstí jsme pod střechou a neprší na nás. Fronta postupuje pomalu, nakonec se k odbavovacímu okénku dostáváme. Vše probíhá hladce a nás čeká bezpečnostní kontrola. Musím ostrahu na Dominice pochválit, neboť jak vidí malé děti, máme prioritní odbavení.

Vše zvládáme poměrně hravě a jsme za čárou. Velkých kufrů jsme se na chvíli zbavili a teď vyčkat na trajekt, který připluje z Martiniku a odveze nás na Guadeloupe. Snad si sedneme pohromadě a snad bude trajekt čistý. Mezitím z klimatizované haly na 16 °C bere Zuza kluky na střechu celnice, kde je vyhlídková terasa. Já v ledárně hlídám příruční zavazadla a zjišťuji, že je tu otevřené okénko s občerstvením a mají i čtyři druhy magnetek, po kterých Zuza toužila. Ptám se, kolik jedna magnetka stojí. Odpověď mě potěšila, neboť jsou po 8 východokaribských dolarech. Není co řešit, beru od každé jednu a východokaribské dolary jsou utracené. Tedy až na 5 centů, které věnuji Františkovi, aby je utratil na Svatém Kryštofovi a Nevisu, kam se za pár týdnů chystá.

To už se vrací ze střechy Zuza s kluky. Oba mají mokré boty a Jonášek i kraťasy. Inu louže na terase byly až moc velkým lákadlem. Zuza zouvá kluky z mokrých bot a vytahuje, pro mne z neznámého místa, pro kluky suché ponožky. Sundává i Jonáškovy kraťasy a oznamuje mi, že člun už je tu. Jsem velmi rád, že kluci, třebaže vědí o plavbě a velkých vlnách, nevykazují nechuť k nalodění.

Jsme na lodi, která není zdaleka plná, ale je čistá. Modlím se, abychom plavbu ustáli a dopluli v pořádku na Guadeloupe. Sedíme klasicky, okna a střed a ulička je obsazená pytlíky a miskami. Plavba podél Dominiky probíhá klidně, neboť moře je klidné a déšť zadržuje ostrov. Kluci vesele pobíhají po palubě, dokonce se podívají s námi i na otevřenou horní palubu.

To už břehy Dominiky necháváme za sebou a dostáváme se do průlivu mezi Dominikou a Guadeloupe. Vlny začínají být větší a kluci automaticky zaplují do svých sedadel. Janíček na radu maminky zavírá očka a usíná. To by rád udělal i Jonášek, ale nejde mu to. Tak to s ním morduje, ale je to o hodně mírnější než při plavbě na Dominiku. Za chvilku se mu neudělá dobře, ale spíš to ještě zapříčinil zbytkový hlen a trochu žaludečních šťáv. Vše pečlivě zachytím do připravené misky a Jonášek usíná.

Přes úžinu nás kapitán provedl bravurně, najížděl na vlny velmi zkušeně a my, cestující, jsme to oceňovali. A už se mi na telefonu hlásí operátoři, vítají mě doma a už můžu volat a posílat krátké zprávy za hubičku. Do toho mi volá dispečerka z taxislužby, kde prý jsme, že řidič na nás čeká. Říkám, že už připlouváme do přístavu a za deset patnáct minut budeme v taxi. Ó svatá prostoto, jak jsem se mýlil!

Za 10 minut přirážíme k molu, ale než loď uváží a spustí můstek, uplyne dalších 15 minut. Do toho šílená fronta na pasovou kontrolu. Francouzi spolucestující jsou z našich dětí tak unesení a nejsou schopni uvěřit, že se nejedná o dvojčata, že bez problému nás předběhne celý organizovaný zájezd. Je jich asi patnáct. Po čtvrt hodině ve frontě mi dispečerka volá, že taxikář by mohl mít další klienty, ale my ho zbytečně blokujeme. Odpovídám podle pravdy, že čekáme na pasovou kontrolu.

Konečně se dostáváme k okénku, kde nás rychle odbaví, posbíráme kufry z mola a hurá ven. Naštěstí celníci nemají potřebu pracovat, tak vycházíme před terminál a tam už na nás mává náš taxikář! A je to ten stejný, který nás před týdnem přivezl. Jsem šťastný, protože se mu budu moci odvděčit spropitným. Jsem sice dost nervózní, ale už jedeme do půjčovny aut. Jessica, která nás má ubytovat píše, že musí s dcerou k doktorovi a kdy přijedeme. Odhaduji to, že nejdříve v 16.30. Ó, jak jsem naivní!

V půjčovně aut jsme poměrně brzo. Mile jsem překvapen, neboť tu nepanuje typický francouzský systém, ale vše má řád a logiku. Auto mám během pár minut vypůjčené. Do toho se domlouvám s Jessicou, že nikam nespěcháme, neboť ona stále čeká s dcerou ve frontě na lékaře. Snažím se nějak naskládat všechna naše zavazadla do auta. Jsem už hodně nervózní, protože nám půjčili téměř nový vůz. Dokonce zvyšuji hlas na děti tak, že se po mně všichni otáčejí, aniž bych to registroval. Autosedačky upevněné, děti v nich, Zuza popravici, jsme ve Francii, tak řídíme vpravo, a vyrážím obezřetně z půjčovny. Měli jsme obrovské štěstí, protože přistálo letadlo a kyvadlová doprava sem sváží velké množství turistů, kteří si chtějí také vypůjčit auto.

Jessica je stále u doktora, tak se domlouváme, že se někde najíme, přece jenom jsme kvůli mořské nemoci neobědvali, a sejdeme se před pronajatým apartmánem. Vykličkuji poměrně dobře ze spleti autostrád, které se u letiště křižují a pomalu začínám vnímat i Zuzu a děti. Dostáváme se na klidnější silnici z ucpané dálnice a kola si to pěkně ševelí po kvalitním asfaltu.

Míjíme několik velkoprodejen tak nešťastně, že u nich nezastavím. Podaří se mi to s otočkou až u jedné. Parkoviště je prázdné a uvnitř nikdo není. Jen uklízečka vytírá podlahu. To nás neodradí a nakupujeme základní potraviny a vodu. Na Guadeloupe oproti Dominice není voda pitná. Že v samoobsluhách nemají čerstvé pečivo, to už jsme si zvykli. Ale oni nemají ani toustový chléb. Zřejmě už je po zavíračce, ale obsloužili nás. Z uklízečky se stala rázem pokladní. Sice počítala na kalkulačce místo na pokladně, to mi však nevadí. Dívám se na cestu a konečně se Zuza prosadí s tím, že má v telefonu navigaci. No hurá! Hned se pojede lépe. Hlavně najít v místě náš resort.

Za chvilku jsme na místě a Jessica právě vyráží od lékaře. Prohlížíme si resort a přemýšlíme, který apartmán bude našim dočasným domovem. Nastupuje rychle tma, ale to už naštěstí přijíždí Jessica i s dětmi. Po vítacím rituálu, kdy se kvůli nám naučila pár slov česky, se jdeme ubytovat. Byt to není špatný, ale na Dominice to bylo luxusní.

Znenadání se spouští elektrický alarm a Jessica neví proč. Shodí pojistky a je tma a klid. Nahodí pojistky a opět alarm. A opět shozené pojistky. Počkáme delší dobu a po nahození pojistek už alarm mlčí. No doufám, že se to samočinně nespustí v noci. Jessica je až moc pečlivá, třebaže přehlédne úplně zničený splachovací záchod. Nakonec nějak funguje, ale není tu prkénko a splachujeme odborným zásahem uvnitř nádržky. Zítra přijede s opravářem. Čas kvapí a já vyzývám Jessicu, abychom jeli do nedaleké velkoprodejny, abych dokoupil alespoň balené pečivo. Jedná se o stejný řetězec, ve kterém jsme nakupovali v La Gosier. Ale zavírá za 20 minut. Nasedáme do aut a Jessica mě vede. Když vjíždíme na hlavní silnici, sune se po ní nepřetržitá fronta aut. Jessica se vmáčkne do jedné mezery a já nešťastně sleduji mizející červená světla. Po 5 minutách se dostávám na hlavní i já, ale Jessica nikde. Na velkém kruháči jedu instinktivně rovně a v autobusové zastávce zastavím a volám Jessice.

Instruuje mě, jak dojet, tak se po 10 minutách setkáváme. Sice už v obchodě stahují boční rolety, ale dovnitř ještě proklouznu. Rychle nakoupím a v hlavě si přehrávám zpáteční cestu, snad trefím. Jessica mě však dovede i nazpátek a tentokrát jede pomalu a dává ukazatel směru s velkým předstihem. Před resortem se rozloučíme a každý jedeme domů.

---