Osh

---

Někteří z nás vstávali v 6 abychom se mohli jet podívat na slavnostní ukončení Ramadánu. Přijeli jsme na centrální náměstí kde je obrovská socha Lenina naproti nějaké vládní budově. Byla to velká modlitba pro asi odhadem 1000 lidí, která byla vedená v Arabštině. Poté jsme se vrátili k ostatním a odjeli do Luxusního domu jedné holky z AIESEC. Prý stál 300 000 dolarů a sídlo tomu fakt odpovídá. Mají bazén i saunu a vše na co si vzpomenete. Kvůli oslavě konce ramadánu jsme dostali šílenýho jídla asi 4 chody, po kterých jsem se nemohl ani hnout..:D Potom jsme jeli na hranice s Uzbekistánem, kde se nacházela jeskyně kam jsme se měli podívat. Cesta měla trvat 4 hodiny a tak jsme sebou museli hodit. Nakonec nás šlo jen 10 (7stážistů, Eldos a 2 průvodci). Průvodce byl takový děděček, tak jsme si říkali, že to bude pohoda, ale zdání klame. Byl jako nějaký indián nebo šerpa, úplný blázen a jeho nejčastější slova davaj davaj říkají vše:D Prvních pár kroků naznačilo že to není tak daleko, ale po první stěně, na kterou jsme se museli vyškrábat, nám došlo že to bude dlouhá cesta. Lezli jsme jí bez lan a bylo nám jasné že to nebude procházka růžovou zahradou. Navíc jsme nevěděli, že to horší nás teprve čeká. jeskyně se nacházela zhruba v polovině hory a na první pohled se nezdála daleko. Skály byly dost nebezpečné kvůli kluzkému povrchu, štěrku a prachu. Než jsme se dostali k první stěně, kterou jsme museli zdolat pomocí lana, tak nám to zabralo asi hodinu. Náš průvodce vylezl bez jištění nahoru a hodil nám lano, které jistil jen svýma rukama. Každý další krok byl nebezpečnější a nebezpečnější. Stefano překonával svůj strach z výšek a Bruno začal už panikařit a rozrušoval tím holky. Když už to vypadalo, že už jsme u cíle najednou před námi byla další stěna, kterou jsme museli překonat opět pomocí lana. V tuhle chvíli už to trvalo 3 hodiny a bylo jasné že cestou zpátky budeme mít co dělat, abychom to stihli za světla. Mel se několikrát během výstupu odřela. Asi v půl 8 jsme se konečně dostali k portálu jeskyně. Byl to super pocit dosáhnout skoro nemožného. Věděli jsme, že moc času na jeskyni nemáme a tak jsme šli dovnitř. Místy jsme se museli plazit otvory velikosti, která umožňovala průlez jen pomocí ramen a způsobem plazení se jako had. Já se dostal někam mezi 2 a 3 místnost, ale stejně nikde nic nebylo skoro vidět. Všechny krasové útvary byly zničené, ulámané a nebo popsané azbukou. Než jsme se proplazili ven, tak už pomalu zapadalo slunce a bylo jasné že za světla to dolů určitě nestihneme. Vždy jsme museli čekat na ostatní a proto nám to trvalo šíleně dlouho. Bylo to hodně náročné jak psychycky, tak fyzicky. Cesta zpět byla mnohem rychlejší, ale stejně jsme neměli šanci. U první stěny, na kterou jsme potřebovali lano, jsme museli počkat na ostatní a už byla skoro úplná tma. Hnali jsme, aby jsme byli dole co nejrychleji a o to nebezpečnější to bylo. Tam kde jsme předtím potřebovali pomocná lana, jsme teď lezli bez nich. Polovinu trasy jsme museli zdolat s pomocí světel (čelovek a mobilů). Já se Stefanem a Ivem jsme byli jedna skupina a pokračovali jsme sami. Dolů jsme se dostali asi až v půl 11 večer a všem se ulevilo, že se nikomu nic vážného nestalo. Ve 2 ráno jsme poté ještě vařili špagety a poté jsme usnul jako malé děcko.

---