Gyalthang

---

---

A jsem v Yunnanu. Přesněji řečeno na jeho okraji, v městě zvaném tibetsky Gyalthang a čínsky Zhongdian (中甸县). Město je ale od roku 2001 přejmenováno za účelem přilákání turistického ruchu na Shangri-La (香格里拉县), jméno evokující ráj na zemi - snad právě proto člověk musí cestou ze Sečuánu překonat strasti cesty (Netibetským Tibetem), aby ráj náležitě ocenil, nebo jde snad jen o ironický výsměch Hana, který coby přistěhovalec do tohoto dříve tibetského sídla změnu názvu prosadil. Samotný název "Šangri-La" pochází snad z tibetštiny, ale do světového kulturního povědomí ho dostal James Hilton románem The Lost Horizon, který zasadil sice do prostředí hor Kunlun, avšak zjevnou inspirací mu byly cestopisné texty Josepha Rocka, velkého znalce prostředí Yunnanu a okolí (ať už flóry, geologie nebo jazyků obyvatel), který zde kolem roku 1930 několik let pobýval a sepsal o tom řadu prací, v některých ohledech dodnes nepřekonaných.

V autobuse z Daochengu jsem potkal Minga, který nedávno dokončil školu v Kunmingu a teď tak trochu cestuje po okolí, a dvě Číňanky, které jsou na tom podobně. Dali jsme si společně k večeři horký hrnec (na fotce), zašli do baru, kde člověk s kytarou za poplatek nabízel hostům karaoke, a prošli se po městě. Gyalthang je zrovna v dost špatném stavu, protože v lednu zachvátil "staré město" požár a snad polovina dřevěných domů vyhořela. Na místě požáru je tak dnes rumiště a protože zrovna probíhá rekonstrukce inženýrských sítí, ve zbytku "starého města" funguje elektřina jen vždy večer. Slova "staré město" píšu v uvozovkách proto, že stejně jako u 90 %!o(MISSING)statních míst v Číně, která se pyšní starým městem, jde o domy navržené a postavené v posledních několika letech, ve kterých sídlí obchody s převážně turistickými cetkami, restaurace a hotely. Domy jsou ale postavené aspoň z pohledu Evropana celkem pěkně a architektura sice není úplně tradiční, ale tradici se docela úspěšně pokouší evokovat.

Kousek za městem se nachází rozsáhlému klášterní komplex Ganden Sumtseling, kterému se někdy říká malá Potala. Jde totiž o největší a nejvýznamější tibetský klášter v jižní Číně. Po kulturní revoluci byl znovu postaven a nyní ho údajně obývá 700 mnichů. Zjevně se těší přízni čínské vlády - na rozdíl od Kangdingu, kde se mniši nerozpakovali pod Buddhou vystavit fotky současného dalajlamy, se zde pyštní fotkami s čínskými komunistickými funkcionáři. Součástí komplexu je snad desítka chrámů, včetně chrámu poměrně neznámého náboženství bön (někdy též "bon" či "ben"). Jde alternativní tibetské náboženství, které sice de facto vzniklo až v kolem 11. století, tedy po příchodu buddhismu do Tibetu v 7. století n.l. z Číny, ale obsahuje mnoho daleko starších, často animistických prvků a někdy se proto nepřesně pokládá za původní, předbuddhistické náboženství. Bön do určité míry sdílí estetiku a pantheon s diamantovou cestou a dodnes jak vidět na některých místech s vajrajánou koexistuje. Pro návštěvníky je důležitý následující rozdíl oproti tibetskému buddhismu: zatímco v buddhistických chrámech je třeba chodit vždy po směru hodinových ručiček, v bönových chrámech je třeba chodit opačně. Vyšší síly, podporované mnichy-zřízenci, se jinak budou zlobit.

Do kláštera jsem vyrazil na kole. Sice mně čínští kamarádi radili, že se do kláštera dá dostat bez zaplacení nemalého vstupného ve výši 125 yuanů, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost - v Číně dost často takový postup není jednoduchý. V tomhle případě se ukázalo, že tady by obejití hamižného systému bylo jednoduché, a to až trapně - stačilo použít jakoukoli jinou než hlavní bránu. To jsem ale zjistil až poté, co mé peníze padly do rukou turistické odnože čínské administrativy, která údajně celý výtěžek vstupného zpravidla ztopí a na místní památky nevěnuje ani floka. Nicméně i za ty peníze to stálo za to, také kvůli pěknému výhledu ze střechy (panorama nahoře).

Po spiritualitě nadešel čas na trochu přírody a tak jsem rovnou z kláštera vyrazil polňačkou objet kolem dokola místní mokřad zvaný Napa hai (拿帕海, kdovíproč 海 čili moře). Cestou sice začalo pršet, ale jako na zavolanou se objevil stánek s výborným grilem, čajem s jačím máslem (teď mně teprve došlo, jak se tyto slova v češtině nádherně doplňují: čaj-jač) a výhledem na travnatý vysušený mokřad posetý koňmi a jaky. Nad stánkem navíc kroužila taková desítka dvoumetrových supů himalájských (doufám, že jsem je identifikoval správně), aby se postupně usadili na svahu pouhých pár desítek metrů nad silnicí. Samotný mokřad vypadá celkem zajímavě, hlavně v kontextu jinak kopcovité krajiny a v obložení pasoucími se jaky. Po letním monzunu vzniká jezero, ale teď v období sucha jde v mnoha částech přejít suchou nohou - napříč dokonce vznikají i cesty využívané auty.

V den odjezdu jsem ještě vyrazil za město pěšky. V mapě jsem si naslepo vybral jakousi přehradu a kopečky a vyrazil k nim. Napřed cesta vypadala dost industriálně, předměstí pod přehradou je plné drobných firem vyrábějících zjevně bez pořádného vybavení a poučení o bezpečnosti různá okna, trámy, opravujících motorky atd. Při průchodu mě kupodivu nikdo ani nezatknul ani nekousnul, a tak jsem se začal šplhat nad přehradu, kromě mladého páru fotícího se u rozkvetlých keřů zcela pustou cestou, přes rododendronové křoviny a kamenolom a poté občas mizející cestou nahoru na hřeben. Cestou je myslel na Josepha Rocka, který v Yunnanu našel tuším přes sto druhů rododendronů a popsal snad tisíce druhů bylin. Na straně hřebene přikloněné k městu se objevila řada tak vyšlapaných cest, až jsem skoro podvědomně začal hledat značení Klubu českých turistů.

Odpoledne jsem odjel autobusem hlubokými údolími směrem na Kunming a cestou jsem poprvé uviděl řeku Jang-c', v Číně nazývané různými názvy, ale nejčastěji jménem Dlouhá řeka - Changjiang (长江). Údolí Jang-c' je tu poseté políčky všemožné zeleniny, zahlédl jsem tuším ale i vinnou révu a snad dokonce také čajové keříky. Hned za rohem řeka prorazila velehorami známou Soutěsku skákajícího tygra, do které se už brzy vypravím. Do Kunmingu vede železnice z blízkého Lijiang (丽江市) a právě z tohoto turistického centra jsem měl už z Kangdingu přes internet zamluvený lístek na noční vlak. Do odjezdu jsem měl trochu času, a tak jsem se i s těžkým batohem vydal do ulic "starého města". Popisy z průvodců se pohužel potvrdily: Lijiang je převážně obrovské turistické městečko, do kterého ročně směřují miliony čínských turistů, plné obchůdků s cetkami, hotely, restauracemi a bary s živými představeními. Utvrdil jsem se v názoru, že Čínani jsou naprosto amuzikální národ - je tu sice velké množství obchodů s bubínky, ale ještě jsem neslyšel Číňana, který by na ně bubnoval aspoň trochu rytmicky, je tu sice spousta podniků s živou hudbou, ale ze všech se linul strašný falešný zpěv, a ostatně i přes veškerou snahu jsem zatím nenašel čínskou kapelu, která by se mi opravdu líbila (snad jen Tang dynasty, 唐朝乐队, se dá poslouchat). Lijiang jsem si tedy škrtl ze seznamu míst, kam se chci v dalších víkendech podívat. Nádraží je za městem a o lince autobusu na nádraží jsem usoudil (mylně), že po osmé hodině večer už nejede, takže jsem přes Prahou vypěstovaný odpor k taxikářům kývnul představitelce místní matriarchální národnostní menšiny Naxi. Přes dost velkou výřečnost jí bylo celkem slušně rozumět, takže jsem si s ní docela popovídal a tak jsem z Lijiangu aspoň odjížděl s pocitem, že to s mou čínštinou není až tak špatné.

---

Photos

Horký hrnec!
Konečně jsem zakusil tzv. horký hrnec (huoguo, 火锅), tuto místní specialitu, která je ovšem místní specialitou po celé jihovýchodní Asii. Funguje to takhle: k vlastnímu horkému hrnci si objednáte několik dalších přísad jako maso, nudle, tofu, nějaký druh salátu a podobně. Na stůl vám přinesou hrnec s vývarem a zdrojem tepla uvnitř, do kterého si pak podle libosti nasypete z objednaných přísad, které vám přinesou zvlášť. Velmi společenské jídlo.

Gyalthang
Nad "starým městem" a jeho ohořelými troskami se tyčí menší buddhistický chrám, spolu s tak velkým motlitebním mlýnkem, že je třeba aspoň tří silných lidí, aby ho dali do pohybu.

Bönový chrám
Aspoň teda doufám, že to byl on, jinak jsem kroužením proti směru hodinových ručiček popudil nebeské síly. Ale asi skutečně byl bönový chrám - místní uklizeč se mi snažil říct něco naprosto nesrozumitelného; pak to sice vzdal, ale když jsem se uvnitř dal směrem vpravo, tak mám pocit, že se mu ulevilo.

Povinná fotka s domorodci, tentokrát středoškoláky
Už jsem zapoměl jména, ale byla to taková multikulturní parta: jeden byl Han, druhý Tibeťan, třetí Naxi. Ten čtvrtý je tuším odněkud z Evropy.

Zakletý les
Kus nad Gyalthangem jsem si připadal jako v jiném světě - většinu hmoty lesa totiž tvořily jakési lišejníky (zřejmě rod usnea čili Krakonošovy vousy - biologové prosím potvrďte či vyvraťte). Mimochodem právě tyto lišejníky mají jako hlavní složku potravy languři, čínští a barmští horští primáti.

Lijiang
Asi nejzajímavější na Lijiangu mi přišel shluk stánků s občerstvením, bohužel s beznadějně zaplněnými stolky.

Lijiang
"Staré město" Lijiang tvoří neustále se rozrůstající nákupní centrum tvořené dřevěnými obchůdky.