Advertisement
Jiihovýchod Yunnanu oplývá spoustou zajímavostí: krajina, tofu, rýžová políčka, hranice s Vietnamem, Haniové a další malé národy, úzkokolejka... Tomuto koutu provincie jsem si mohl dovolit věnovat čtyři dny - nejen tradiční pátek, kdy nemám soukromou hodinu čínštiny, a samozřejmě víkend, ale i pondělí. V Číně je totiž v pondělí podle tradičního čínského čili zemědělského kalendáře 5. den 5. měsíce, a takové pěkné datum se oslavuje jako svátek Duanwujie (端午节). U nás na západě je známý pod jménem Festival dračích lodí - na některých místech, hlavně při jižním pobřeží, totiž při této příležitosti pořádají závody dračích lodí. V Kunmingu ale po dračích lodích není ani potuchy, není tedy důvod tam zůstávat - naopak, tento víkend by snad prý Haniové, národnostní menšina roztroušená po jižních kopcích, měli slavit svůj nejvýznamější svátek zvaný Kuzhazha (苦扎扎), tak proč nejet právě tam?
Autobus mě v pátek odpoledne přivezl do města Shiping (石屏). Hlavní třídy v městě jsou celé rozorané, obyvatelé mluví nesrozumitelnou hatmatilkou a v oblasti bývá celkem parno, ale město na mě působilo strašně příjemně, až jsem se začal zaobírat myšlenkami, jaké by to bylo tady bydlet. Kus za městem je kopeček s parkem, pár pavilónky a výhledem široko daleko. Hned za ním začíná
oblast v mapách značená jako dlouhé mělké jezero, ale vodní plocha je ve skutečnosti právě o dost menší, protože zrovna končí období sucha, a jezero lemují políčka se zeleninou. A ne ledajakou - snad metr dlouhé lusky luštěnin, čili papričky, tabák, zimní melouny (v češtině zvané krkolomně: beninkasa voskonosná), doplněné granátovými jablky, banány a husími farmami. Samotné město má celkem velkou a hlavně opravdu původní starou část, uzavřenou hradbami, kde lidé stále bydlí v domech z hliněných cihel.
V jedné takové uličce jsem se zastavil na jeden z nejlepších sociogastronomických zážitků, které jsem zatím v Číně zažil: grilované tofu. Shipingské tofu je minimálně v Yunnanu pojem. Například v Kunmingu je po ulicích spousta malých grilů, na kterých obsluha trpělivě obrací hůlkami malé nafouklé kostičky tofu, aby se ogrilovaly z obou stran, a nazývají to shipingským tofu. Tak na tohle v Shipingu nenarazíte - tady se tofu připravuje v dlouhých plátech, které se grilují v celku, a teprve když jsou hotové, tak se rozporcují čekajícím strávníkům. A nejlepší na tom všem je způsob stravování - kolem grilu jsou malé židličky, na které se sejde různá společnost, a lidé tak společně hodují a baví se. Jako cizinec jsem se samozřejmě stal
Stolování při shuipingském tofu
Za povšimnutí stojí postmoderní dýmka ve tvaru roury, do které se strká cigareta. V této oblasti velmi populární.středem pozornosti, se dvěma hanijskýma babičkama jsem sice nenašel společný komunikační jazyk, ale příjemná paní za grilem, místní mladík, obchodní zástupce pivovaru Tsingtao i trojice štamgastů, s těmi jsem si docela dobře pokecal. Tofu bylo vynikající, zvlášť v kombinaci se směsí koření, bylinek a tekutin (snad sojové omáčky, rýžového vína?), do kterého si tofu namáčíte. Kromě piva mi paní nalila kaméliový čaj - jestli jsem to správně pochopil, tak je to čaj z čerstvých, velmi drobných poupat jakési rostliny z rodu Camellia (茶花). A to všechno za pouhých 15 yuanů (cca 50 Kč), až jsem se musel ubezpečit, že se paní nespletla. Není tak divu, že ulice byly plné lidí - někteří posedávali za grily, jiní hráli badminton, další tančili, další pařili za automaty. Skvělé místo!
Druhý den jsem ještě prošmejdil staré město ve snaze najít výrobnu tofu a podívat se, jak se vyrábí, nebo půjčovnu kol a objet dokola jezero. Nenašel jsem, takže jsem se ještě prošel po venkově za městem, obsypaném mimo jiné plantážemi už zralého vína (koncem května, kdy révě doma v Liberci sotva vyrazily první lístečky!), zhltl něco tofu a naskočil do autobusu směr Honghe (红河). Honghe je známé dokonce po celé Číně - jako
Mahjong
Snad skoro každý ze Shuiping se rád oddává různým deskovým a karetním hrám, až to připomíná sichuanské Chengdu. A je jedno kde - doma, v obchodě, na ulici nebo třeba v hlavním vchodu do buddhistického chrámu. značka cigaret. Podle knihy Střípky z jižního Podnebesí Jana Karlacha kouří snad polovina Číny cigarety z místních závodů. Město samotné se jmenuje stejně jako blízká Rudá řeka, která pramení kus od Dali, pak teče kolem města Honghe, skrz Yuanyang na jihovýchod do Vietnamu, protéká Hanojí a vlévá se do Tonkinského zálivu. Město Honghe leží trochu bizarně na kopci, jehož úbočí zrovna buldozery přebagrovávají do roviny - zjevně ve snaze vybudovat letiště. Z města mně kromě toho utkvělo v mysli vedro a taky pán střežící záchodky na autobusáku, který odmítl vzít kovové mince - přišlo mi, že vůbec neví, že takové platidlo v Číně vůbec existuje (pravda, v drtivé většině se používají nepraktické bankovky). Neměl jsem ani čas se pořádně nabažit dýmu z pravých hongheských cigaret a už jsem musel skočit do posledního autobusu do Yuanyangu, kam jsem se chtěl do večera dostat.
Do Yuanyangu (元阳), či konkrétněji do blízké obce Xinjie 新街, míří turisté z daleka. Okolní kopce totiž místní Haniové a Yiové během věků zorali do podoby obrovského množství teras, aby na nich mohli pěstovat rýží. Rýže jak známo vyrůstá z vody, takže když před staletími většinoví Hanové vytlačili menší národy do kopců, těm nezbylo než kvůli obživě
dřít a dřít, až si krajinu přizpůsobili. Podobné rýžové terasy už jsem navštívil na podzim roku 2012 poblíž Longsheng (龙胜) na severu provincie Guangxi (广西). Ale v té doby byla naprostá většina políček úplně vyschlá a rýže sklizená, takže terasy byly pusté, nezrcadlily oblohu a celý efekt byl poloviční. Teď v okolí Yuanyangu je situace v jistém smyslu opačná: naprostá většina políček je napuštěná a rýže zasazená - což ale znamená, že terasy jsou zarostlé, opět nezrcadlí oblohu a celý efekt je opět poloviční. Správnou konfiguraci, tj. políčka napuštěná, ale rýže nezasazená, by bylo možné zastihnout o pár týdnů dřív. No tak snad někdy jindy někde jinde - vlastně v Indonésii, kam se chystám po Číně, mají terasy také, tak kdoví.
Další den jsem přesto chtěl věnovat putování mezi políčky. Ulice byly ráno plné lidí a brzy se ukázalo, proč: v Yuanyangu právě probíhá trh. V čínských vesnicích se trh pořádá jednou za několik dní; asi jediné trochu spolehlivé vodítko poskytuje server
YunnanExplorer, i když stoprocentní rozhodně není, takže zažít trh bývá dílem náhody. Když se poštěstí, tak zažijete pestrou směs všeho možného: zeleniny, masa, občerstvení, výrobků, národností, krojů, řečí, barev i zvířat - atmosféru snad trochu zachycuje mé
video níže.
Posnídal jsem všudypřítomné yunnanské rýžové nudle 米线, na cestu jsem si koupil pár banánů a zongzi (viz obrázek níže) a vyrazil po stezce do polí. Pěšina se rojila vážkami a jiným hmyzem. Občas jsem potkal nějakou babičku v kroji s nůší. Všude kolem vrčela ohlušující cirkulárka. Cestu lemovaly nejrůznější exotické rostliny. Moment, cirkulárka? Žádná cirkulárka - jsou to cikády! Snažil jsem se najít aspoň jednu, abych zjistil, jak těch 100 nebo kolik decibelů dokáže vyloudit, ale po přiblížení vždycky samozřejmě svoji pilu vypnuly. Po hodině jsem se dostal mezi kýžené rýžové terasy - opravdu bohužel už zarostlé rýží, i když vodní hladina je ještě jasně patrná. Sem tam přehnal déšť a cesta byla dost kluzká, jednou jsem uklouzl a praštil se do kolene, ale přes děsivou bouli to bylo nic vážného nebylo. Minul jsem protijdoucí paní, která něco zamumlala - jsem si skoro jistý, že to bylo Honzo, co to tady vyvádíš? Ignoroval jsem ji a snažil jsem se dostat na druhou stranu údolí, ale vždy po pár stech metrech se cesta dolů pomalu začala ztrácet, já nějaký čas balancoval na hrázi z hlíny a drnů nebo se prodíral roštím, po chvíli to vzdal a
vrátil se zpátky nahoru, abych to zkusil o pár set krocích dál znovu. Potkal jsem další paní, utrousila něco jako Honzo, vždyť sem přece nepatříš... Bloudění se několikrát opakovalo a mě došlo, že údolí je asi začarované místním yiským šamanem a prostě není možné ho přejít přímo, jediná možnost je nějak prokličkovat mezi políčky zpátky úplně nahoru na silnici a vzít to po ní. Další paní s nůší se usmála: No to je dost, že ti to došlo, Honzo.
Prošel jsem vesnicí a na silnici se rozhlížel, co že teď vlastně udělám, když na mě zamával sympatický pán pokuřující před domem, ať se jdu najíst. Už dříve jsem si usmyslel, že podobná pozvání budu odmítat, jen když to bude vypadat krajně podezřele, a tohle nevypadalo podezřele ani trochu. Dům byl ještě hrubá stavba a uvnitř se kolem stolku prohýbajícího se pod miskami hlučně bavilo asi osm chasníků. Byli to Haniové, mluvili hanijsky a jejich čínština nebyla sice nijak bohatá, ale se silným přízvukem a ozvláštněná místními výrazy, takže domluva byla dost obtížná. V psaní znaků si nebyli zrovna jistí, i když to jsem si vysvětloval spíš panáky čínské pálenky, kterou připíjeli. Každopádně jídlo bylo plné místní zeleniny a vepřových
Zongzi (粽子)
V pondělí se slavil svátek 端午节, obvykle překládaný jako Festival dračích lodí - které ale obvykle k vidění nejsou. Zato je všude plno Zongzi čili lepivé rýže zabalené do bambusových listů. Lepivá rýže je zvláštní druh rýže, která po uvaření vytvoří téměř želatinu, a do Zongzi se často přidává různá náplň. Nasládlé Zongzi koupené na trhu v Yuanyangu byly rozhodně nejlepší ze všech, co jsem ochutnal. vnitřností, vlastně taková zabijačka - Kudžadža je ale prý až za pár týdnů a ať přijedu. A vůbec, můžeš u mě přespat, dobře? Jmenuju se Lifa. A odkud že to jsi? Jasně, Čechy, tam děláte takové ty knedlíky a při zabijačce jitrnice, že jo? - Opravdu jsem měl chvíli pocit, že tohle jeden z nich říkal, ale po pár minutách se ukázalo, že rozumím úplně špatně a že o Česku samozřejmě nemá potuchy. Druhý den jsem všechny tyto mámení a šalby zhodnotil tak, že Yuanyang je přes překotnou modernizaci stále kraj plný magie.
U Lify jsem nakonec přespal. Jeho kumpáni mně ještě chvilku před západem slunce ukázali nedaleká vyhlášená místa pro pozorování teras (skvělá), pak jsme ještě jednou pojedli, tentokrát u Lify doma, popili čaj, probrali život, vesmír a vůbec, aby mě uložili do pokoje tuším asi dvanáctiletého syna, který je zrovna kdesi ve škole. Lifa dřív pracoval v Kunmingu jako ochranka, ale tady na vesnici nemůže sehnat slušnou práci. Manželka ale práci má a asi díky ní mají zbrusu nový třípatrový dům, i když skoro holý, s nedodělaným vodovodem a srandovními rozvody elektřiny. Večer si několikrát stěžoval, jak nemá peníze na dodělání domu a tak jsem mu ráno
Vážek bylo všude mraky
Ze začátku jsem s foťákem zastavoval každých pět metrů a připadal si jak Dan Bárta. po snídani ve formě congee strčil stovku za všechno. Zrovna se ženou podřízli slepici, nevím jestli to bylo kvůli probíhajícímu svátku Duanwujie, pro mě na oběd, aby se ukázali nebo prostě jen tak, ale raději jsem se rozloučil a vyrazil na autobus. Ať se prý ale kdykoliv zastavím a ať pošlu své známé, že jsou vítaní.
Autobusy jsem chytal rychle, ale do další štace, města Jianshui (建水), jsem se dostal až kolem poledne a poslední autobus do Kunmingu odjížděl nepochopitelně, ale klasicky už v 16:00, takže bylo jasné, že kýženou Vlaštovčí jeskyni (jeskyni obsypanou vlaštovkami či rorýsy) nestihnu. Aspoň jsem se tedy prošel po rozpáleném městě, za energetické podpory několika zmrzlin a také jianshuiského tofu. Na rozdíl od Shipingu má zdejší grilované tofu formu zmíněných malých krychliček, i když zvlášť tmavší odrůda je daleko výraznější chuti, než co jsem okusil v Kunmingu. Zase vynikající. Kromě tofu se město vyznačuje jakž takž zachovalým starým městem, i když atmosféra je na rozdíl od Shipingu komerční a kamenná, a také konfuciánským komplexem, kam se zjevně uchylují studenti v respektu z maturit příští víkend, asi jako by se u nás uchylovali do chrámu Komenského, kdyby takový existoval. Cestou zpátky na autobusové nádraží jsem
si dal ještě jednu zmrzlinu, dokoupil vodu a odjel zpátky do Kunmingu.
Advertisement
Tot: 0.168s; Tpl: 0.014s; cc: 14; qc: 72; dbt: 0.0763s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.3mb
