Advertisement
Kangding
Okolí Kangdingu nabízí takřka alpská panoramata, jen tu nejsou fialové krávy, ale jaci. Po pár dnech v Chengdu jsem se vydal na západ do hor, napřed do města Kangding (炉城镇) poblíž Velkých sněžných hor (大雪山山脉). První den jsem se chtěl trochu aklimatizovat, jelikož město je v 2600 metrech a poté se chystám do poloh kolem 4000 metrů nad mořem, kde už hrozí
Akutní horská nemoc. Při hledání nějakého rozumného hostelu mě náhoda a hlavně jeden Fin a čínský Thajec zavedli do hostelu Zhilam, který vede Američan s českými předky, třemi dcerami a především schopností poradit. Dokonce půjčuje mapku a desetibodový popis alternativní procházky nad městem, na které jsem se dokázal ztratit těsně před prvním bodem, abych se napojil u bodu tři, znovu se ztratil kdesi u bodu osm, ztratil mapku a popis, podrápal se při půlhodinové cestě trním, abych nakonec spokojeně dorazil zpátky do města, k jednomu z tibetských klášterů. No, aspoň jsem výsledky svého bloudění zanesl do Openstreetmap.
Původně jsem přemýšlel o několikadenním treku ke klášteru Gongga gompa - pěkný popis cesty je
tady a hlavně v knize Trekking in Tibet od Garyho McCue. Ale z několika důvodů jsem to vzdal: především je potřeba přespávat asi tak v 4300 metrech, což v těchto dnech znamená teploty pod nulou, na které nejsem úplně vybavený (asi
bych to přežil, ale moc příjemné by to nebylo). Za druhé průsmyk Buchula (4940 m) je dost nepřehledný a bez průvodce a pro osamělého cestovatele
není zrovna bezpečný. No a za třetí musím být začátkem příštího týdne v Kunmingu, což západní cestou už takhle stíhám jen tak tak. Takže jsem trek zkrátil na tři dny a to tak, že půjdu údolím nahoru, co to půjde, a pak se vrátím. Od Čechoameričana jsem si půjčil vařič (do mého vařiče vyrobeného z plechovky od protlaku jsem zatím v Číně nesehnal vysokoprocentní líh) a ráno jsem vyrazil.
Začalo to docela dobře: ani jsem pořádně nemával a zastavil mi nějaký hodný pán, který mě svezl od kruháče na kraji města (jednoho z mála v Číně) kousek do vesnice Laoyulin, pozval mě k sobě domů, ukázal vlajku a společnou fotku tuším australské horolezecké expedice a pohostil čajem s jačím máslem a trochou pevné stravy. Slavný čaj s jačím máslem jsem pil poprvé a upřímě řečeno jsem se toho trochu děsil, protože kolují zvěsti, že se to nedá pít. Ale dá, a vlastně mi to i docela chutnalo - ostatně po pár dnech pití této výživné tekutiny musím říct, že pán měl lepší čaj než jakýkoli jiný,
Ve třech tisících metrech to ve Velkých sněžných horách vypadá podobně, jako v tisíci metrech v Krkonoších.co jsem pil později. Po rozloučení, pár kilometrech po silnici po svých a svezení náklaďákem jsem byl odevzdán napospas přírodě. První den jsem se za občasného kontaktu s domorodými pastevci koní a jaků dostal až na konec shluku posledních pasteveckých stanů v údolí, do skoro čtyř tisíc metrů. Dvojice místních mladíků mě pozvala na čaj do svého stanu - a při odchodu si řekla o deset yuanů. Hmm. Z příznaků výškové nemoci jsem každopádně pociťoval jen velmi slabou bolest hlavy, asi i díky tak asi čtyřem litrům vody, co jsem do sebe cestou lil, a právě jačího čaje, co do mě lili místní.
První ostrý test ultralehkého stanu každopádně dopadl výborně, nespal jsem sice ideálně, ale bolest hlavy veškerá žádná, ráno krásná panoramata nad hlavou, počasí perfektní, takže jsem rychle vyrazil a už před polednem jsem se dostal do Shang Riwuqie, údolní kotliny v 4300 metrech, a začal uvažovat, jestli bych přece jen nezkusil projít přes sedlo směrem ke Gongga gompě. Naštěstí jsem si zatím vždy dokázal podobné nápady rozmluvit, deadline 13:00 pro obrat zpět jsem nedodržel jen o pár minut a cestou zpět mě nezvyklala ani asi tak dvacetičlenná čínská výprava, která směřovala ten den do
Místní jsou náružíví houbaři.
Konkrétně sbírají parazitické houby Cordyceps sinensis, čínsky 虫草, které vyrůstají na housenkách a jsou ceněné pro lékařské účely - Čínané je jedí kvůli potenci.
http://en.wikipedia.org/wiki/Cordyceps_sinensis Shang Riwuqie, druhý den plánovala projít sedlo a která mi nabízela, ať jdu zítra s nimi. Nešel jsem a asi jsem udělal dobře, protože brzy začalo sněžit, na mě padla únava a po postavení stanu jsem okamžitě usnul. Ještě za světla jsem se vzbudil a připravil večeři, od které mě vyrušila dvojice postav přikradnuvší se snášejícím se sněhem. Klučina s mladou Tibeťankou zvědavě nahlíželi do mého obskurního příbytku a začali mě přesvědčovat, ať se sbalím a jdu k nim. Prvních deset minut jsem odolával, hlavně s vidinou chladnoucí právě večeře, ale pak přišel ještě otec-manžel a tak jsem se nakonec sbalil a šel k nim.
K rodině patří ještě babička. Všichni čtyři bydlí v něčem, co má podezdívku z kamenů a nad tím dřevěnou konstrukci, která drží stan. Uprostřed jsou kamna používaná na topení i vaření a nad ní se suší jačí maso. Kouř se reguluje tak, že plachta stanu je rozdělená na dvě části, kterými se dá hýbat tak, že nad kamny může (ale nemusí) být široká štěrbina, kterou kouř uniká. Spí se po stranách a ve zbytku prostoru je sklad všemožných věcí včetně velké baterie a žárovky. Kde je záchod, to jsem úplně nepochopil, ale asi je
to prostě tam venku ve křoví. Rodina mě pohostila jačím čajem a umístila na nejlepší místo ke spaní. Spalo se dobře. Ráno jsem dostal ještě jakousi polévku s těstovinovými noky, bramborami, zelím a kousky masa (velmi zajímavé), dále jačí čaj s obrovskou hroudou másla (velmi tučné), v neposlední řadě kus sušeného jaka (velmi výživné); další kus mi ještě přibalili na cestu. Já se zmohl jen na fidorku a chvíli jsem se pokoušel jim vnutit nějaké peníze, ale bezvýsledně. Tibeťanka byla úplně nadšená mou nafukovací matrací, ale tu budu určitě na cestách potřebovat a sehnat v Číně novou, to si nedovedu představit. Budu tedy aspoň po světě šířit zvěsti o této dobré rodince.
Cesta do Kangdingu proběhla s pomocí placeného stopu velmi rychle, ale ne dostatečně rychle na to, abych stihl sehnat lístky na druhý den na západ do Litangu, i když měli aspoň o den později. Nastává totiž třídenní svátek práce, kdy se Čínani pracující v místě A snaží dostat za rodinou do místa B a naopak. V dalších pár dnech se ukázalo, že to s těmi plnými autobusy není až tak horké, aspoň v západním Sečuánu, ale o tom zase příště.
Advertisement
Tot: 0.254s; Tpl: 0.023s; cc: 12; qc: 65; dbt: 0.1516s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.2mb
rasto
non-member comment
to je parada!
jaky aj kopce