Asia 2013 - Week V. | Travel Blog

Europe » United Kingdom » England » Somerset » Bridgwater
May 20th 2013

Published: May 16th 2013

13.5.

Ráno se budím již kolem šesté, protože jsem ještě zvyklý na asijský čas. Časový posun s Vietnamem je 7 hodin, touto dobou bych měl již odpoledne. Jak jsem předpokládal, Steve nikde nepospíchá, i když dnes vyrážíme na pár dní do Cornwallu, jiho-západní Anglie. Když jsem si zařizoval své lety do Asie, Steve se ozval, že má naplánované nějaké túry letošní léto a jedna byla přesně v době, kdy jsem se měl již z Asie vracet. Říkal jsem si tedy, proč nenavštívit Anglii, pro kterou mám pořád slabost. Přece jsem tam jen strávil téměř třetinu svého života:-)

Balíme si svých pět švestek, abychom přežili v karavanu nedaleko pobřeží blízko nejjižnějšího místa Anglie, Lizard. Kola jsme si připevnili na auto již včera, plánujeme chodit a jezdit kolem pobřeží na trasách známých jako The South-West Coast.

Na výpadovku z Bridgwateru a dálnici M5 se dostáváme až odpoledne. Musíme se ještě stavit do obchodu koupit zámek na kolo a zadní světlo na bicykl, které mi Steve půjčuje. Loni měl to samé kolo doma, ale asi na to nějak zapomněl, pamatuji si, že jsem si tehdy půjčoval kolo z půjčovny:-D

Po cestě jsme stavěli jen na benzínce, k mému úžasu, je tady benzín dokonce dražší než u nás a to je už co říct. Pohybuje se to kolem 1,35- 1,40 liber což je kolem 40kč. Trvalo nám to asi 3 hodiny se dostat do našeho kempu, u vesničky Mullion. Jedná se o obrovský kemp se statickými přívěsy, což je typický anglický Holiday Park, tento známý jako Parkdean, kde se jezdí na dovolenku. Všude jsou vidět reklamy, že si člověk může takový karavan koupit jen za 10,000 liber:-) Nabídka zní, že když si člověk tento přívěs objedná již během dovolené, tuto dovolenku dostane zdarma. Jedná se o velký komplex a proto je na recepci hodně lidí. Velice formální a slušná recepční kontroluje objednávku ubytování a ptá se, jestli může ještě s něčím pomoci. Asi po půl hodince přijde uklízečka Jo, která nechala malou kartu v přívěsu na stole se svým jménem, se ptá, jestli je vše v pořádku a jestli něco nepotřebujeme. Velice milé přivítaní, které mi nedá to porovnat s českými službami:-D To je oblast, kde máme ještě hodně co dohánět, hlavně v poskytování kvalitních služeb s úsměvem na tváři.

Fouká celkem silný vítr, ale občas vykoukne slunce, takže se asi v 6 večer rozhodneme pro menší projížďku. Steve už to dělá roky velice chytrým způsobem, protože si chce postupně projít nebo projet na kole celých 630 mil jiho-západního pobřeží této krásné oblasti. Většinou si naloží kolo do auta, jede někde, kde většinou ještě nebyl, nebo na úplně nové místo. Tady si zaparkuje auto, na kole jede v opačném směru do výchozí pozice své procházky po pobřeží a tam kolo zamkne. Zde začíná putování po krásných pěšinách po útesech, přes pole, louky, statky ale dokonce i pozemky farmářů. Funguje zde jakási přátelská výpomoc, kdy farmáři udržují tyto celonárodní pěšiny v dobrém stavu celý rok.

Dnes nás čeká jen krátká procházka kolem pobřeží poblíž městečka Mullion. Následujeme klasickou metodu auto-kolo-chůze. Vyrážíme z přístavu Poldhu Cove, kde necháváme auto. Po cestě na kolech směr Mullion Cove je velice silný vítr, ale ještě se stavíme v místní sámošce pro nějakou svačinu. Místní prodavačka samozřejmě nikdy ještě na této turistické trase nebyla takže nám nemůže poradit. Po zamknutí kol v přístavu vyrážíme na stezku, kde nás brzy zastihne déšť, avšak jedná se o opravdu krásnou procházku s nadhernými výhledy na pobřeží a moře, takže nám to až zase tolik nevadí. Jen mě je celkem zima, protože před pár dny jsem ještě zažíval tropické teploty.

Poloostrov Lizard po kterém se zrovna procházíme je také známý jako rodiště moderní komunikace, kde italský vynálezce, podnikatel a politik Guglielmo Marconi započal některé jeho průkopnické rozhlasové experimenty. Marconi je považován za autora bezdrátového telegrafu, prvního způsobu radiového spojení. Ve skutečnosti si ale stejný vynález patentoval o několik let dříve Nikola Tesla. Založil několik úspěšných společností podnikajících v oboru radiotelegrafického spojení. Pro papeže Pia XI. vybudoval Radio Vatikán (provoz zahájilo v roce 1931). Obdržel také společně s Karlem Braunem Nobelovu cenu za fyziku. Kromě Marconiho střediska v Poldhu kolem kterého procházíme, byl na jeho počest vztyčen i obelisk, který má demonstrovat první radiové spojení mezi Anglií a Kanadou na počátku 20 století.

Něco přes hodinku pomalé chůze zahlédnu pláž, kde máme zaparkované auto, nějaký místní si tady hraje se svými psy. Jsem rád, že jsme nedorazili za tmy jak to většinou dopadlo kdysi, protože je někdy náročné pochodovat po často kamenité stezce, když člověk nevidí pod nohy.

Po vyzvednutí kol a naložení na nosič jsme se rozhodli stavit do supermarketu Saisnbury's. Nakoupili jsme si cider (alkoholický mošt) a nějaké jídlo a dostali chuť na místní delikatesu Fish & Chips. Steve říkal, že nechce pít teplý cider, takže jsme nakonec jeli zpět do přívěsu, kde z mrazáku vytáhl zamražené jedno z jeho jídel, které vzal sebou. Uvařili jsme si to s rýží a mezitím se cidery vychladily. Už jsem na ně měl velkou chuť, protože je to můj oblíbený alkoholický nápoj, dokonce oblíbenější než pivo. Naštěstí jsme si koupili mnoho různých lahví, takže můžeme začít koštovat. Po jídle a několika lahvích jsem byl tak unavený, že jsem usínal u TV, kde pořád dokolečka opakovali zprávy, což mě celkem iritovalo. Cítím na sobě, že jsem se ještě nesrovnal s časovým posunem, celý den jsem byl jaksi malátný.

14.5.

Zase se budím brzy, touto dobou by již bylo odpoledne v Asii a proto asi nemůžu spát déle. Venku prší, takže nikde nepospícháme. Dnes to na žádnou túru nevypadá, takže se spíše rozhodujeme, které muzeum navštívíme. Vyrazíme prvně do muzea v Helstonu. Tam mají otevřeno jen do 1 hod., takže když vcházíme do dveří chvilku před jednou, již nás dovnitř nepustí. Zazní typická fráze, kterou jsem již dlouho neslyšel:

"We are about to close, sorry about that".

Na mysl mi opět vytane britská asertivita :-D V Asii by nás asi ještě dovnitř pustili...Zase pokrapuje, takže se nám nikde nechce, nasedáme ale do auta abychom nepromarnili den a jedeme směrem Truro.

Je to starodávné městečko v anglickém hrabství Cornwall. Truro je také známé svou katedrálou dokončenou v roce 1910, které však již roku 1877 získalo od královny Viktorie statut „city“ jako první v tomto hrabství. Je také jeho administrativním centrem a nejjižněji položeným městem s tímto statutem ve Velké Británii. Město je důležitým centrem hrabství, významné svým přístavem a doly na cín.

Steve vždy hledá podle značení parkoviště. Nikdy nechce zaparkovat jen tak u cesty, i když někdy ta možnost je. Začínám porovnávat poměry tady a v Asii. V Anglii je vše organizováno a podle pravidel, kdežto v Asii skoro žádné pravidla nejsou, prostě je tam více svobody, když se na to člověk dívá z tohoto úhlu. I když na jedné straně se mi líbí, že není všude špína jako v Kambodže, na každém kroku se cítím určitým způsobem svázán.

Naše první kroky míří někde na jídlo a chceme zapadnout někde co nejdříve, protože zase prší. Zeptáme se po cestě v místním kině, kde je tzv. ,,chippie", neboli Fish & Chips Shop. Je to hned kousek od biografu, jedná se ale opravdu jen o rychlé občerstvení zde známé jako ,,take-away", takže jdeme radši do hospodského řetězce Wetherspoon kde se trochu zahřejeme. Je tam úplně narváno, zde si asi dává dostaveníčko celé městečko. Jak zde bývá zvykem, musím jít objednat jídlo k baru, s tím, že si zapamatuji číslo stolu, které jsou všechny očíslované a zároveň i platím. Placení až na konci jak se provozuje u nás je tady k vidění jen v lepších restauracích. Zároveň v létě nejsou lidé zvyklí jen sedět když jdou do hospody. V případě že je narváno, klidně postávají někde u baru nebo venku před podnikem.

Konečně zamíříme do místního muzea, i když se mi moc nechce, protože jsem přecpaný hamburgerem a hranolkama. Typické anglické jídlo, v tomto řetězci ho nabízejí zároveň i s pivem jako jakési meníčko:-D Není nic zvláštního, že i ve všední den a přes poledne si lidé dávají pivečko. Je také důležité poznamenat, že v Anglii je nejvyšší možný limit konzumace alkoholu při řízení v Evropě a to 0.8 promile. Je teda běžné, že si člověk může dát pár kousků a jet vesele domů. Možná v našich končinách těžko představitelné, avšak i přes tuto toleranci jsem za roky svého působení v UK neviděl téměř žádnou nehodu. Bude to samozřejmě jinou kulturou. Když jezdíme se Stevem po Cornwallu, lidé si s úsměvem dávají přednost i tam, kde nemusí. Ohleduplnost a trpělivost je tady každodenním chlebem. Neviděl jsem ještě někoho se vztekat, že musel jet pomalu, nebo dokonce za námi zastavit, když jsme zrovna jeli na kolech po úzké cestě. Na dálnicích jsem neviděl žádné problikávání a i jedny z nejrychlejších vozů, které by mohly jet přes 200km/h jely slušně a dle pravidel silničního provozu. Na dálnicích je mimochodem povolená rychlost jen 70 mph (113 km/h). Stručně řečeno, jiný kraj, jiný mrav :-)

Návštěva RCM Royal Cornwall Museum, je dle paní u pokladny tak zajímavá, že má cenu zde strávit i něco málo přes tu hodinku, která nám před zavíračkou zbývá. Muzeum má velice zajímavé artefakty a popisuje historický vývoj této oblasti včetně geologie velmi specifické části Velké Británie. Kromě uhlí a pískovce zde byly těženy minerály ale také měď a cín. Je zajímavé vidět vývoj kulturně a nerostně bohatého hrabství, které se chronologicky vyvíjelo také s co by kamenem přes vodu dohodil známou částí Francie a to Bretaňí.

Kromě místní historie zde mají zapůjčenou momentálně i dobře zachovanou 2600 let starou mumii. Velice naučné jsou různé hry, které učí děti například vyjmout orgány z modelu těla a následně ho mumifikovat, nebo třeba objevovat význam jazyka v egyptské kultuře. Zajímavá je i fauna a flora této oblasti, jenž je do dnešních dnů velice různorodá a je zde pořád většina druhů, kromě těch, které člověk již vyhubil.

Příjemnou prohlídku muzea završíme poté návštěvou místní hospody The Witchball Restaurant, téměř na úplném jihu poloostrova Lizard. Velice dobré Fish & Chips nám štymuje pokapané citronem s hranolkama a ,,mushy peas", neboli rozmašírovaný hrášek. Jde poznat že se jedná o čerstvou tresku a poté již směřujeme do našeho přívěsu. Na štítu mají dokonce napsáno, že kupují ryby z nedaleké vesnice Cadgwith. I když nám počasí nepřálo, byl to příjemný den a mne celkem bodnul, protože ještě nejsem plně aklimatizovaný a pořád jaksi unavený z časového posunu a přesunu přes půlku světa.

15.5.

Trochu Steva popoháním, protože jinak bychom se z kempu nedostali dříve než v poledne jako obvykle. Je legrační, že i když říká, že si máme pohnout, většinou odjíždíme minimálně až o další hodinu nebo dvě později :-D Tentokrát se nám podaří téměř zázrak a vyjíždíme už v 10.30! Připomíná mi to naše putování v Tatrách s Radkem, Mirem a dalšími kámoši, kde již všichni stáli nastoupení v řadě venku a Steve si začínal vařit vajíčka na tvrdo, protože si chtěl udělat sendvič:-D Na druhou stranu mi tento laxní přístup vyhovuje, protože je to opravdu odpočinek a ne stálé pospíchaní a honění se, když má vlastně člověk dovolenou...

Dnes nás čeká konečné pořádný kus pobřeží a to od Kynance Cove do jižní části městečka Mullionu, zálivu Mullion Cove kde jsme předevčírem svou procházku započali. Jako obvykle necháme v cílové stanici auto, na kolech jedeme asi 10km do Kynance Cove, kde kola zamkneme a pěšky se vydáváme po vyhlášené South-West Coast path. Kynance Cove je velice turistický záliv, kde jsou i informace o přílivu a odlivu, aby člověk neuvázl někde na útesech. Je zde také varování, že v této oblasti nezasahuje pobřežní hlídka, asi aby lidé nedělali nějaké blbosti. Zaslechnu jak americký přízvuk tak i němčinu. Američané jsou vždy a všude hluční, protože si většina z nich mysli, že jsou něco více a proto je nejde nikde přehlédnout :-D Mám i takovou historku na zasmání, jednou když jsem čekal ve frontě na letišti někde v Norsku s amíky, zrovna hlásili něco v jejich jazyce. Američani tomu samozřejmě nerozuměli, ale první věc která je napadla byla, že asi říkají, že by oni měli nastupovat do letadla přednostně :-D

Dole na pobřeží je malá kavárna s nádherným výhledem na tento Anglický záliv, který je podle BBC jeden z nejkrásnějších v zemi. Pro zájemce, kteří chtějí toto místo navštívit poskytuji i odkaz: http://www.nationaltrust.org.uk/lizard-and-kynance-cove

Celkem dlouho se tady zdržíme u šálku kávy. Diskutujeme o věcech, co se za ten rok v našich životech přihodilo. Steve si za tu dobu našel přítelkyni s osmi dětmi :-D I když v Anglii běžně mají lidé tři i čtyři děti a někdy už v pubertálním věku, kdy ještě oni sami jsou dětmi, osm je přece jen moc i na místní poměry. Další rarita je, že zde žije jak nejmladší matka, které se narodilo dítě v devíti letech, tak i nejmladší babička, která má kolem třicítky :-D Hold v Anglii je možné vše! Nicméně zpátky ke Stevovi, ten je po dlouhé době zamilovaný tak do toho jde po hlavě, i když ona ještě není rozvedená s otcem těchto osmi dětí...

Naše putování pokračuje po pobřeží, které je vyhlášeno díky mírnému podnebí a jedinečné geologii stejně jako pro jeho vzácné a neobvyklé rostliny. Atmosféru dokresluje krákání černého Cornish Chough (nedá se přeložit), což je pták podobný vráně. Toto pobřeží je ošleháváno po staletí větry, avšak počasí nám dneska přeje, je slunečný den. Na našem putování nás trochu ruší helikoptéry z nedaleké vojenské základny Predannack Airfield. Kluci vojenští asi mají cvičení, protože dělají různé manévry a často přistávají a znovu vzlétají.

Dnešní procházka trvala asi 4 hodiny, ke konci jsem již cítil, že mám asi od slunce spálený obličej. Slunce bylo opravdu ostré a zdejší klimatické podmínky na mě působily asi ještě silněji než v Asii. V zálivu si ještě fotí m krásný západ slunce a také se dáme do řeči s místními rybáři. Steve se ptá, kde bychom koupili čerstvé mořské plody. Usměvavý námořník s bílým knírem a kornským přízvukem nám říká, že nám může jednoho vylovit. Domlo uváme se teda na pátek, kdy se vracíme do Bridgwateru a nadšeně nasedáme do auta, jedeme si vyzvednout kola do Kynance Cove, kde jsme je přimkli k nějaké bráně u parkoviště. Večer už tam skoro nikdo není, jen ostré slunce nám neustále svítí do očí. Rozhodujeme se, kde zajedeme na večeři, napadá nás The Galleon, místní chippie, jenž nám poradil údržbář Paul, který se mimochodem včera za námi stavil do přívěsu. První noc byla totiž dost chladná, protože jsme nezapnuli nějaký jistič a proto mi v pokoji nesepnul přímotop. Paul nám poradil jak The Regent Café tak i The Galleon. Chceme něco autentického tak směřujeme do městečka Mullion vyzkoušet čerstvou rybu s hranolkama:-) I když se jedná o Fast Food, mají zde malou restauraci, kde si sedneme a mladý klučina asi student na brigádě se nás nervozně ptá co si dáme.

"Fish & Chips twice please" je naše odpověď.

Steve si také dává šálek čaje jako správný anglický džentlmen. Klučina mu však přináší normální černý čaj s mlékem, avšak Steve pije jen a pouze Earl Grey (EG). Když zjistí, že v malé konvičce je nějaký normální čaj, chytne ho trošku amok:-D Vysvětluje klučinovi že si objednal EG. Ten se omlouvá a přinese krabičku jiného čaje, který ale pořád není EG. Steve mu vysvětluje, že to je úplně stejná krabička jen s nápisem Earl Grey:-D Každý máme své vlastní někdy i legrační zlozvyky a toto je jeden z nich. Následuje výborné jídlo, dokonce ještě lepší než včera. I když to člověka určitým způsobem zazdí do země, protože je to vše smažené, mám to rád a občas si na to i v Česku vzpomenu.

Po příjezdu si musíme samozřejmě dát další šálek EG, stejně jako každý večer. Z tohoto důvodu jsem se kdysi naučil čaj s mlékem pít, protože jsem se Stevem bydlel od roku 2003, pronajímal jsem si v jeho domě tehdy pokoj asi za 200 liber měsíčně.

Večer sledujeme televizi a dáváme si konečně cidery, které jsme si v pondělí nakoupili. Pro změnu zase zprávy, které mě moc nebaví, dávají ale také počasí, které se tady mění několikrát denně, takže je pro nás celkem důležité ho sledovat. Zajímavost, kterou říkají ve zprávách je o znečistění moří. Redaktor stojí v nějakém přístavu a v ruce drží krabici českého mléka, které tam našel :-D Říká, že jsou moře znečištěna věcmi, které nejsou ani z této země, těžko už ale může vědět, že nemáme ani moře, takže nějaký nezodpovědný Čech i v zahraničí ničí britskou přírodu.

Máme několik druhů ciderů, některé jsou stejně jako víno buď suché, jiné zase polosuché. Já mám radši polosuché a sladké. Po několika kouscích usnu jako špalek...

16.5.

Ráno po několika šálcích EG jdeme na chvilku do místního baru a restaurace poprvé, cetecho jsme od pondělka tady. Chci zase pro změnu vyzkoušet jejich typickou anglickou snídani, neboli ,,fry-up''. Je to z důvodu, že vše kromě fazolí v tomatové omáčce je osmahnuté. Po téměř dvou letech doma v Česku mi ale i taková kalorická bomba chybí. Bohužel dorazíme do restaurace v našem kempu po desáté hodině a obsluha nám oznamuje, že snídaně se dělá jen do 10. Steve se teda vrací do přívěsu a já zde zůstávám se svým laptopem, česky notebookem a připojuji se po několika dnech k netu. Zjišťuji, že je již po mě scháňka, což mě těší a dokonce někteří kamarádi jako Jirka již o mě měli starost, jelikož jsem několik dnů nic nenapsal na blog. I když jsem jak se říká ,,off-line", i přesto píšu svůj blog, jelikož pokud to člověk nedělá bezprostředně, tak zapomene spoustu třeba legračních nebo zajímavých historek a okolností, které se ten den přihodily.

Aktualizuji blog a odepisuji pouze na důležité emaily. Za 3 dny nečinnosti jich tam mám asi 60, ale ani je neotvírám, pouze podle předmětu a odesílatele se na některé podívám. Když se vrátím do přívěsu, Steve si opět dává čaj. Balíme si pár věcí potřebných na denní túru a vyrážíme i s koly na zádi směr Porthoustock. Když sjíždíme do přímořského městečka, naskytne se mi nádherné panorama starodávné anglické architektury v pozadí s mořem, abychom byli přesní Lamanšský průliv. Zaparkujeme na parkovišti v přístavu a jdeme pěšky po místním nábřeží. Po cestě narazíme na nějaké Café, kde si chceme objednat snídani, ale dopadne to stejně jako v kempu. Již snídani nepodávají, což nakonec vidím jako výhru, neboť mám možnost si objednat Local Seafood Stew s chlebem. Mušle, krevety a malé kousky ryby jsou servírovány ve výborné smetanové omáčce, k tomu se podává hnědý semínkový toustový chléb. Chleba jako u nás se tady nevede, ale za ty roky v Anglii jsem si na něj stejně odvykl a proto ho už ani doma moc nejím.

Po této výborné pozdní snídani venku na čerstvém vzduchu s vůní moře něco před polednem vyrážíme na kole směr Coverack. Tato část naší turistiky je vždy nejtěžší neboť se musíme doslova vyškrábat z přímořského městečka do kopců nahoru a opté již celkem po rovince pokračovat do naší výchozí stanice. Od rána je trochu větrno, ale jinak nám počasí přeje, začíná se oteplovat a svítí slunce. Z toho mám však dnes největší obavy. Po včerejšku jsem červený jako rak a jakýkoliv pobyt na slunci celkem bolí:-D Asi po půl hodině dorazíme do druhého přístavu, po cestě se nám opět naskytnou krásná panoramata s cestou ubíhající k moři. Konečný úsek je opravdu hodně strmý a když dole nezačíná turistická trasa South West Coast jako obvykle, zamkneme kola a šplháme se do kopce hledat vstup na tuto pěšinu. Vše je vždy dobře značeno a tak za chvíli vidíme známý dřevený kůl s logem žaludu, který nám udává směr. Krajina je zde trochu jiná, pole farmářů střídají louky, dokonce procházíme i přes další vesničku, což je jen pár domů a nakonec i kamenolom. Zde nám nad hlavou začne kroužit vrtulník možná z důvodu, že jsem sešli ze stezky abychom si ho prozkoumali. I když se po chvíli na stezku vrátíme, vrtulník jako by nás sledoval, někdy se pokouší o nějaké manévry na kopcích poblíž. Vypadá to, že i dnes vojsko trénuje a dokonce přímo na nás :-D

Velká část této trasy vede i po pobřeží, kde se na chvíli zastavíme a já najdu vysušenouu Cat Fish (sumec). Steve mě nabádá, že to je něco, za co mě bude můj kanárek Thursday zbožňovat:-D Pro ty, kteří neznají mého kanárka, chytnuli jsme ho na naší zahradě jednou ve čtvrtek, tak jsem mu dal jméno stejně jako kdysi Robinzon Pátkovi:-) V dálce vidím i místní vrány něco okusovat, je to pořádný kus ryby, zatím ji vyklovali jen oči a pochutnávají si na hlavě. Pravděpodobně mořem vyvrhnutá treska, která uvízla na souší a dobře poslouží místnímu koloběhu života.

Jsme svědky krásného západu slunce když přicházíme do naší cílové stanice. Jsme celkem u unaveni. Ještě si znova fotím místní nábřeží a potom již vyrážíme pro naše kola. Steva hned napadá jet zpátky na základnu dát si šálek čaje EG a já jen souhlasím. V přívěsu si hned zdřímne, ja vyrážím do restaurace abych využil Wi-fi, což je jediné místo, kde se mohu připojit. Večer si uděláme další z jeho zamražených jídel, které sebou vzal. Jako dezert je nějaké pyré z Rhubarb (reveň), což jsem neznal ani česky. Je to ale celkem dobré, pravděpodobně rozvařené stvoly této rostliny se podávají s cukrem a jogurtem. Nebráním se ničemu novému, když to v této zemi běžně jí, znamená to, že to bude asi dobré.

Po večeři pak jdeme ještě na chvíli do baru. Já si beru laptop, protože jsem pořád pozadu s mým blogem. Asi v 9.30 si objednáváme cider a Guiness a chvilku poté servírka zvoní na zvonec, že je pohádky konec:-D V Anglii je typické, že půl hodiny před zavíračkou, což je podle zákona 23.00 pokud nemá podnik speciální licenci, se zvoní na zvonec u baru s typickým výkřikem:

,,Last orders!"

Tentokrát ale zvonila již o hodinu dříve a než jsme si dopili svůj první drink, již zvonila podruhé a zatahovala mříže, které oddělují restauraci od baru. Asi chtěla jít dříve domů. Podruhé si člověk může už opravdu objednat naposledy, jsou v tomhle neoblomní, neboť za porušení tohoto zákona jim hrozí vysoké sankce. Odcházíme do přívěsu a tím nám končí poslední noc tohoto výletu.

17.5.

Poslední den v Park Dean. Steve výjimečně vstává dříve než já, slyším ho uklízet karavan. Balíme si věci a před 11 hod. opouštíme toto rekreační středisko. Naše první zastávka je místní pošta, kde kupujeme ještě nějaké suvenýry včetně knihy A history of MULLION COVE Cornwall, kterou si plánujeme nechat podepsat od spoluautora a kormorána moří Barryho, jenž loví již 47 let: http://www.shellfishcornwall.org.uk/shellfish-heroes-mainmenu-93/83-barry-mundy.html

Steve kupuje pro mamku puzzle s místní tématikou a taky kuchyňskou utěrku s podobným námětem. Poté naše kroky směřují do zálivu za Barrym. Ten pro nás má připraveného humra jak jsme se domluvili. Je trochu dražší než říkal, ale také samozřejmě větší. Má svázané klepeta gumičkou asi aby nás neporanil. Barry vysvětluje jak si ho máme doma uvařit a taky že je to samička, to nejlepší co prý můžeme koupit. Říká také, že je to tak akorát na večeři pro dva, vyjde nás to na 22 liber. Pokud si dobře pamatuju, je to levnější než loni když jsem byl s klukama na jachtě v Chorvatsku.

Nejen, že je to labužnický zážitek, avšak i kulturní. Barry nám ve své knize (https://sites.google.com/site/historyofmullioncoveandharbour/), kterou pomáhal napsat ukazuje i své předky, včetně jeho otce, který je zobrazen s košíkem na humry na zadní straně. Dovídáme se, že místní rybářské rodiny se také lišily svým oblečením, na základě kterého se dala při případném utonutí zjistit totožnost. DNA testy nebo identifikace na základě chrupu byla v té době ještě velká neznámá. Původní koše na mořskou havěť se taky pletly ručně z vrbových prutů, podobně jako u nás pomlázka. Dnes už se používá jen guma a plast při výrobě. Pochybuji, že i Barry by byl schopen splést tento koš tak jak jeho otec a spousta generací před ním. I tak je to velice naučné, jelikož nám popisuje i vznik názvu města a zálivu Mullion. Hlavní autor knihy, Robert Felce mluví o původu ze slova melin, což znamená mlýn avšak Barry nesouhlasí a na základě jeho verze se jedná o žluté útesy, slovo melyn znamená v místním jazyku cornwallštině žlutý. Během jeho rybářské kariéry totiž plul ve své bárce do mnoha přístavů včetně Francouzských a nikde neviděl tak žluté skály jako jsou zde.

Našeho živého humra dáváme do chladícího boxu a jdeme si dát něco na zub, ještě jsme dnes nejedli. Hned v přístavu je Porthmelin Café, kde Steva nadchne místní delikatesa a to sendviče s krabím masem. Není to pro mne úplně novinka, protože jsem si kdysi dával v Anglii bagety s krevetami, rád zkusím ale i tuto delikatesu. Je to pravdu výborné, se zeleninou a opět s tmavým toustovým chlebem. Jde poznat, že jde o kraba, kterého vytáhli někde poblíž.

Po této lehké snídani nasedáme do naší červené Fabky, kterou jsme celou dobu nechali opodál odemknutou s otevřenými okny. Je to zase po dlouhé době příjemné, že si člověk nemusí dávat pozor obzvláště v těchto úchvatných místech země. Mám v autě sice laptop a fotoaparát, což by mne hodně mrzelo, v té chvíli mě to ale ani nenapadne, že jsme nechali auto odemknuté. Po cestě začíná pršet, tak jak nám to slibovala předpověď počasí. Jsou celkem přesní a pokud hlásí, že bude v určitou dobu pršet, je tomu opravdu tak. Na dálnici jede Steve jen 60 mil za hodinu (90km/h). Nedá mi to a diskutujeme o povolené rychlosti. I když řídí méně než je povoleno, vysvětluje mi, že vyšší rychlost je poněkud nebezpečná. Pokud takto uvažuje většina místních, nedivím se, že se zde řídí tak bezpečně. Vysvětluji mu podmínky na cestách a neohleduplnost našich řidičů. Hlavně povolená rychlost na našich dálnicích ho udivuje, myslí si, že je to příliš. Na to mu odvětím, že u nás lidé běžně jezdí i 160km/h na dálnici.

V pořádku dorazíme do Sunnymead, Steve si po této vyhlídkové jízdě zdřímne a já taky odpočívám. K večeru potom jedeme do supermarketu Morrison's, kde nakoupíme zeleninu a další oblohu k našemu humrovi. Pak nastává ta chvíle, kdy ho musíme v horké vodě uvařit, což ani jeden z nás nikdy nedělal. Proto se ptám i podnájemníka, který bydlí u Steva, JP. Je to Portugalec, takže o mořských plodech ví své. Podle rad Berryho ale víme, že se vaří asi 10 minut ve vařící vodě. JP mi ještě poradí vodu osolit jeho speciální portugalskou solí. Téměř nemáme ani tak velký hrnec, aby se tam vlezl. Když je uvařený, má se hned opláchnout studenou vodou, aby se vevnitř dále nevařil. Po vytažení z hrnce má krásnou růžovou barvu, teď jenom přijít na to, jak se dostat k jeho libovému masíčku. Snažíme se ho uprostřed rozřezat nožem na chleba a na klepeta použijeme kladivo. Je to výborné bílé maso avšak tím, že jsme s tímto tvorem prožili celkem hodně než se nám dostal na talíř, tak jsme si to nakonec až zase tak moc nevychutnali i když jsme ho měli se suchým bílým vínem jak nám Berry doporučil. Podruhé si asi živého humra nekoupíme.

18.5.

Probuzení opět v Bridgwateru s mírným bolehlavem :-) Dnes nemám na programu nic kromě schůzky s mým kamarádem Reném, ten který tady zůstal již nadobro. Ten za všechno vlastně může, protože mě nalákal do Anglie na letní brigádu a já tam zůstal osm let! René se svou ženou (mou bývalou nejpěknější spolužačkou ze ZŠ) tady již zapustili kořeny, vzali si hypotéku a nedávno se jim narodil syn Dylan.

Pozdní snídaně se Stevem je fry-up, což mi opět velice chutná, asi mi to doma chybí:-) Je krásný den a proto Steve seká trávu a pracuje v zahradě. Já mezitím píšu blog, jelikož jsem opět několik dnů pozadu, ale když už ta dělám přesně měsíc od té chvíle co jsem opustil ČR, nechci toho teď nechat. Nezdá se to, ale je to časově náročné. Kromě věcí, které si zapamatuji, hledám na internetu i různé zajímavé informace aby to bylo zajímavé i pro čtenáře, kteří na těchto místech nikdy nebyli. Budu potom rád za nějaký ,,feedback" až přijedu domů.

Jelikož jsem vstával pozdě, rychle to uteče a již vyrážím ze Sunnymead pěšky do města. René přijede svým Poršákem, které je sice 13 let staré, ale když na to šlápne, jde poznat, že to je Porsche:-) Cena tohoto auta byla téměř stejná jako za mého malého Sviště obsah 1.3. což jenom ukazuje jak jsou u nás auta předražená i když za poslední léta šly ceny hodně dolů. Když jsem se předloni vracel nadobro z Anglie tak jsem i dokonce uvažoval o koupi tady na ostrovech, ale díky tomu, že mají volant na opačné straně tady není velký výběr.

Jdeme na pivo a já na cider do Cobblestones. Řidič si samozřejmě pivo může dát taky, což je příjemný nezvyk z Česka. René se ptá spíše co se změnilo u mě, protože u něj asi nic od minulého léta, kdy jsem tady byl naposled, kromě toho, že se jim narodil syn. Nechal si mezitím vypulírovat svého Boxtera, takže se pro něj musíme stavit a jdeme ještě na chvilku do Wetherspoons. Rád bych viděl i jeho ženu Lucku a Dylana, avšak když dorazíme k nim domů, oba dva spí.

Po krátké návštěvě mne teda zaveze zpátky do města, kde už mám sraz se Stevem u obchoďáku Morrison's. Jdeme nakoupit něco na BBQ neboli grilovačku když je tak pěkně. Má moc pěknou zahradu orientovanou směrem na západ, takže je tam světlo celkem dlouho. Grilujeme jehněčí a hovězí maso se zajímavými párečky s příchutí máty a skopového. Rád zkouším tyto neobvyklé kombinace, které u nás doma nejsou. S jehněčím masem je to tak, že ho buď člověk má rád, nebo ho nesnáší. Mě kdysi zachutnalo, neboť jsem si občas dával kebab, který je dělaný z tohoto masa. V Anglii je toto mase stejně typické jako asi u nás vepřové.

Hovězí a skopové zapíjíme hruškovým ciderem a grilujeme i houby s máslem a posypané různým kořením ze zahrady což jsem odkoukal u Radka. Příjemný večer završuje mou návštěvu mého bývalého domova v hrabství Somerset.

19.5.

National Express vyjíždí na čas. Když projíždíme Bridgwater, trochu melancholie mi navodí místní ulice a místa, která důvěrně znám. Když jsme na konci Bristol Road, vidím zase nový most, přes který jsme včera s Reném jeli. Vede do úplně nové části města, která tady ještě před pár lety vůbec nebyla. Nová výstavba bude asi hlavně pro cizince jako Reného. Pravděpodobně bych skončil stejně buď s nějakou anglánkou nebo jinou cizinkou, kdybych zůstal v Anglii ještě pár let, neboť mě dokonce i kamarádi nabádali se nevrátit, že co budu dělat v Čechách:-)

Na to, že je neděle, je na kruhových objezdech celkem provoz. Když sjedeme na dálnici M5, řidič nás hned informuje, že je na dálnici havárka a pořádná zácpa. Na dalším exitu tedy z dálnice sjede, neboť ho jeho šéf asi telefonicky informoval, že to má objet. Samozřejmě se nám omlouvá a vysvětluje kudy pojedeme. Tento zákaznický servis mi velice štymuje a je jaksi takový lidský. Řidič si uvědomuje, že hodně lidí v tomto dobytčáku jede na letiště Heathrow, kde mimochodem každou minutu přistáva letadlo, jsou tedy značně nervózní aby jim neuletěl zrovna ten jejich aeroplán do vzdálených krajin.

Jedeme kolem letiště Bristol, které jsem spoustu let nevyužil a jen mi připomnělo mou imigrační historku, která byla popsána před pár dny. V centru Bristolu se mění řidiči a dosavadní řidič musí dokonce vystoupit zadními dveřmi, které slouží jen jako únikový východ, neboť ty přední se jaksi zasekly. Znovu nám sděluje nejnovější informace co se týlá zpoždění a znovu se za tuto komplikaci omlouvá. Čeká na náhradního řidiče a poté na nás zamává a opouští dobytčák.

Druhý řidič je zase úplný opak, ani se nepředstaví a pokračujeme teda už zase po dálnici směr Londýn. Po nějaké chvíli začne za mnou křičet dítě v nějakém cizím jazyce a má melancholická idylka tímto končí :-D Řidič nepromluví až do konce našeho putování na Victorii Coach Station. Zde je pro mne také velice památné místo, kde jsem v srpnu roku 2003 poprvé do Anglie přijel. Tentokrát to naštěstí nebylo po 24 hodinové cestě přes celou Evropu, bez peněz a znalosti jazyka a jen s velkým otazníkem:-D Mé druhé strastiplné putování dobytčákem z Londýna do Prahy je dokonce popsáno v samostatné části tohoto blogu pod názvem London to Prague by COACH.

Má kamarádka Ilona, s kterou se známe již 15 let z jazykových kurzů angličtiny v KD Leoše Janáčka, je také původem z Havířova a už jsme spolu žili několik let v Londýně. Dnes mě pozvala se svou přítelkyní na oběd. Potkáme se na stanici metra Tufnell Park, s mým velkým kufrem potom směřujeme do hospůdky Junction Tavern http://junctiontavern.co.uk/ přímo vedle domu, kde jsme kdysi spolu i s dalšími spolubydlícími různých národností žili. Je to moc přítulná část severního Londýna, kde jsem se roky cítil jako doma. Co by kamenem dohodil byl můj oblíbený park Hampstead Heath, kde jsem pravidelně chodil běhat a posilovat. Tento večer poznávám nejen její přítelkyni Claire, ale i kamaráda Aige.

Dáme si výborný oběd a příjemný číšník nám doporučí Hake (štikozubce) a místo předkrmu radši zákusek. Příjemně pokecáme a poté již směřujeme na metro. Jedeme k Ilče domů, kde jsem přebýval už loni, když jsem si dělal mezinárodní kurz ohledně výuky angličtiny. Děvčata začnou vařit večeři, když v tom přichází další kamarádi Ilči, Honza a Hanka, kteří byli měsíc v Peru a cestou zpět se také zastavili v Londýně jako já. Shodou okolností jsou také z Havířova! Ten svět je opravdu malý:-D Nejen, že v mém prvním bytě v Londýně jsem kdysi bydlel s dalšími šesti Havířováky, které jsem znal jen od vidění, dnes potkávám nahodile další.

Největší náhoda, která se mi za léta prožité v UK stala, je setkání s mou spolužačkou ze ZŠ Frýdecká na pohovoru v Londýně:-D Nějak jsme si připadali navzájem povědomí, i když jsme se neviděli od základky minimálně 13 let. Anglicky jsme se navzájem zeptali odkud jsme a neskutečná náhoda byla na světě! Zůstali jsme poté ještě nějakou dobu v kontaktu, ale ani jeden z nás práci turistického průvodce ve Středozemí nakonec nezískal.

Na večeři máme příjemné thajské curry, které mám rád a potom ještě kecáme o Peru, Asii a odkud vlastně z Havířova jsme:-) Zítra se po své měsíční dovolené v latinské Americe vrací tento pár do vlasti. Honza je ze Šumbarku, chodil na Pujmanku a perlička je, že 16 jeho spolužáků ze ZŠ skončilo za mřížema:-D Šumbark se prostě nezapře...

Asia 2013 - Week V.

Copyright Notice: All Rights Reserved