Advertisement
Published: January 22nd 2024
Edit Blog Post
Ostrov Guadeloupe nám mizí ze zorného pole. A kluci jsou z plavby nadšení. Začínají se objevovat větší vlny a vypadá to, že se na nás žene bouřka. Snad se nám vyhne. Janíček přestává volat nadšené jupí s každou vlnou a sedá si do sedadla. I Jonášek se zklidní a už nechce stát a dívat se z okénka a také si způsobile sedá na sedačku.
Najednou se objevují stevardi v červených tričkách a rozdávají velké modré igelitové pytle. Zuza si jeden bere, protože to vypadá, že na Janíčka jde mořská nemoc. To už se typické dávivé zvuky ozývají z různých koutů kajuty. I já stahuji úsměv a cítím, že se začínám potit. Znoj mi skapává z čela, ze skrání i z krku. A to už Janíček využívá s maminčinou pomocí darovaný pytel.
A jelikož je Jonášek solidární se svým bratrem, zachytávám obsah žaludku do plastové misky, ze které kluci před vyplutím jedli čerstvé hroznové víno. Naštěstí jde opět kolem stevard a žádám si pytel též. Ale už i já začínám pociťovat minimálně šestimetrové vlny, které loď hází nejen dopředu a dozadu, ale co je horší i z boku na bok.
Tak se s Jonáškem o pytel střídáme. Zuzanka, která
se plavby bála nejvíce, stále drží a posílá mi papírové kapesníčky, abych mohl svá i Jonáškova ústa otírat. A bohužel nevolnost postihuje i Zuzanku a jak lakonicky zhodnotila celou plavbu: Blije celá rodina! Zajímavý název pro nějakou televizní realitní šou, ale do skoku nám moc není. Janíček i Jonášek nevolnost vyřešili po svém. Lehli si a usnuli, aby to kolébání zaspali. I já se pohroužil sám do sebe a popoháněl jsem v myšlenkách loď, abychom už byli na Dominice. Možná jsem si i klimbnul, protože najednou cítím, že bouře je za námi a loď se už jen na vlnkách pohupuje jako mírný beránek. Dokonce vidím z okénka už Dominiku. Ale dobře nám není.
Loď doplula do Roseau, což je hlavní město Dominiky a náš vstupní bod na tento samostatný ostrov. Odkládáme použité pytle do připravených odpadkových košů a domlouváme se, že vystoupíme jako poslední, protože není kam spěchat. Pohledem na hodinky se ujišťuji, že počáteční zpoždění jsme dohnali a v Roseau jsme na čas.
Jak to tak vypadá, stejný nápad s odloženým výstupem měla většina cestujících. Najednou se však ozve z ampliónu hlas, že cestující na Dominiku mají ihned vystoupit. Došlo mi to, vždyť loď pluje ještě na
Martinik. Těm, co se naloďují, to nezávidím. My jsme nastupovali do lodi čisté. Budíme kluky, balíme kufry a hurá na pevninu, třebaže se nám klepou nohy i žaludky.
Kupodivu klukům poměrně rychle otrnulo, zaplaťpánbůh, ale Janíček sděluje všem, že ho bolí bříško. Fronta se líně sune k pohraničníkům. Na lodi jsme si vstupní papíry nevyplnili, asi by to stejně nebylo ke čtení. Tak jsme si vyžádali formuláře v před prostoru hraniční kontroly. Zuza zjišťuje, že blankety musí vyplnit i synci. Tak to dáváme dohromady a na k okénku imigračních úředníků se dostavujeme poslední. Každý z nás dostává do pasu krásné kulaté vstupní razítko Dominiky a jsme tu!
Klasicky si musíme vyzvednout odbavená zavazadla, která na nás čekají na molu. S těmi se dostavit k celnici. Jakmile však celník vidí bledou rozklepanou rodinu s malými dětmi, projde s námi vyplněné formuláře, upozorní, že za kluky to musíme podepsat my, prohodí nějakou zdvořilostní otázku ohledně cigaret, rumu a jiného možného kontrabandu a pouští nás bočním výstupem ven.
Jakmile se dostaneme před celnici, okamžitě se nás ujme naháněč do taxíků a ptá se, kam jedeme. Říkám, že se máme dostavit do autopůjčovny. Hned nám přidělí řidiče, který nás naloží a
veze nás stísněnými přeplněnými barevnými uličkami hlavního města. Za pár minut jsme v autopůjčovně. Musíme však čekat, neboť někteří spolucestující z lodi tu jsou o poznání dříve. Sedíme ve stínku, kluci doplňují tekutiny a jsou už v pořádku a čile se zajímají o auta, kohouta, který se po dvoře prochází, i o ostatní lidi, kteří se tu nacházejí.
Když na nás přijde řada, jdu dovnitř sepsat smlouvu, zaplatit a získat cenné informace o provozu na Dominice a hlavně si nechat vystavit dočasný místní řidičský průkaz. K tomu stačí národní řidičský průkaz. Jak se ukáže, naše přistavené auto má proražený plášť pneumatiky, tak čekáme dalších 5 minut na nové auto. Naštěstí dostáváme použité auto s nějakými drobnými šrámy, což je vždy lepší, než když vám někdo půjčí úplně nové auto. Ještě mi vysvětlí, jak se řídí, že mám benzinové vozidlo s automatickou převodovkou, nainstalují autosedačky pro Janíčka a Jonáška a můžeme vyrazit.
Malý zádrhel je v tom, že nedokážeme Jonáška v sedačce zapnout. Jakmile se snaží jeden ze zaměstnanců Jonáškovi popruhy nastavit a Zuze vysvětlit zapínání, spustí se alarm v podobě Jonáškova pláče, neboť naprosto nesnáší, když někdo cizí na něj sahá. Tomu plně rozumím.
Tak už je vše a můžeme vyjet vstříc našemu pobytu na Dominice. Sice se mi ještě klepe žaludek i nohy, ale řídit můžu a musím. Zuzanku prosím, aby mě hlídala a upozorňovala, že musím jet vlevo. Pozůstatek britské nadvlády. Dominika je sice parlamentní republikou v čele s prezidentkou, ale stále je členem Společenství národů, jehož formální hlavou je Karel III.
Po Dominice se jede poměrně dobře a míříme k vesnici Mero, kde máme ubytování. Ačkoliv jsem si cestu nastudoval nejen papírově, ale i pomocí vizualizací, bloudíme. Dojet do Mera není nic těžkého, ale najít náš prázdninový apartmán mezi ostatními apartmány rozesetých po kopcích nad vesnicí, to už těžké je. Projedeme všechny možné cesty, na kterých stále potkáváme jednoho a téhož chlapa. Ten už to při třetím setkání nevydrží a ptá se, kam že to vlastně chceme. Když mu prozradím cíl naší cesty, tak nám důrazně dvakrát zopakuje, že je to další odbočka. Ve zpětném zrcátku sleduji, že nás bedlivě pozoruje, zda odbočíme. Naštěstí už tu jsou cedule a my zastavujeme před vysněným apartmánem, který bude po celý týden naším domovem.
A piráty z Karibiku opravdu nebudeme!
Advertisement
Tot: 0.077s; Tpl: 0.012s; cc: 7; qc: 53; dbt: 0.0424s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb