Floating market, cesta do Rach Gia

---

Geo: 10.03, 105.78

5:00!!!! Budík??? Co se to děje? Aha, my si vlastně objednali výlet. Kašlem na to v tuhle nekřesťanskou hodinu! No opravdu se nám nechtělo, ale nakonec jsme se přemluvili a vyrazili. Paní nás čekala na smluveném místě před hotelem. Zavedla nás k loďce a představila své sestře. Nasedli jsme a vyrazili. Nejdříve jsme přejeli na druhý břeh, kde jsme vysadili paní a pokračovali jen s její sestrou. Krása, nikde nikdo, prakticky sami na řece, rozednívá se. Najednou v motoru zaskřípalo a chcípnul. Zkusila ho nastartovat a naštěstí na poněkolikáté opět naskočil. Pokračujeme, ale soudě podle toho, že nás u předjely prakticky všechny loďky, které vyrážely po nás, nejedeme úplně rychle. V pohodě, dnes nikam nespěcháme. Vždyť jen odpoledne jedeme do Rach Gie. Po cca hodině dorážíme k prvnímu marketu. No žádná velká pecka, ale není to nezajímavé. Asi jsme si představovali větši rozmanitost prodávaného zboží. Nicméně si vynucujeme jeden ananas. Moc se paní kapitánce nechtělo, ale nakonec nám ho koupila a nakrájela. Pokračovali jsme dále. Je to hezká projižďka, děláme spoustu fotek. Ananas byl fajn, ale začínáme mít pomalu zase hlad. Ptáme se, jestli můžeme zastavit na jídlo v jídelničce, kterou míjíme. Paní se zatváří, že v žádném případě, protože to je nechutné. Dělají prý polévku z řeky. Přikyvujeme a pokračujeme. Po nějaké době dorážíme k druhému marketu, který je trochu menší než první a možná i trochu roztomilejší. Zde potkáváme všechny loďky, které nás postupně od rána předjely. Snažíme se naznačit, že bychom tu mohli konečně jíst, ale dostával se nám stejné reakce. Chvili tu pobudeme a vyrážíme zpět. Podle domluvy bychom měli zvolit jinou cestu. Vracíme se ale stejnou cestou! Ptáme se tedy proč nejedeme jinudy, odpovídá, že pojedeme, za chvilku odbočíme. Čas ubíhá, my jsme strašně hladoví a stále se vracíme stejnou cestou. Takže nálada nic moc! Teprve po delší době opravdu odbočujeme. Konečně! Je to menší přítok a je opravdu krásný. Příroda je opravdu hezká a my začínáme mít o něco lepší náladu. Už jen jídlo a bude to super. Po chvilce zastvujeme u restaurace. Bohůžel je až moc okaté, že zastavujeme až tady. Evidentně je to dlouhodobá domluva mezi lodičkáři a restaurací. To nám opět trochu kazí náladu. Ještě více nám ji kazí paní , u které objednáváme, když nám nutí, že bychom měli něco koupit i holce z loďky. To se nám opravdu přestává líbit. Nejvíc bás dostává, když nám na ůčet píše kafe, které si ta paní objednala. Rušíme její objednávku a dáváme ji nějaké peníze ať si koupí co chce, ale necpe se nám do ůtraty. Již opravdu otráveni z jídla usedáme zpět do loďky a užíváme okolí. Fakt super. Ale další rozpaky přichází, když podle GPS nabíráme směr zpět k Mekkongu místo toho, abychom se vzdalovali a vrátili se jinudy, jak bylo slíbeno. Když jsme se po chvilce na Mekkong opravdu vrátili, nedá se popsat jak zklamaní jsme byli. Kapitánka nedbala našich poznámek, že bychom měli jet jinudy a tvrdošíjně si jede svou cestou. No co, řekli jsme si, nenecháme si to zkazit. Nakonec jsme aleapoň dorazili zpět ve slíbený čas a měli tak dostatek času najít způsob jak se dostat na ostrov Phu Quoc. Vrátili jsme se pro věci na hotel a šli na internet. Našli jsme bus Rach Gie, který jsme si rovnou zarezervovali přes Mekong Inn. Slíbili, že nás vyzvednou přímo zde. Po včerejší zkušenosti s jídlem zde, hledáme nějakou místní jídelnu, kde bychom se dobře a levně najedli. Po chvilce hledání nacházíme. Dáváme si polévku a pivo a na domluvený čas se vracíme zpět do Mekong Inn. Chvilku surfujeme na internetu a přijíždí odvoz. Ten nás bere na nádraží, kde kupujeme rezervované lístky, chvilku čekáme a pak odjíždíme do Rach Gie. Tam přijíždíme už za tmy. Marťa našla nějaký guesthouse na netu, takže se opět necháváme z nádraží odvézt na místo. Super. Kousek od přístavu, odkud nám jede loď na ostrov. Když nás paní požádala o pas, ztuhnul mi ůsměv na tváři. Vybavilo se mi, jak mě včera žádá žena v guesthousu o pas, který ji tam nechávám, ale za boha si nemůžu vybavit jak mi ho vrací. Jak by taky mohlo, když mi ho nevrátila a já vůl na to ůplně zapomněl! Co teď? Marťa mě. Posílá hned zpátky, já bych se na to vykašlal, ale paní z guesthousu to rozřešila. Nabídla se, že tam má kamarádku a že to zařídí. Chvilku volala, ale postupně se stávala rozmrzelejší a rozmrzelejší. Paní v hotelu prý pas má, ale chce za něj peníze. Pak už přestala komunikovat a jen se rozčilovala. Nicméně závěr byl i když trochu rozpačitý, že ráno v osm pas přijede autobusem z Can Tho. S tím, alespoň častečně uspokojeni, odcházíme nejdříve do pokoje, následně na večeři a pak do postele. Tam zjišťujeme další mnohem horší katastrofu, Marťa ani já nemáme Drahuš!!

---