Návrat z treku

---

Geo: 37.4919, 130.909

Ráno nás probouzí sluníčko hrozným vedrem ve stanu. Cože, teprve 7hod? Marťa už je venku pod stříškou, já beru spacák, jdu se podívat na výhled a lehnout si pod stříšku k ní. Po chvilce odpočívání si dáváme snídani, balíme a vyrážíme do toho odporného vedra. Nejprve scházíme dolů, abychom zase mohli jít do kopce a opět celé po silnici. Nicméně po chvilce alespoň přicházíme ke krásné prosklené budově, která je monumentem pro nějakého týpka. Jdeme se podívat dovnitř, zda tam nemají vodu na doplnění a paní stírající podlahu nás po doplnění vody hned nahnala do expozice 😊. Co dělat, nikoho tu evidentně už dlouho neviděli, tak se podíváme co to vlastně vůbec je. Ten člověk byl rybář, který jel do Japonska získat dekret prohlašující, že Ulleungdo a Dokdo jsou ostrovy patřící Koree. Hmmm zajímavý příběh. Alespoň jsme se trochu ochladili a můžeme pokračovat dále. Na křižovatce před muzeem trochu váháme kam jít, ale řidič autobusu stojícího opodál a který nás pozoroval, na nás pokynul kterým směrem se vydat. Další silnice, pak na chvilku lesní cesta a už jsme na další vyhlídce. Pod ní si ale dáváme oběd, protože máme opět hrozný hlad. Ve stánku mají jen nějakou rybí palačinku a něco jako "korean pizza". Placka s trávou a chobotničkama. Dáváme dvě palačinky a jednu placku. Nasyceni tu necháváme batohy a vyrážíme na vyhlídku. Co to bylo za nápad se najíst před vyhlídkou? Sice byla 400m daleko, ale do pořádného krpálu a opět po schodech. Nicméně statečně jsme oběd udrželi a odměnou nám byly opět úžasné výhledy. Nadšení opadlo, když jsme zjistili kudy bude pokračovat naše další cesta. Opět po silnici. Chjoooo. Na vyhlídku za námi dorazil nějaký mladík a bystrému oku neuniklo, že má na nohou boty, které svádějí k myšlence, že přijel autem. Při cestě zpět ho tedy náhodou docházím a ptám se, jestli přijel autem, že by nás mohl vzít dolů 😊. Bohůžel ten blb opravdu přišel pěšky. No nic. Bereme tedy batohy a vrážíme. Cestou míjíme dav, který sem zrovna přivezl autobus. Když procházíme kolem prázdného busu na parkovišti, říkáme si, že by mu nic neudělalo nás odvézt a zase se vrátit, ale pokračujeme po svých. Co se ale nestalo. Autobus po chvilce nastartoval a vracel se prázný. No nedalo nám to a zkusili jsme ho zastavit a ejhle, zastavil 😊. Jupíííí. Necháváme se vysadit v místě, kde je na mapě vyznačená pláž s tím, že bychom se rádi po náročném a horkém dni trochu ochladili. Pláž bohůžel vypada ještě hůř než ta včera. Nakonec se ale nenecháváme odradit, převlíkáme se do plavek, ignorujeme trubky z níchž vytéká za námi neznámý obsah do moře a skáčeme do studené, ale průzračné vody. Paráda. Do cíle to už mám pár set metrů, které utíkají poměrně rychle. Cestou se stavujeme v informacích, kde máme věci, ale nikdo tam není. A sakra. Jdeme tedy nejdřív zajisti ubytování a zkusíme to později. K babizně už nejdeme. Jdeme tedy zkusit ukecat nějakou slevičku do toho hezkého motelu naproti. Původní nabíka 50tis, zlevněná hned při příchodu na 40tis a po chvilce smlouvání na 35tis. Pohodička, berem. Jdeme tedy zpět do informací. Bereme za kliku, boucháme na okénko prázdné budky a najednou paní vyskočila ze země, kde evidentně usnula a celá rozespalá a se studem v očích nám otvírá a dává věci. Děkujeme a jdeme se ubytovat. Ještě s majitelkou motelu úspěšně domlouváme praní a jdeme na kafe a na večeři. Když jsem se mezi kávou a večeří vrátil pověsit prádlo, paní majitelka zrovna věšela mé poslední trenýrky a usmívala se, že to je už v pohodě. Dost zaskočen jsem poděkoval a šli jsme se najíst. Jenže kam. Naposled to nedopadlo nejlépe. Po cestě nás odchytil nějaký pán a zatáhl do nějaké restaurace, kde nám nakonec naservírovali báječnou a levnou večeři a hlavně nebyla vůbec pálivá. Báječné. Ještě trocha internetu a jdeme spinkat, abychom zítra stihli vstát na trajekt v 7:30.

---