Advertisement
Published: September 24th 2014
Edit Blog Post
Becak a jeho dva řidiči
Ze Sabangu do Iboih nejezdí žádná hromadná doprava, a tak jsem si domluvil becak, čili motorku s takovou velkou sajdkárou. Řídil většinou ten Indonésan vpravo, ale na pár minut to předal i tomu nalevo a musím říct, že mu to šlo bezvadně. Po měsíci v deštném pralese jsem si chtěl zahojit rány po pijavicích, škrábance po ratanu a dobít baterie – a proč ne u moře? Těsně nad severní špičkou Sumatry, u města Banda Aceh, leží menší ostrov Weh, který se vyznačuje korálovými útesy a pohodovou atmosférou. Ideální.
Trajekty jezdí řádově třikrát denně a cestu urazí za 45 resp. 90 minut, podle typu lodi. Na lodi jsem se dal do řeči s jakýmsi chlapíkem, ze kterého se vyklubal úředník státní správy, jehož hobby je jezdit s off-roady různě po širším okolí, například na Kalimantanu. Vzal mě potom na motorce z přístavní vesničky Balohan k městu Sabang při severním pobřeží, a poobjedvali jsme spolu, k pobavení jeho kolegů, co seděli u vedlejšího stolu. V Sabangu bylo v hotelích plno, a tak mi ještě zavolal becak na západ do resortu Iboih, kam směřuje velká část cestovatelů.
Ukázalo se totiž, že ostrov Weh je jedna ze zastávek na baťůžkářské tzv. Banana pancake trail, čili Cestě banánové palačinky, táhnoucí se od Komoda, Bali přes Jávu a Singapur malajským poloostrovem na sever přes Phuket a Bangkok až k Angkor Wat, Saigonu, Luang Prabang a Hanoje nebo na západ do indického Varanasi a Goa. Banánové palačinky dostanete
všude na těchto místech; podle některých se sice tato cesta dá prodloužit až do čínského Dali či Guilinu, ale s tím si dovoluju nesouhlasit: banánové palačinky jsem tam myslím viděl jen málo nebo vůbec. Součástí je podle wikipedie i ostrůvek Weh a jezero Toba na Sumatře a můžu to potvrdit, potkal jsem tam spoustu cestovatelů přes tato místa, často třeba na roční cestě po jihovýchodní Asii či kolem světa, a to včetně dvou Čechů, z vyprávění kterých mi utkvěly v hlavě dva momenty: jednak snowboarding v Kašmíru, a jednak zasnoubení při erupci u jakéhosi latinskoamerického vulkánu, a to o úplňku v pátek třináctého.
Ubytoval jsem se v posledním hotelu na iboihském poloostrůvku, v chatce třicet metrů od kamenitého pobřeží, a ty tři nebo kolik dnů strávil ležením v houpací síti a šnorchlováním. Moře je tu totiž jedno z nejbohatších na světě, bohužel ani se svými chabými znalostmi mořské biosféry nedokážu popsat, co všechno se dole nachází... Prostě spousta různobarevných ryb, jednotlivých i v hejnech, zahlédl jsem i rejnočky a malinké úhoře; nejrůznější korály, mořské houby, kraby, raky a podobně. Pobřeží je poseté raky poustevníčky, téměř obojživelnými rybami lezci a množstvím ptáků. Bohužel moc nepřálo počasí, moře prozářené sluncem jsem
tam zažil jen jednou. Původně jsem uvažoval i kurzu potápění s přístrojem, ale šnorchl mi rozhodně stačil – naposledy jsem ho měl v ústech snad před 15 lety, vidět poprvé korálové útesy byl zážitek, ale že bych si vodu užíval při každé možné příležitosti, to se říct nedá.
Jsem prostě suchozemská krysa (která ovšem, jako skutečné krysy, ráda cestuje loďmi). Marně jsem se sháněl po půjčovně kol, všude mi nabízeli motorky a většinou vůbec nechápali, proč po nich chci něco jiného, než co mi nabízí, a že jsem asi nějaký blázen. To vůbec v Indonésii zažívám na každém kroku: až snad trochu posměšný úsměv nad tím, že bych rád něco trochu jiného, než je obvyklé – většinou se to týkalo dopravy (chtěl jsem někam pěšky nebo na kole) nebo potravy (ptal jsem se v turistickém hotelu, jestli mají k jídlu něco jiného, než sadu několika unifikovaných pokrmů a nápojů, které se nabízí turistům napříč celou Sumatrou). Z areálu hotýlku jsem tedy vyšel vlastně jen jednou, a to několik málo kilometrů cestičkou na konec polostrova a zpátky - a končilo to klasicky: cesta se postupně ztrácela, pak jsem šel chvíli po pláži, pak opatrně našlapoval bahnem mezi mangrovy, až bylo
bahno příliš hluboké, takže jsem odbočil do křoví a místo zahojení škrábanců z džungle jsem utržil nové.
Na Wehu jsem si rozhodně odpočinul. Ostrov je součástí islámského Acehu, a tak když jsem si v pátek ráno chtěl ještě znovu půjčit vybavení na šnorchlování, odmítli mě, že je přece pátek. Byl to pro mě signál k odchodu – spolu s dalšími baťůžkáři jsem se svezl k trajektu a tím do Banda Acehu – a po pár dnech jsem se s nimi všemi viděl v další zastávce na Cestě banánové palačinky, u jezera Toba na jihozápad od Medanu.
Advertisement
Tot: 0.144s; Tpl: 0.011s; cc: 13; qc: 68; dbt: 0.0706s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.2mb