Tygr přes úžlabinu

---

---

Období dešťů je stále v nedohlednu, a tak jsem se rozhodl víkend věnovat místu, kde chci přenocovat i pod stanem - v přírodě je přece jen slunečné počasí důležitější, než když spíte v hotelu.

Ale lepší bude začít trochu ze široka, kvůli rozhledu. Tedy, řeka Jang-c' čili 长江 čili Dlouhá řeka pramení daleko na tibetské náhorní plošině, v provincii Qinghai. Směr toku se postupně stáčí od východního na jižní, až vteče do provincie Yunnan, kde se podílí na světově unikátní oblasti Třech paralelních řek (三江并流) - jde o místo, kde pár desítek kilometrů od sebe proudí vody tří veletoků - Salavíny (Salwin, čínsky 怒江 čili Divoká řeka) směřující do Barmy, Mekongu (čínsky většinou 澜沧江 čili Bouřlivá azurová řeka) a právě Jang-c'. A to Číňani nepočítají řeku Iravadi, jen nějakých sto kilometrů v Barmě. Jang-c' po oblasti Třech paralelních řek udělá prudkou, krátkou, stokilometrovou kličku na sever a zpět, jakoby se něčemu chtěla vyhnout, poté chvíli tvoří hranici mezi Sichuanem a Yunnanem a obrací se směrem na východ, přes velkoměsto Chongqing, známé Tři soutěsky, "jižní hlavní město" Nanking a u Šanghaje vtéká do Východočínského moře. Zmíněná prudká klička na sever je dost těžko pochopitelná: řeka se sice vyhne jedněm horám na jihovýchodě u Lijiangu, ale zato si musí razit cestu - soutěsku mezi dvěma pětitisícovkami, Sněžnou horou nefritového draka (玉龙雪山) a Haba Xueshan (哈巴雪山). A právě do této nelogicky proražené soutěsky jsem zamířil.

Soutěska je známá právě obrovskými rozměry: nad řekou skrytou kdesi dole se klenou skály a prudké svahy, vysoké dva tisíce metrů a nad nimi ční sněhové čepičky obou hor, většinou zahalené v mracích. Z jednoho svahu na druhý se to zdá být co by kamenem dohodil. Údolí nese jméno Soutěska skákajícího tygra (虎跳峡), podle legendy, že kdysi dávno zde lovci pronásledovali tygra, až jim tygr utekl skokem na druhou stranu úžlabiny. A skoro bych tomu i věřil... Každopádně dnes je kousek nad korytem Jang-c' vybudována velmi slušná silnice, po které proudí autobusy s čínskými turisty, a několik set metrů nad touto silnicí vede cestička, po které chodí pěšky cizinci (no a taky čínští turisti, koně a domorodci). To celé je poseto několika ubytovnami a terasovitými políčkami místních obyvatel, a na několika vstupních místech hlídáno prodejci vstupenek.

Ambiciózní plán jsem měl takový, že přijedu v pátek ráno vlakem do Lijiangu, pak to vezmu autobusem do Qiaotou (桥头, "Hlava mostu"), půjdu po horní cestě kam to půjde, přespím v ubytovně, v sobotu půjdu pokud možno někam za vesnici Haba, přespím pod stanem, v neděli dojdu do Baishui (Bílá voda), kde shlédnu místní obdobu (prý nikoli kopii) vápencových vod tureckého Pamukkale, a pak se pokusím stihnout vlak - v neděli pozdě večer zpátky do Kunmingu. Ale bylo třeba přejet autobusem, najít bankomat, koupit zásoby, koupit klobouk atd. a rázem bylo 11:00, slunce pražilo a s plánem to vypadalo bledě. U oběda v Naxi Family Guesthouse jsem se seznámil s Korejcem s typickým jménem Kim, se kterým jsem pak šel až do soboty opět do oběda. Korejců tady vůbec bylo hodně, v ubytovnách se objevovaly korejské nápisy a místní uměli pár slov korejsky.

Sem tam jsme narazili na jiné turisty a sem tam se objevil stánek s něčím k snědku, dost často na místech s nejlepších výhledem, aby mohl zároveň vybírat poplatek za pohled z pěkného výhledu - ale jinak bylo na pěšině na čínské poměry celkem pusto. Kim už měl vyhlédnuté místo k ubytování v Halfway Lodge (Ubytovně v půli cesty) a já se tam také nakonec rozhodl na noc zastavit. Večer jsem věnoval hlavně drhnutí nohou a sandálů - cesta byla často až neuvěřitelně prašná.

Druhý den, ještě než nastoupilo vedro, jsme se vydali na cestu dál, já s plánem pokračovat někam směrem na vesnici Haba, Kim s plánem po poledni sejít na autobus - ale času na to měl dost, takže když jsem navrhl odbočit z hlavní cesty a jít kamsi nahoru k vodopádu, tak souhlasil. Kam jít dál se jakž takž dalo odvodit z několika vzájemně se vylučujících schématických mapiček a hlavně ze dvou sad značek udržovaných dvěma místními ubytovnami (Sean's a Walnut Family Guesthouse), ale začalo to být poněkud dobrodružnější. Na wikitravel.org byl k této cestě poslední příspěvek měsíc starý a říkal, že kvůli sesuvům půdy je cesta neprůchozí a ať se tam nikdo nepouští - a skutečně, cesta vedla po prudkých suťovištích a zvlášť v sandálech s batohem jsem si nepřipadal zrovna příjemně. Po úspěšném přechodu jsme se shodli, že za neprůchozí se označit nedá, ale že jsme rozhodně rádi, že to máme za sebou. Na konci výstupu vykoukl vodopád, sice menší než jsem si představoval, ale rozhodně pěkný. Podél umělého koryta jsme pak přišli k Walnut Family Guesthouse, řádně pojedli (naxijské pečivo baba, jablka zalité jogurtem, bok choy s jehněčím), poptali se na další cestu a rozloučili se.

Při obědě jsem v místní knize hostů narazil na pár let starou, ale celkem pěknou mapku cesty, o které se autor domníval, že pak pokračuje směrem na vesnici Haba, kam jsem se chtěl dostat. A opravdu jsem pak podle ní šel, skrz lesík vlašských ořešáků, přes několik výhledů, občas klikatě sutí nahoru, okolo obrovského sesuvu půdy o šířce stovek metrů, až na konec mapky a také soutěsky. Byl tam sice krásný borový lesík a výhled na tři světové strany a snad i horu Haba, ale nebylo jasné, jak pokračovat. Rozhodl jsem se jít radši stále na sever, tentokrát dolů, a po chvíli se opravdu objevila cesta, po které jsem pak šel až do večera. Ovšem docházela mi voda - takhle vysoko se potoky čekat nedaly, ale i po sestupu o tisíc metrů dolů se sice objevilo pár koryt, ale úplně vyschlých. Začalo se šeřit a chtěl jsem postavit stan, ale strávit noc o žízni se mi fakt nechtělo a bez vody jsem se nemohl ani najíst - měl jsem sebou jen pár vymražovaných outdoorových polotovarů ještě z Prahy, která se bez zalití vodou možná dají nějak žvýkat, ale žádná slast to asi nebude. Nakonec jsem po půl hodině bloudění našel betonové koryto přivádějící vodu odkudsi zeshora do vesnic dole - a připadal jsem si jako když Robinson dokázal rozdělat oheň. Voda sice proudila tak rychle, že se skoro nedala nabrat, ale nakonec se mi to povedlo a po dezinfekci mi i ta odporná chuť chlóru tentokrát přišla vlastně skvělá. Už za tmy se mi při ohřívání vody hořící vařič vyrobený z konzervy od rajského protlaku rozkutálel ze svahu a už jsem myslel, že celé to krásné okolí lehne popelem a já budu slavný jako ten Čech, co podpálil tu přírodní rezervaci někde v Argentině. Ale nekonec k tomu nedošlo.

Druhý den jsem se rozhodl sejít dolů k Jang-c', protože do vesnice Haba bych sice určitě nějak trefil, ale poslední jistý autobus odtamtud údajně odjíždí v osm nebo devět ráno, což bych určitě nestihl, a přitom musím být večer v Lijiangu. Cesta už byla spíš pro náklaďáky a rypadla blízkých lomů, která mě po hodině přivedla na širokou asfaltku pro turistické autobusy, a po té jsem se dal zpět do Soutěsky skákajícího tygra. Slunce v nadhlavníku bylo nesnesitelné, zvlášť na asfaltovém povrchu, a žár se navíc snad odrážel od skal celé té obrovské soutěsky přímo na mě. Doklopýtal jsem do Sean's Guesthouse, snad první ubytovny v celé soutěsce, a snažil se vzpamatovat z toho vedra nad polévkou z vlašáků a medu (nic moc), zeleninovými knedlíčky (čínskou kuchyni tu ovládají přecejen líp) a guavového džusu. Nakonec jsem se ještě před odjezdem autobusu vydal pár set metrů dolů k řece a jelikož značení, udržované Seanem či kým, se po pár metrech úplně ztratilo, a slunce pražilo snad ještě víc než nahoře na asfaltu, prožil jsem si menší peklo při prodírání se trnitými keři v takových padesáti stupních. Stálo to za to utrpení? Asi ne, dole byla prostě jenom řeka a soutěska mi připadala úchvatnější zeshora. Celý umolousaný, zpocený, potrhaný a špinavý jsem odjel do Lijiangu, který mi narozdíl od první krátké návštěvy přišel jako celkem příjemné místo, na nádražních záchodcích jsem si umyl nohy a už se těšil na postel ve vlaku.

---

Photos

Jeden z prvních výhledů je úchvatný
Jen je třeba se u té divné konstrukce nezastavovat - chtějí za to 10 yuanů (30 Kč).

Řeka má žlutou barvu
Přesto nejde o Huanghe, Žlutou řeku, ale o Jang-c', Dlouhou řeku. V údolí je vidět nová silnice a hned za řekou vyhlídková promenáda pro mraky čínských turistů.

Soutěska skákajícího tygra
Cesta občas prochází borovicovým či bambusovým lesem.

天下第一厕. 世界公认.
V ubytovně V půli cesty se nachází také "celosvětově uznávaný záchod číslo 1". Výhled možná skutečně nejlepší na světě. Návštěva tohoto záchodu byla ostatně jedna z mála věcí, co jsem si zapamatoval z dokumentárního putování Michaela Palina po Himalájích.

V noci
Ani nebylo třeba čekat, až vyjde měsíc v úplňku - čepička sněhu září i bez něho.

Soutěska skákajícího tygra
Podél celé cesty jsou natažené dráty, věčný nepřítel fotografa. Někdy se toho ale dá využít.

Vodopád
V období dešťů v něm asi teče víc vody - ale cesta k němu je pak tuplem nebezpečná.

Přes hřeben
Při pohledu z borového lesíku na protější čtyřtisícovky jsem si připadal jak na třetihorní malbě Zdeňka Buriana.

Za soutěskou
Za soutěskou se Jang-c' zařezává aspoň do menší pánve. Ještě o kus dál si to pak rozmyslí a otočí se vpravo o 180 stupňů.

Terasy za soutěskou jsou připraveny na sázení rýže
Rozsáhlejší scenérie tohohle typu snad stihnu o 14 dní později na jihovýchodě Yunnanu, v okolí Yuanyang.