Advertisement
Snad nejoblíbenější destinací západních turistů provincie Yunnan je město Dali (大理), ležící ve středu provincie, mezi hlavním městem Kunming a opičárnou pro čínské turisty, městem Lijiang. Město má zajímavou historii, bohatý kulturní život, leží skvěle posazené mezi krásnými horami a rozlehlým jezerem a v okolí je možné kromě staré a nové části města navštívit spoustu pitoreskních vesniček. Není divu, že město přitahuje spoustu hipíků, velké množství cizinců se ze všech možných míst Yunnanu usazuje právě tady, a ostatně i několik Číňanů se mi svěřovalo, že mají v plánu se přestěhovat do Dali. Mě, jako dočasnému rezidentu Kunmingu, musí stačit tři dny prodlouženého víkendu.
Historie města sahá minimálně do dob dynastie Tang (唐), přesněji do 8. a 9. století n.l., kdy Dali bylo hlavním městem království Nanzhao (南詔). Z počátku šlo o vazalský stát tangské říše, jehož vláda ho viděla zřejmě jako val proti rozpínajícímu se Tibetu. Království ovšem v roce 750 proti Tangům úspěšně povstalo a vydobylo si 150 let trvající samostatnost. Stát byl zřejmě veden předchůzci dnešních Pajů (Bai, 白族) nebo Ijů (Yi, 彝族, někdy též Nuosu či Lolo), dvou z mnoha yunnanských národností - i když nepanuje jasná shoda, kterými z těch dvou. Stát každopádně sahal od dnešního
Sečuánu až do dnešní Barmy. Na Nanzhao navázal další státní útvar s hlavním městem Dali, a to o něco menší pajské království Dali, poražené až ve 13. století Mongoly, kteří ho začlenili do čínské říše dynastie Yuan jako novou provincii - Yunnan. Obě období jsou fascinující jedinečným napojením světa Číny na svět jihovýchodní Asie a také svět Indie - v miniaturním dalijském muzeu (大理市博物馆) ve starém městě i ve skvělém pajském muzeu (大理白族自治州博物馆) v novém městě jsou tak k vidění nejrůznější exponáty s nápisy ve staré čínštině a v sanskrtu vedle sebe. Dali se naposledy výrazně zapsalo do historie v polovině 19. století, kdy došlo k povstání několika národností pod vedením muslimských Chuejů proti upadající dynastii Qing (清). Povstání trvalo přes snahu ho brutálně potlačit několik let, odneslo ho životem kolem milionu lidí a významně ovlivnilo etnické i politické uspořádání v sousedních státech jihovýchodní Asie.
Dnes z tisícileté historie zbývá především malebné město, byť rekonstruované po různých zemětřeseních, v Číně málokdy viděné hradby, několik pagod, které všechna zemětřesení přežily a z nichž tři se staly symbolem města, a v neposlední řadě místní kultura, transformovaná do zvyků pajského lidu. A právě kvůli Pajům jsem si pro návštěvu Dali vybral tento
víkend: od středy do pátku má totiž nedaleko Dali probíhat prý nejvýznamější pajský svátek, Raosanling (绕三灵). Hned ráno po příjedu nočního vlaku a ubytování v hostelu jsem si proto půjčil kolo a uháněl směrem k jezeru Erhai (洱海). Jezero stojí za návštěvu samo o sobě. Má tvar 40 km dlouhého ucha - čínský znak pro toto jezero se ostatně skládá ze dvou částí, z vody a právě z ucha. Je poseté malebnými vesničkami, často s několikasetletými domy, mezi kterými může poutník popojíždět na kole a prohlížet si obrovské plochy políček s rýží a zeleninou, na kterých se lopotí místní zemědělci.
Spěchám ale do vesnice Majiuyi (马久邑村, v překladu cosi jako Starokoňská lhota), kde se má údajně odehrávat třetí, poslední den pajského svátku Raosanling. A hned na kraji vesnice jsem narazil na slavnostně vystrojené koňské povozy, osazené babičkami a dědečky v krojích - takže jsem tu správně. Samotné sváteční dění se soustředilo na náměstíčko s trhem a hudbou a do pár metrů vzdáleného buddhistického chrámu. Příchozích nebylo až tak moc, snad sto či dvě stovky, ale byl jsem tomu spíš rád, zvlášť když jsem byl zjevně jediný laowai (cizinec) a čínské turisty jsem identifikoval tak asi tři. Na trhu bylo
možné koupit všechno možné od místní speciality, jakéhosi pudinku zasypávaného tím, čím tady normálně zasypávají nudle (jarní cibulkou, papričkami, drobky masa, arašídy atd.), přes zeleninu a maso, přes různé sladké pečivo, až po plastové hračky a rádia. Nejzajímavější byla ale hudba, kterou obstarávalo několik hráčů na tradiční čínské nástroje, a několik zpěvaček - z nichž jedna babička předváděla s hlasem neuvěřitelné kousky, které jsem do teď viděl na jen youtube. V chrámu se odehrávaly nesrozumitelné a hlavně velmi zdlouhavé rituály, a tak jsem po poledni vyjel dál vesnicemi podél jezera, ve městečku Xizhou to obrátil, po cestě zpátky zjistil, že Raosanling už pomalu končí a po parném dni si jel odpočinout do hostelu.
Druhý den jsem měl v plánu poznat další z místních lákadel, a to pohoří Cangshan (苍山), které od Dali ve výšce 2000 metrů vyrůstá až přes 4000 metrů nad mořem. Někde ve třetině tohoto výškového rozdílu stojí dva menší buddhistické komplexy a mezi nimi udržovaný chodník. Obvyklá pěší trasa vede právě tudy, napřed nahoru k jednomu z chrámů, pak po chodníku k druhému chrámu a nakonec zase zpět dolů do Dali. K dispozici jsou navíc tři lanovky, dvě k chrámům a třetí až těsně pod samý
Erhai
U jezera jsem poprvé ocenil, že s sebou tahám polarizační filtr. Zatímco v Soutěsce skákajícího tygra jsem si připadal jako v Burianových třetihorách, zde to byly Burianovy prvohory.vrchol hřebene. Říkal jsem si, že bych to mohl zkusit někam dál než k těm chrámům, snad i na vrchol, ale to bych musel využít lanovek. Lanovka k chrámu 中和寺 ale nefungovala, a tak jsem se vydal pěšky. Kousek nad chrámem jsem začal potkávat jakési závodníky s malými batůžky, trekovými holemi a zjevně v posledním tažení. Ukázalo se, že zrovna probíhá závod typu trail running (jak se to řekne česky?) na 50 a 100 km, jehož hlavní součástí je výstup až na vrchol pohoří a sestup zase zpět. Závod (
http://www.dali100k.com) byl sice nazvaný ultramaraton, ale chvost závodu byl tak pomalý, že jsem předcházel jednoho závodníka za druhým. Pod vrcholem jsem se pak připojil ke dvěma z nich - jednomu z mála zahraničních účastníků, Linem z Taiwanu, a jednomu padesátníkovi z města Dalian na severovýchodě Číny. Po zmínce, že si musím někde sehnat vodu, druhý jmenovaný prohodil pár slov s organizátory a hned jsem byl zdarma zahrnutý nejrůznějšími energetickými drinky, banány, tyčinkami a fazolovými polévkami v plechovce. O chvíli později se tato jeho schopnost vysvětlila: je to totiž novinář. Nakonec jsem se rozhodl, že zkusím jít s nimi i na úplný vrchol a pak dolů - organizátoři a jakási policie mě
Mingský dům v Shacun
Kraj severně od Dali oplývá jednak zachovalými domy z dob dynastie Ming, jako zde ve vesnici Shacun (沙村), a jednak výbornými pšeničnými tlustými palačinkami, kterými je proslavené městečko Xizhou (喜州镇). Mají dva druhy, já si dal jako cyklista pochopitelně sladký, plněný něčím ne nepodobným našim povidlům. sice chvíli nechtěla pustit, ale novinář mi na krk navlékl svůj novinářský průkaz a hned to šlo jako po másle. Na každém stanovišti jsem pak byl celkem populární - jako člověk v košili a pantoflích, takřka jediný cizinec, který se impulsivně přidal k "ultramaratonu", jen tak pro zábavu. Po polovině cesty dolů pak účastníci postupně začali zjišťovat, že do limitu v osm hodin večer už zas tak tolik času nezbývá, takže se pomalu dávali do mírného běhu a já jim přestával stačit. Tudíž jsme se rozloučili a já se vydal do cíle zkratkou - účastníkem závodu jsem tak byl pouze vertikálně, nikoli horizontálně. Na hostelu jsem pak narazil na Alyu - vítězku onoho závodu na 50 km, Rusku žijící v Hongkongu. Závod je podle ní spíš méně prestižní, sama ho brala jen jako doplněk pro zábavu. Co mě překvapilo, je že do vrchu i ti lepší neběží, ale jdou, a to s použitím trekových holí, a naopak běží dolů, a to bez použití holí - ty by je zdržovaly.
Třetí den jsem se pak šel podívat na město samotné. Po dvou nocích v dost hlučném hostelu a asi i po včerejším závodě jsem byl dost nevyspalý. Po městě jsem
se tak ploužil jako mrtvola, každou chvíli jsem se někam posadil a snažil se neusnout. Navštívil jsem ale dvě muzea, zapadlou stélu z období Nanzhao a jednu z pagod. Zatímco symbolem města je trojice pagod, nazvané prostě Tři pagody (三塔寺), u města jsou k vidění ještě minimálně další dvě, hlavně osamělá Jedna pagoda (一塔寺). Ukázalo se, že vstup do areálu pagody je zahrazený, vedle něj je čínsky nápis typu "Vstup zakázán", uvnitř je to pěkně zpustlé a kolem dokola je natažený i ostnatý drát. To ale cizince s připravenou výmluvou "neumím čínsky" nemůže zastavit a tak se mi podařilo vlézt dokonce i do přízemí pagody samotné - to do žádné ze Tří pagod možné není, ani po zaplacení 120 yuanů vstupného. Ještě jsem se těšil na jakýsi pajzl vyzdobený relikviemi z období kulturní revoluce, který doporučují na stránce Wikitravel.org - ale mezitím ho bohužel zrušili (i když vidět i samotný polorozbořený vstup byl zážitek). Dovlekl jsem se tedy na nádraží, porovnal si zážitky s kamarádem Zhiweiem, který v Dali strávil dva dny na "prefabrikovaném výletě" a šel si konečně lehnout na vlakové lůžko.
Advertisement
Tot: 0.179s; Tpl: 0.013s; cc: 13; qc: 71; dbt: 0.0742s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.2mb
Tomáš (Lux)
non-member comment
"Neumím čínsky"
"To ale cizince s připravenou výmluvou "neumím čínsky" nemůže zastavit" ... Čech se ve světě neztratí. :-)