Advertisement
Published: November 25th 2015
Edit Blog Post
Do Puna jsem z Cusca jel nočním autobusem. Za 240 Kč asi osmihodinová cesta v obrovských spacích sedadlech. Uvažoval jsem i o vlaku, ale ten stál přes 6000 Kč, takže volba byla jasná. Cestou jsme projížděli město Juliaca. Byly asi 3 v noci a já si připadal jak v postapokalyptickým filmu. Neskutečně rozbitá silnice. Domy co připomínaly spíš zříceniny a nikde žádná známka života. Nejhorší byl prach, co všude vířil a který jsem v nose cítil ještě dva dny potom.
Puno je na břehu jezera Titikaka ve výšce zhruba 3800 metrů nad mořem. Puno má asi 160 000 obyvatel a je to největší město u Titikaky. Mně se docela líbilo, na místní poměry není ve špatném stavu, má solidní centrum a není to jen atrakce pro turisty jako centrum Cusca. V Punu jsem si připlatil za dobrý hotel a udělal jsem dobře. Konečně jsem měl svůj záchod a koupelnu, ale hlavně malá elektrická kamínka!!! V Punu v této roční době je sice přes den nad 20 stupňů, ale v noci teplota klesá pod 10 stupňů. Vzhledem ke všeobecné bídné izolaci domů, a to především oken, pokoj přes noc pořádně vychladne. Možnost poprvé a patrně naposledy si na dovolené zatopit,
za ty peníze navíc rozhodně stála.
Hlavní atrakce v Punu je výlet k plovoucím ostrovům. Velká část Titikaky je poměrně mělká, roste tam místní obdoba rákosu. Lidé si na těchto místech vybudovali plovoucí ostrovy. Průvodce nám vysvětloval složitou historii, ale v zásadě takhle začali lidi žít, aby se schovali před Španěly, kteří v oblasti hledali otroky do stříbrných dolů. Pak, že tam lidi žili dál kvůli ceně pozemků na souši, ale teď mám podezření, že se jedná hlavně o turistickou atrakci. Dostali z nás tolik peněz, že se o tom místním může leda tak zdát a hned za námi připlouvala další loď. To už stojí za to žít na vodě.
Ostrovy budují z rákosu tak, že základy ostrova udělají z propletených kořenů, které ještě dále rostou a na to vodorovně dávají nasekaný rákos. Ostrov vydrží řádově desítky let, ale každý rok se musí navyšovat, protože se pomalu potápí. Svezli nás za asi 80 Kč na velké lodi z rákosu a ukázali, jak ho sklízí. Dokonce se dá ten rákos i jíst, když se oloupe, chutná tak trochu jako okurka. Nejzábavnější na celé jízdě byla asi dvouletá holčička, která měla děsnou radost, když ji některý z chlapů vyhazoval do
výšky a byla úplně u vytržení, když jí jeden postarší Němec dal nafukovací balónek. No, nepřišlo mně, že si žijí nějak extra špatně. Za ostrovem měli připevněné 3 motorové čluny, u jednoho obydlí měli solární panel a z konverzace „prezidenta“ ostrova ve španělštině s jedním turistou jsem pochopil, že mají i televizi, i když jen černobílou. Prezident ostrova se nám taky pochlubil oškubaným plameňákem a předváděl nám, jak ho zastřelil mušketou. Osobně o tom dost pochybuji, ta „zbraň“ působila dojmem, že by s ní netrefil bagr na dva metry. Každopádně obyvatelé ostrovů mají výjimku a smí střílet plameňáky pro svou osobní potřebu.
Další zastávka byl skutečný ostrov Tequila, tuším. Tam bylo vidět, jak místní žijí. Elektrická síť tam neutáhne ani ledničku. Jediné dopravní prostředky jsou tam čluny a ty se používají asi hlavně na cestu do Puna. Pole tam obdělávají ručně motykami a turisti jsou asi jediný způsob, jak si přilepšit. Tvrdý život, ale vypadali celkem spokojeně.
Puno podle mě za víc jak jeden den nestojí, ale já tu zůstal skoro tři, nemohl jsem se nabažit dobrého hotelu.
Advertisement
Tot: 0.067s; Tpl: 0.01s; cc: 7; qc: 45; dbt: 0.046s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb