Machu Picchu

---

Z Cusca se dá na Machu Picchu dostat několika způsoby. První je dojít tam pěšky tzv. Inca trail. Jsou to tuším 3 dny skrz hory. Většina gringos si na cestu s sebou bere „průvodce“ s mulami, co za ně nesou všechny potřebné věci, postaví stany a uvaří jídlo před tím, než gringos dojdou do tábora. Druhý způsob je dlouhá cesta autobusem, pak track pěšky. To přijde údajně asi na něco přes 100 dolarů. Poslední způsob je dojet autobusem k vlaku a pak vlakem dojet do Agua Caliente, což je městečko pod Machu Picchu fungující téměř výhradně jako ubytovna turistů. Tato varianta má ještě dvě podvarianty. Inca train a Peru train. Inca train za 240 dolarů jede něco přes dvě hodiny a musí se k němu přes dvě hodiny jet autobusem. Peru train stojí asi 270 dolarů, jede něco přes hodinu a autobusem k němu se jede zase něco přes hodinu. No mně přišly ty dvě hodiny úspory na každé cestě jako hodné těch 30 dolarů navíc. Tak jsem prodejci řekl, že chci Peru rail. Bohužel mě asi neslyšel.

Už cesta „autobusem“ byla zajímavá. Autobus tu je něco jako velký taxík. Jede trasu a cestou vysazuje lidi, kde si řeknou. Posadili mě do minivanu, a protože pro mě neměli už místo, tak jsem seděl ve dvou na předním sedadle. No vešli jsme se, on měl sice jednu nohu u řidiče a o připoutání nemělo ani cenu uvažovat, ale co, nudně můžu cestovat v Evropě. Cestou jsem zjistil, že mám už zmíněný Inca train, což mě celkem namíchlo, ale zase si nenechám každou blbostí kazit dovolenou.

Vlak byl kapitola sama pro sebe. Sledoval jsem na GPS rychlost a z kopce s větrem v zádech si to valil závratnou čtyřicítkou a všichni cestující měli z té rychlosti hrůzu v očích. Většinu času pak jel mezi 20 a 30 kilometry za hodinu a často i míň. Vlak se přitom houpal se strany na stranu víc než loď na rozbouřeném moři a jsem rád, že jsem nedostal mořskou nemoc. Všeobecná místní přezaměstnanost v případě vlaku tloukla do očí ještě víc než jinde. Když jsme čekali na nástupišti, tak přišlo asi 7 lidí a každý držel písmenko. Došlo mi, že je to označení vagónu, ale nepochopil jsem, proč pak vlak zastavil o 5 metrů dál. Kolem vlaku ještě pro jistotu šli dva pikolíci, aby pod něj náhodou nikdo nespadl. V každém vagónu byli dva průvodčí a každých 5 minut sem a tam tahali bednu s jídlem a nikomu nic nedávali ani nic nenabízeli. Jediný efekt, který jejich snažení mělo, byl ten, že naráželi lidem, co seděli do uličky, do ramen. Další zajímavost bylo to, že průvodčí bral lidem lístky, když vešli do vagónu. To znamenalo, že si člověk musel zapamatovat číslo místa. Nemohl prokázat, když mu někdo místo zasedl, že je jeho, a taky ztratil přehled o tom, kdy má dojet na konečnou. Jeden chudák stařík si místo nezapamatoval, tak ho z místa vyhodili postupně asi 3x. Občas, když něco nechápu, se místních ptám „proč?“ A oni odpovídají „Protože Peru“. Krajina kolem trati byla úžasná. Jeli jsme kolem divoké řeky plné obrovských kamenů a nad námi se do výšky tyčily hory. To se neokouká.

V Aqua Caliente jsem přespal a ráno v 6 jsem se vydal na Machu Picchu. Aqua Caliente je asi ve výšce 2000 metrů nad mořem a Machu Picchu je asi ve 2400 metrech. A já dostal blbý nápad ušetřit těch 10 dolarů za autobus nahoru a dojít tam pěšky. Nevím, co bylo horší. To, že místo dole napsaných 45 minut jsem to šel skoro hodinu a půl. To, že mě došly děti asi kolem 10 let a běhaly kolem mě kolečka, nebo to, že jsem si hned brzo ráno propotil triko na ždímání, v kterým jsem musel vydržet do 11ti do večera. Navíc krásné procházky je možné provozovat i na nahoře na Machu Picchu, je tam kupa stezek a na vidění je toho určitě víc než v tom pralese cestou nahoru.

Machu Picchu je samozřejmě úžasný. Nejsou dochovaný žádný písemný doklady, takže všechno, co o to místě víme, jsou dedukce archeologů. Nejspíše sloužilo k obřadním účelům. Hory kolem fungují jako přírodní kalendář, světlo skrz ně prosvítá ve dnech slunovratu. Žilo tam několik set lidí, většinou kněží a lidé, co jim poskytovali podporu. Inkové určitě závratí netrpěli, všude, kam se člověk podívá, jsou prudké svahy dolů dlouhé stovky metrů. Není divu, že tu každou chvíli někdo umře při dělání selfie. Průvodce nás asi 2 hodiny prováděl po Machu Picchu a povídal o každé zajímavosti, ale nevím, kolik mu z toho mám věřit. Párkrát jsem mu do toho skočil, například, když tvrdil, že spojnice pyramidy v Gíze s Machu Picchu rozpůlí zeměkouli na půl. To samozřejmě platí o spojnici jakýchkoliv dvou míst na zeměkouli.



Počasí vyšlo skvěle. Na což jsem nebyl připraven, protože předtím celou dobu pršelo. Tak jsem si s sebou vzal bundu a deštník místo toho, abych si vzal krém na opalování a repelent. Takže jsem skončil spálenej a poštípanej. Spálenej jsem opravdu ukázkově. Další den ráno jsem si musel vzít Ibalgin, abych to vydržel. Komáři hajzlíci si nevím proč oblíbili moji pravou ruku a celé odpoledne jsem pak bavil lidi tím, že jsem jim ukazoval nepoštípanou levou ruku a pravou ruku dožranou od komárů vedle sebe ve stylu najdi 10 rozdílů.

---