Salar de Uyuni a okoli

---

Jak uz to tak byva, tak zajimave veci se stanou tesne potom, co jsem napsal posledni prispevek. Ta zajimava vec, kterou tu avizuju je, ze tesne potom jsem na hostelu potkal 2 cesky, ktery uz spolu cestujou 5 let po svete a zivej se pletenim a vubec rucni praci. Spolu s jejich kamaradama z Argentiny a Spanelska jsme dali spoustu mate a ztravili prijamnej vecer. Dalsi den me cekal presun do Uyuni, odkud se vyrazi na tury po pustinach Altiplana. Terminal autobusu bylo namesticko s mnoha mikrobusama se zahradkama na bagly na strese, mezi kterejma se proplatala spousta domorodcu. Nasel jsem kancelar ktera mela volno, koupil listek, nahodil bagl na strechu a vyrazili jsme. Tesne pred odjezdem jsem potkal jednoho kluka, kterymu jeho spolucestujici slohnul batoh, coz mi pripomnelo rady ostatnich cestovatelu: nikdy nespoustet z oci prirucni bagl a vsechno mit neustale pri ruce, nejlip na kline.

Cesta do Uyuni trvala 7 hodin, pricemz ani metr z toho jsme nejeli po asfaltu, ale po prasnejch cestach. V Bolivii je vubec vzacnost videt asfalt nebo nerku-li dokonce most pres reku. Brodili jsme nekolikrat, prekonali nekolik hrebenu a do sytosti jsem si uzil mistnich pustin. Cestou jsme jednou staveli v jakysi zapadly indiansky osade na jidlo, jinak se stavelo pouze, kdyz nektery z indianu v autobuse chteli vystoupit. Premejslel jsem, jak poznaj, ze uz jsou doma. Mista kde jsme totiz staveli byly pustiny zrovna tak stejny, jako pustiny, kterejma jsme projizdeli. Siroko daleko nikde nic, zadna stavba nebo cokoli, co by krajinu nejak odlisovalo od okoli ...

Do Uyuni jsme dorazili v pul sedmy vecer, zrovna kdyz se stmivalo. Mapa v pruvodci neodpovidala zkutecnosti a navic na ulicich chybely jmena. Do toho vseho se setmelo a lampy vetsinou nesvitily, cili jsem se krasne ztratil pri hledani hostelu. Nakonec jsem vzal za vdek prvnim mistem, kde meli volnou postel za rozumnou cenu. Rano jsem pak v jedny z mnoha agentur objednal tridenni turu na solne plane a pouste.

Nas dzip prijel az kolem poledniho, prestoze jsme meli vyrazit v pul jedenacty. Cekal dlouho u jediny pumpy ve meste na benzin. Do auta se nas veslo sedm. Ridic - mistni domorodec v siraku, ja, dva australani a ctyri argentinci. Ridic a kuchar a pruvodce v jedne osobe toho moc nenamluvil, pripominal spis pruvodce z Vesnicko ma strediskova ("Kachny") Jako prvni misto jsme dorazili na hrbitov vlaku - prizracny koleje plny vlaku odstavenych pred padesati lety, pote co nejak uvadlo spojeni s Chile. Na nekterejch lokomotivach jsou doted napisy typu "nalehave potrebujeme mechanika s praxi", coz pusobi po tolika letech velmi zvlastnim dojmem. Vykrik z doby davno minule. Odtud jsme vyrazili na Salar de Uyuni - s 12000 km ctverecnich nejvetsi solnou plan sveta. Jedna se o pozustatek davneho jezera, navic behem obdobi destu je pravidelne smacena vodou, takze veskery nerovnosti se smyjou a plan je neustale naprosto rovna. Uprostred se nachazi ostrov Isla de pescado, jedina terenni nerovnost poseta mraky stovky a tisice let starejma kaktusama. Poobedvali jsme, udalali nezbytnou fotodokumentaci a vyrazili dal. Na mistech, kde je plan jeste poid vodou dochazi ke krasnymu efektu - zrcadleni oblohy na vodni hladine, pusobi to neuveritelne. Mraky nahore i dole. Vecer jsme spali na okraji plane v solnem hotelu a hodovali vino z krasnejch keramickejch kalichu mistni vyroby.

Rano jsme vyrazili na jih, smerem do pousti, obdivovat strohou krasu mistni divociny - nicotu, obydlenou jen lamama (neco mezi ovci a velbloudem) (pozn. anglicky lama, spanelsky jama a argentinsky shama), vicunama (neco mezi lamou a malou srnkou), pstrosama a plamenakama. Lamy jedi - chudinky - strohou travu ktera rasi mezi kamenaa a pouziva se jako strecha domu nebo jako prisada do nepalenejch hlinenjch cihel. Co jedi vicune na kameny pousti doopravdy netusim. Poobedvali jsme mezi plamenakama na brehu laguny, vecer jsme pak dorazili k Arbol de piedra - kamennymu utvaru, co vypada jako strom a lagune s krvave cervenou vodou. Prespali jsme ve velmi spartanskym domku, kterej poskytoval jen ctyri steny, postel a zachod, kterej se lidi bali pouzit. V noci byla poradna zima. Pruvodcem inzerovanejch -10 sice ani nahodou nebylo, ale kolem nuly urcite. Rano jsme se probudili casne, uz v pul ctvrty abychom mohli za rozbresku slunce hupsnout do termalnich lazni o teplote 37 stupnu a vychutnat si snidani. Stihli jsme to akorat, slunce ozarilo nase udoli zrovna kdyz jsme se norili do vody. Takova horka koupel pod sirym nebem po mrznuti v aute je neopakovatelna vec. Po snidani jsme vyrazili dal na jih na poust, ktera svou podobnosti s obrazy od Daliho ziskala i jeho jmeno a nakonec k zelene lagune pod vulkanem Licancabur na hranicich s Chile.

Za celou cestu jsme snad desetkrat slyseli kazetu oblibenejch bolivianskejch pisnicek, pri kterejch jsem ani silou vule nedokazal udrzet oci otevreny. Uprostred pouste jsme tu a tam mijeli indiany, ktery navleceny do svetru se belhali neznamo odkud a neznamo kam. Siroko daleko zadny obydli. Zrejme se vynorovali zpod kamenu. V jedny osuntely vesnicce jsem nasel zaparkovany dve stary Jawy 350 - kdovi jak se dostaly az sem. Ve zdravi jsme se nakonec dostali zpatky do Uyuni a zasli spolecne na pizzu pred odjezdem do La Pazu. V pizzerii jsme objednanim peti limonad a tri pic zpusobili totalni chaos, objednavku ztratili, veci nakonec donesli asi na petkrat, pekne postupne. Nicmene nakonec jsme vsichni odesli nasyceni a napojeni, takze si nemuzeme ztezovat. Cekala nas cesta nocnim autobusem do hlavniho mesta.

P.S. Stejne jako minule (kdy jsem to zapomnel poznamenat) i tentokrat jsou fotky na dvou strankach

---

Photos

Hrbitov vlaku
Urgentne potrebujeme mechanika se zkusenostma

Salar de Uyuni
Tezba soli