La Paz

---

---

Z Puna jsem vyrazil autobusem do La Pazu, hlavního města Bolívie. Silnice byla opravdu špatná, samá díra. Rychlost v obcích tu omezují zásadně retardéry a to i několika za vesnici. Podle mě tu nemají žádnou techniku na měření rychlosti. Když jsme s autobusem přejížděli už asi 50. retardér, tak už jsem toho měl plné zuby. Nejde jen o to houpnutí, ale i to, jak ridič s duší závodníka před každým brzdil a potom akceleroval. Krajina vypadala jako suchá step. Baráčky kolem silnice byly maličké a nejspíš jednopokojové. Zajímalo by mě, jak se jim tam vejde koupelna nebo záchod, podle mě na to byly baráčky moc malé. Odpadky místní vyhazují tam, kde je už nepotřebují, takže okolí silnice je jedno velké smetiště. To, že jsme jeli po hlavní silnici, šlo poznat podle toho, že byla jediná pokrytá asfaltem, všechny ostatní, co z ní odbočovaly, byly jen prašné cesty.

Překročení hranice mezi Peru a Bolivií byl docela zážitek. Nejdřív jsme se museli proplést městečkem po prašných silnicích. Což zabralo hodně času, autobus byl velký, uličky úzké a plné stánků, kde se prodávalo vše možné. V jednom místě autobus musel asi 10x couvat, zatímco prodejci uklízeli části stánků, abychom projeli.

Opět se ukázalo, že nejdůležitější člověk na světě je celník na hranici. Musel jsem vyplnit 4 papíry, kde jsem všude psal své jméno, povolání, účel pobytu, kolik toho pašuju atd. Pořád dokola. Měl jsem velké nutkání tam jako jméno napsat Ferda Mravenec, jako povolání zabiják na volné noze a jako účel pobytu svrhnutí vlády. Tak bych zjistil, jestli to někdo vůbec čte, o čemž vážně pochybuju. Nakonec jsem ale tomuto pokušení odolal.

Hranici nikdo nehlídal, dalo se volně procházet. Vystoupili jsme na peruánské straně a autobus projel do Bolívie. Pak jsme stáli asi půlhodinovou frontu na razítko do pasu na peruánské straně. Celník mi ani neodpověděl na pozdrav a ani se na mě nepodíval, asi jsem pro něj byl jen taková divná věc, co mu přinesla to podstatné, tedy PAS. Přešel jsem na bolívijskou stranu a asi 10 minut hledal bolívijskou celnici, která se ničím nelišila od ostatních budov. Tam to probíhalo podobně jako na peruánské straně, jen to bylo opepřeno žebračkou, co se každému věšela na ruku a kňourala něco ve španělštině. Musela být asi s celníkama domluvená, protože ti ji nechávali vevnitř naprosto bez povšimnutí.

Do La Pazu už to bylo kousek a přesto, že se silnice zhoršila, jsme dojeli docela rychle. První část La Pazu, kterou jsme projížděli, byla pravděpodobně chudší část města a nebylo to nic pro slabé povahy. Všude plno odpadků, žadné chodníky, žádná silnice, jen jedna velká prašná plocha a na ní domy v zoufalém stavu obklopené bordelem všeho druhu. Řada mostů přes jakousi stoku neměla ani zábradlí a široké taky moc nebyly. Barva La Pazu je červená. Staví se tu z červených cihel podobně jako v Evropě jen s tím rozdílem, že se tu málokdo obtěžuje s omítkou domu. O nějaké fasádě ani nemluvě. Centrum města vypadá poněkud líp, ale to nemůže celkový výraz města nijak změnit. La Paz se nachází v údolí a na svazích okolních hor. Svahy jsou celkem prudké a místy je i vidět uprostřed domů skála, nad kterou by srdce každého horolezce zaplesalo. La Paz je podobně vysoko jako Titikaka, tj. 3800 m nad mořem, ale nachází se v údolí, takže okraje města na kopcích budou mnohem výš. Všude kolem jsou vidět hory, kterým dominuje 6,5 kilometru vysoká hora pokrytá sněhem.



La paz je špinavé chudé město, ale okolní nádherná scenérie hor tenhle dojem dost vylepšuje. Taky jsem se cítil v La Pazu bezpečně, ale možná si jen už zvykám na Jižní Ameriku.

---