Prvni dny v Bolivii

---

V odpolednim paraku jsem vyrazil na autobus smerem k hranici s Bolivii. Autobus mi ujel pred nosem a dalsi jel az za tri ctvrte hodiny, no ale aspon jsem se zacal vzivat do mentality kdy cekani je uplne normalni a cas nic neznamena. Bude to urcite v pristich tydnech potreba. Na hranicich s Bolivii jsem potkal 1 Izraelce, 1 Australanku a 2 Holandanky, se kterejma jsme se rozhodli sdilet taxika od hranice k zeleznicni zastavce. Celnici na hranici byli v o poznani odrbanejsi budce nez Brazilci a jak se Yoav vyjardil - pusobili jako zpomalenej film. Nicmene nakonec jsme vsichni razitka dostali a vyrazilo se. Na zeleznicni zastavce se na nas prilepila pani co nam chtela vymenit brazilsky realy za bolivijsky bolivianos, bylo mi jasny, ze nas na kurzu asi odrbe, ale na druhou stranu, co s tema penezma ... Pan ve vlakovy pokladne nam rek, ze penize menej jen vexlaci, zadna smenarna tu neni, takze jsme vymenili a hotovo.

Po hodinovym cekani jsme nastoupili do vlaku Ferrobus spolecnosti Ferroviaria Oriental - mistni nejluxusnejsi linka. Ne, ze bychom si mohli nejak vybirat, protoze ze stanice jezdi pouze jeden vlak denne a tak je treba proste vzit ten vlak, co je zrovna k dispozici. Vlak byl motorak a mel jen dva vagony. Klimatizace ficela naplno, tentokrat uz jsem se ale vybavil svetrem a spacakem, takze mi zima nevadila. Za mnou sedel Rus s knirkem a bundou od Nike, zajimalo by me, kde se proboha vyloupnul zrovna na hranici mezi Bolivii a Brazilii, ale mozna ze lepsi bude nevedet. Cesta do Santa Cruz trvala asi 14 hodin a poradne nas protrasla. Nejluxusnejsi vlak zrejme uz nemel v rozpoctu penize na servis tlumicu odpruzeni. Cestou jsem si dosita uzil mistni pop-music, ktera na nas dorazela z televize ve vagonu. Myslim, ze mistni popularni muzika se da prirovnat ke katastrofe formatu souteze Eurovision. Nic proti tradicni muzice, ale ta tzv. moderni je v podstate muzika co se da slozit na elektronickym pianu a do toho teskne zpivajici pan...

Santa Cruz je bolivijsky nejvetsi mesto, populace udajne cita okolo 1,3 milionu obyvatel, ovsem pusobi mnohem vic provincne. Centrum mesta je spis jako centrum nejakyho okresniho mestecka, ne metropole vetsi nez Praha nebo Dublin. Dali jsme si spicha s ostatnima a ja vyrazil pesky do myho hostelu, kterej jsem uz zabookoval dopredu, zlakan vidinou bazenu a novych, cistych a funkcnich veci. Ostatni nemeli zarezervovano nic, ale dali prednost centru mesta a vidine ochocenejch tukanu v jinym hostelu. Ja sel pesky, poznal jsem aspon mistni ulice. Bolivie je odlisna od ostatnich zemi, ktery jsem projel na prvni pohled. Predne je to zdaleka nejchudsi zeme, coz je na ulicich videt. Potom je tu neuveritelne vysoky procento puvodniho obyvatelstva. Ulice jsou obsypany indiankama s dvouma copama pres cely zada. na hlave maji klobouk a na sobe hlaenkus kratkejma rukavama a takovou sukni, co nosily nase prababicky. Konecne opravdovi domorodci. Dalsi vec, ktera me zarazila - videl jsem neuveritelne velky mnozstvi lidi neuveritelne obeznich.

Dukladne jsem se ztratil tesne pred koncem cesty a zjistil, ze nikdo z mistnich lidi netusi, kde je moje ulice, az jsem nakonec potkal pani, co vypadala, ze jde z kostela, ktera vytahla mapu a ja zjistil, ze se celou dobu motam tesne vedle. Hostel opravdu mel veskery vymozenosti, na Bolivii velice nezvyklej standard. Potkal jsem se s Yoavem v jeho hostelu, pochoval si tukana - v prvni chvili jsem myslel, ze neni opravdovej, s tim zobakem pusobi jak umelohmotna hracka. Potloukali jsme se ulickama centra, potkali holandana, kterej zevloval na chodniku a udajne pomahal nejakymu mistnimu prodavat jeho vyrobky. Mimo jiny prodaval maly ukulele vyrobeny z krunyre od pasovce. Asi pul hodiny jsme se to neuspesne pokouseli naladit, ale nedalo se. Vecer jsem dostal docela krutej upal, pri veceri jsem chvilku myslel, ze vrhnu rovnou na stul, ale jak jsem doplnil tekutiny, tak to bylo nakonec ok. Yoav se rozpovidal, tak jsem ho nasmeroval at vypravi o tech vsech valkach, co se zrovna vedou a on me zasoboval vlastnima ocitejma historkama z posledni valky v Libanonu - muselo to bejt pekne hnusny. Celkem me prekvapilo, jak vyrovnane o tom vsem dokaze vypravet, ale dozvedel jsem se, ze v prubehu valky se smiril s tim, ze se zpatky uz nevrati a asi se s tim tehdy nejak vnitrne vyrovnal. Spousta vojaku ale udajne skoncila u psychologu do dneska.

Dalsi den se rozprselo, tak jsem si aspon uzil vzacnyho luxusu naseho ubytovani a venoval se intenzivnimu nicnedelani. Kolem 3. hodiny jsem se zeptal na taxika na autobusovy nadrazi, a dozvedel se, ze nejsou 3, ale 4 hodiny, takze muj autobus mel odjizdet behem nasledujicich 30 minut. To jsem vubec nechapal, protoze den predtim jsem si upravil cas podle hostelu s tukanama a najednou se dozvedel, ze tam meli cas o hodinu pozde. To znamena, ze i na vezi od kostela byl cas o hodinu pozde. Podle me polovina lidi vubec netusi kolik je hodin, a to ze vsechno funguje jen dokresluje, ze na cas se tu zas tak moc nehraje...

Na autobusovy nadrazi jsem taxikem dorazil jen tak tak, ale autobus nebyl nikde v dohledu. Taxik byl, prosim pekne, stara plecka dovezena z Japonska. Pristrojova deska byla proto obracene - budiky jsem mel pred sebou ja na strane spolujezdce, akorat sloupek volantu a pedaly nejakej kutil nekde v kulne prehodil doleva ... velmi zvlastni a velmi neobvykly 😊 Nakonec autobus odjel o hodinu pozdejc (zrejme mel ridic ten druhej cas? spis ne, spis to mel na haku) Bylo narvano, protoze o svatym tydnu cestuje polovina Bolivie navstivit pribuzny. Bylo vedro na padnuti, nastesi cil nasi cesty lezi v 2700 m.n.m., takze s tropama bude aspon na nejakou dobu konec. V prubehu cesty neustale nastupovali a vystupovali indiani a indianky a prodavali mandarinky, kukurici, vody a limonady. Pozdejc jsme se dostali do neobydlenejch oblasti - zacali kopce a udoli. Autobus nas unasel doslova cestou necestou, myslim, ze to bylo tak padesat na padesat. Za celou cestu jsme tusim jeli jen po jednom moste, ostatni byly v procesu vystavby (buh vi jak dlouho uz), cesta se klikatila nahoru a dolu ubocima, jeste ze byla tma a nemusel jsem to videt. Jednou jsme dokonce pichli.

Nakonec jsme ale dorazili ve zdravi a ja se vidal na okruzni obhlidku hostelu, neveda, co me bude cekat. Prvni misto bylo celkem uchazejici, ale pokoj, kterej mi ukazali smrdel, tak jsem sel jinam. Nasel jsem velmi luxusni hotel evropskyho typu - cisto, na pokoji dokonce TV, zachod a koupelna podle evropskejch norem, ale byl celkem drahej a nikde nikdo - nemelo to zadnej charakter. Na ulici jsem potkal Penny - australanku, ktera s nama jela vlakem, ale do Sucre pricestovala o den driv. Prozradila mi, ze ji autobus pochopitelne ujel (ostatne stejne jako tem dvema Holandankam, ktery cestovaly nekam jinam), takze si musela koupit dalsi listek, narozdil ode me pichly hned dvakrat a navic jim jeste v ulicce spali lidi, protoze uz nezbylo misto k sezeni. Tak to jsme na tom byli jeste dobre. Nakonec jsem se ubytoval ve stejnym hostelu. Z venku vypadal nadherne, starej barak se spoustou vnitrnich nadvori, omytnutej na bilo, na dvorkach se da sedet a vegetit, moc fajn. Pokoje uz jsou o poznani punkovejsi. A na zachodech neni papir. Kdyz jsem se na to pani na recepci zeptal, tak rekla jen. "Ne neni" a podivala se na me s vyrazem jako ze proc by tam mel vlastne bejt? Cili jsem po 71 dnech poprve za celou svou cestu (!) rozbalil svuj Harmasan - myslel jsem, ze privezt ho domu nepouzitej by byl husarskej kousek, lec nepovedlo se...

---

Comments

[Hlina]

U pasaze s taxikem, kterej mel budiky na strane spolujezdce jsem smichy malem spadnul za zidle :-) Drzim palce! Skvele se to cte a o fotkach ani nemluvim...