Sanliurfa & Harran

---

Další den jsme se vypravili dvouma dolmušema (minibusy) do Urfy. Sanliurfa je město ležící poměrně blízko k hranici se Sýrií známé tím, že zde bůh učinil zázrak a zachránil Abramáma odsouzeného k upálení tím, že oheň proměnil ve vodu a dřevo v ryby. Urfa má hodně mešit, hrad, kdes se inkriminovanej zázrak odehrál, nádhernej park s vodníma kanálama pod hradem a směřuje sem poměrně značný množství turistů. Většinou ale spíž z turecka a okolních muslimskejch států, takže anglicky se tu domluvíte jen těžko. Kvůli zachování původního rázu města nesmějí mít domy víc než dvě patra.

Náš hotel se nacházel v centru, kam nás osobně dovez majitel rovnou z nádraží, které je naopak jak je místním zvykem od města co nejdál. Zrovna byl den voleb a tak v autě spolu s náma jela celá rodinka vracející se přímo od uren. Jakožto učitel angličtiny byl náš hostitel v celém městě pravděpodobně jeden z mála anglicky hovořících obyvatel. Rozhodně jednej anglicky hovořící z těch, který jsme měli možnost osobně potkat.

Ubytování bylo jako z pohádky. Kamenej dům zvenčí bez oken a s malynkejma dřevěnejma dvířkama se uvnitř proměnil v krásnou starou stavbu s centrálním dvorem s fontánou a leknínama, stinným podloubím a pokojích s klenutým, stropem. Po posledním hrůzohotelu tohle byla neuvěřitelná proměna. Dohodli jsme ubytko v pokoji s vlastní sprchou, srazili cenu o obligátních deset lir výměnou za závazek mlčenlivosti před ostatníma hostama (rozděl a panuj) a vyrazili do města.

Náš hotel se nacházel v historickým jádru města který tvořila spleť uzonkejch a klikatících uliček, který se co chvíli větvily a otáčely aby nakonec v nestřeženým okamžiku náhle končily. V uličkách se popelily a hrály si houfy malejch dětí, Labirynt nás vyplivnul přímo do parku s vodníma kanálama pod hradem. V kanálech plavou posvátný kapříci a další rybky,který můžou turisti krmit. Ryby připomínají Abrahámův zázrak a jedná se asi o nejvydržovanší a nejspokojenější ryby v celém Turecku.

Na skále nad městem jsme počkali na západ slunce a vyrazili zpátky. Zatímco dostat se bludištěm do centra bylo snadný, tak dostat se stejnou cestou zpátky se ukázalo jako pořádnej oříšek. Není třebas dodat, že jsme se ztratili. Nebyli jsme v tom sami. Potkali jsme kolegu z hotelu, kterej se ztratil taky a společně jsme odvodili kde se asi zhruba v labyrintu nacházíme a dokázali tak najít i cestu zpátky na hotel. Večer jsme sháněli informace jak se dostat do Harranu. Bohužel ale žádný jediný organizovaný prohlídky organizoval náš hotel a pro nás dva by to vyšlo hodně draho. Naštěstí nás zachránil německej pár ve střednách letech, kterej cestoval po Turecku autem a nabídli nám, že nás zítra svezou.

Další den jsme teda zrána vyrazili směr Harran. Řídil Erhardt a spolu s ním jela v autě jeho žena Uschi. (Ať žijou stereotypy!) Vycouvat autem z uzoulinký uličky která se stáčí v pravým úhlu byla poměrně výzva. Naštěstí se to obešlo bez problémů až na jeden poraženej pouliční poutač.

Najít cestu z města do Harranu taky nebylo úplně jednoduchý, ale při stání na červenejch na křižovatkácvh jsme se nějak doptali a ani moc nebloudili. Během cesty jsem se pokoušel si vzpomenout na dávno zapomenutý německý fráze a poměrně se mi dařilo tak nějak německo anglicky koverzovat. Nutno dodat. že Erhardt i Uschi měli pochopení a mluvili velmi čistě a v hochdeutsch. Oba dva mají pro Turecko slabost ježto se tu před lety vzali a tak se sem oba rádi vrací. Až budou v důchodu, tak mají naplánováno dojet do Turecka z domovskýho Freiburgu na kole. Protože má Uschi elektrokolo, tak si myslím, že si Erhardt docela mákne, hlavně do kopce bude muset zabrat.

V Harranu jsme uviděli nejdřív stánky. Za nima vykukovaly starý hradby táhnoucí se kamsi doleva a doprava. Jen jsme přibrzdili, už se k nám připojil neodbytnej mladej domorodec na motorce, kterou měl ozdobenou jako oslíka ubrusem s třásněma a mermomocí se nám snažil dělat průvodce. Erhardt na něj mluvil německy aby ho zmát, a protože tenhle kluk jako jeden z mála německy neuměl, tak to fungovalo poměrně dobře. Objeli jsme hradby a našli zříceninu hradu. Nejen v Čechách, ale očividněš i v Turecku mají památky v pondělí zavřeno. Tak jsme aspoň nakukovali přes plot a zároveň se snažili odehnat neodbytný mrňata, který se pokoušeli nám prodat papírový kapesníky a jakýsy bambulky a visačky co samy vyrobily. K tomu jim asistovala starší Turkyně, která dohlížela jestli jsou dostatečně neodbytný. Byli jsme neoblomný jako skála a tak je po asi deseti minutách zahnala do jednoho z dvorků. Jen co jsme si oddechli, tak odkudsi vylezly další děti. Tihle nic neprodávali a prostě jen žebraly.

"Mr. Lira"

Cestu lemovaly do hranic vyskládaný bochánky kravinců na zátop v zimě. Takže je to očividně pravda: hovno hoří. Harran je známej jako jedno z nejdéle trvale osídlenejch měst na světě. Proslul svejma domkama z nepálenejch cihel připomínající vosí hnízda. Tahle technika se tu udržuje už po tisíce let a vzhledem k tomu, že tu není moc dřeva a moc tu neprší, tak je poměrně logická. Cihly se nerozpustěj a vysoká stropní klenba navíc funguje zároveň i jako jakási klimatizace
Jedno takový sídlo je zrestaurovaný coby muzeum. Před ním sedí Arab pod plachtou a zve na čaj.

Harran se dále vyznačuje starou rozpadlou mešitou s čtvercovým minaretem, což je velká rarita, jelikož všechny ostatní mají kruhovej půdorys. Zachoval se právě jen ten minaret, na zbytku se podepsal zub času a leží v rozvalinách. Mimo to tu je taky údajně nejstarší univerzita na světě, ale tu jsme nedokázali najít.

Z Harranu jsme zamířili na čumendu k hranici se Sýrií, která je odtud jen asi deset kilometrů. Na hranici vlajou obrovský vlajky obou států a všude je spousta plotů a sreflektorů. Pohjled, kterej jsme už u nás doma naštěstí zapomněli. Zeptali jsme se tureckýho vojáka, jestli by šlo vkročit do Sýrie a zase se vrátit zpátky. Byl moc ochotnej, zatelefonoval nám aby se zeptal, ale nakonec řek, že ne. No neva, za optání nic nedáš. Vrátili jsme se teda zpátky do Urfy, koupili malej meloun a pustili seč do něho. Byl to ten nejsladší meloun co jsme měl za mnoho let, ne-li vůbec.

Večer jsme se hodili do gala a vyrazili do města. Všim jsem si, že mi přestal fungovat telefon, takže první cesta vedla do Vodafonu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že mi přestala fungovat jejich karta a chci jinou. Nikdo neuměl ani slovo anglicky. Domluva probíhala přes anglicko tureckej slovník v počítači. Ze všeho nejdřív mě poslali zpátky na hotel pro pas. Cesta vedla labyrintem a tudíž jsem pochopitelně zabloudil, jelikož projít uličkama jedním směrem není vůbec totéž jako se stejnou cestou vrátit. Vyzbrojen pasem jsem se vrátil na místo činu a dohadování pokračovalo. Zavolali mi kamsi na ústředí, kde mi anglicky mluvící člověk vysvětlil, že jediné co pro mě může udělat je, že mi prodají novou kartu. A dále, že moje karta byla registrovaná na někoho jinýho a ten že ji nehcal zablokovat. Paráda, takže mi prodali v originálním obalu kradenou kartu. Dohadovánáí nikam nevedlo, takže jsem jim sdělil, co si myslím o jejich vztahu k zákazníkům, pohrozil, že půjdu ke konkurenci, ale s nima to očividně ani nehlo. Nu co, nenechám se přece okrádat, tak jsem šel o dveře vedle, do Turkcellu. Tam jsme vyplnili formulář, ptali se mě úplně na všechno, včetně jména matky a bydliště. Ale protože jsem byl turista, tak nevěděli, co mají do počítače vyplnit. Vyplnili tam teda svou vlastní adresu, všechno jsme vyřídili, oskenovali si můj pas, vstupní razítka do země a bylo to. Jedinej problém trval: nedalpo se telefonovat. Zjistili, že kromě karty byl zablokovanej i můj telefon. Potom cosi motali o tom, že je problém s mým pasem - nerozuměl jsem o co jde - nakonec si ho oskenovali znovu a kdesi na internetu naklikali to aby byl můj telefon od příštího dne odblokovanej a konečně jsme vyrazili do města.

Navštívili jsme bar s vymačkávanejma džusama. Na dotaz jak se řekne turecky banán nám odpověděli "3 liry". Prostě komunikační bariéra. Mimochodem, nakonec jsme z něj vyrazili, že se to řekne můs. Na véču jsme zamířili do restaurace nad městem, půllka je vytesaná do skály a druhá z terasy obhlíží panoráma města. Sedli jsme si přímo do první brázdy a vychutnávali pohled. Menu bylo turecky bez obrázků a jedinej vrchní co měl umět anglicky tak zvládnul jen obligátní hello. Naštěstí se ale ukázalo, že umí rusky, protože v sezóně pracuje v ruským sektoru turecký riviéry. Vysvětlil nám co je kurica a co baran, pěkně jsme pokonverxzovali po rusky a celej večer se o nás staral. Nakonec jsme se rozloučili óčiň prijátno a vyrazili nocí zpátky. Tentokrát už jsme se ale nenechali obloudit labyrintem a šli po jedný z větších a rovnejch ulic.

---