Kahta & Nemrut Dagi

---

Večer jsme vyrazili minibusem do Kayseri, odkud pokračovala naše cesta dál do Kahty. Nádraží v Kayseri působilo moderním dojmem, ovšem až na pokladny dopravců, který jsou v pravdě východního typu. Plno lidí nahání, prodejci se překřikujou a o cenách se dá smlouvat. Srazit cenu z devadesáti na sedmdesát lir bylo dílem okamžiku, stačilo jednou předstírat odchod. Prodejce nám vystavil jízdenku, ze které se nedalo rozluštit zhola nic. Od cílovýho místa přes čas odjezdu až po perón bylo všechno nerozluštitelný. Prozradil nám, že pojedeme v jedenáct večer z perónu 24. To nám nechalo přes dvě hodiny na jídlo a lelkování po nádraží. V hale se nachází krámky jako kdekoli jinde, zaujal mě jen automat na dobíjení baterie do mobilů. Ježí se šňůrama se všema myslitelnejma koncovkama a kolem něj se kupilo a čekalo několik dobíječů. Koupil jsem Moně v obchůdku její oblíbenej višňovej džus (višně se turecky řekne višne) kterej byl v chlaďáku co nechladil a vyrazili jsme na gáblík. V místní jídelně měli kuřecí cosi s paprikama a rajčatama a oranžovou omáčkou a potom totéž ve variantě kuřecí / hovězí mix. K tomu rejže se stejnou omáčkou a ayran (slanej kefír typickej pro střední východ, na rozdíl od Iránu ale naštěstí bez máty).

Dorazili jsme na nástupiště se čtvrthodinovým předstihem, všude panoval neuvěřitelnej mumraj. Vedle nás stálo pár ošuntělějch chlapíků s obrovskejma pytlema jaký používá pošta nebo dovozci kakaovejcvh bobů. Každej pytel byl pomalu větší než oni sami. Pochopili jsme, že jedou spolu s náma do Kahty. Všichni kouřili jak fabriky jednu od druhý. V Turecku se kouří úplně všude, zřejmě kvůli nedostatku alkoholu. Ten se sice dá sehnat, ale jenom v turistickejch oblastech. Chtěli jsme nastoupit, ale řidič tvrdil, že do Kahty nejede. Perón seděl, čas odjezdu taky, ale destinace byla jiná. K dovršeníá chaosu lidi sedící uvnitř se drali ven a lidi venku se zase cpali dovnitř. Druhou skupinu jsem v zásadě chápal, ale první ne. Celej obraz dovršujou všudepřítomný báby zamotaný do šátků sedící apaticky na zemi na taškách. Zdá se mi, že každej tu buďto ve velkym pašuje nebo že ještě nepřestali kočovat a přesouvaj se vždycky s celou výbavou. Jediná postava, co uměla něco anglicky na všechny moje dotazy odpovídala:

"Ten minutes, no problem!"

Inu co, minuta sem, minuta tam. Po hodině a půl jsme už pojali podezření. Podezření zesílilo, když z ničeho nic začali lidina perónu ubejvat a vesničani s pytlema na nám kynuli, ať s nima jdeme kamsi za nádraží. Bez hlubšího pochopení situace jsme se vidali s nima k minibusu, kterej stál zaparkovanej u silnice a snažilo se do něj dostat zhruba dvakrát tolik lidí než mohl pobrat, nemluvě o těch obrovskejch pytlech. Chlápek co to tam šéfoval nám řek jen:

"Direct bus Kahta, no problem"

Tohle se nám vůbec nelíbilo. Bylo po půlnoci, a jet s cizíma lidma neznámo kam jen tak na slib od úplně neznámýho člověka neznělo moc dobře. Ale další varianta byla jen zůstat na nádraží a riskovat, že nás někdo v noci okrade. Šel jsem zpátky do pokladny a prodejce se tvářil, že oficiální autobus opravdu nepřijede. Došel s náma osobně k jinýmu minibusu a pokynul nám ať nastoupíme. Chvíli jsem se sním hádal, ale nechtěl vrátit peníze a nakonec nás přesvědčil, ať nasedneme. Spolu s náma cestovali ještě krákorající babizna s vnoučatama a pár dalších cizích lidí. V druhým minibusu seděli naši vesničani a jejich pytle. Vyrazili jsme do tmy a my pomalu začali klimbat. Po asi půlhodině nás zastavili červenomodrý majáky policejního auta. No tak ještě tohle scházelo. Rozhod jsem se zachovat chladnou hlavu a naději, že opravdu dorazíme.

Po dlouhém dohadování našeho řidiče a policajtů venku za autem mohly naše auta pokračovat dál v cestě. Jestli je nějak podmáznul netuším, ale hlavní bylo, že jsme jeli. Ve stísněným prostoru uběhla noc. Ráno řidič na křižovatce uprostřed ničho vysadil krákorající babiznu i s vnoučatama chvilku se překřikovali a pak prostě odjel. Postupně lidi jeden po druhým vystupovali na náhodnejch místech u silnice. Nakonec jsme zbyli sami a dorazili do města, kde nám řidič zastavil. Vzali jsme si věci a zeptali se na cestu do našeho hotelu. Kolemdoucí nám prozradil, že musíme do Kahty, tohle, že je Aidiyaman. Paráda, nejen, že cesta místo slibovanejch sedmi hodin trvala třináct, místo klimatizovanýho autobusu jsme se mačkali natěsnaný v minibusu spolu s báglama. Navíc nás ještě dovez úplně někam jinam. A navíc zmizel. Vítejte v divokém Kurdistánu!

Jako zázrakem se zpoza rohu vynořil druhej minibus s našema známýma vesničanama. Zastavili nám a nechali nás nastoupit. Zlatý lidi! Člověk nemůže soudit všechny podle pár blbců. Spolu jsme dojeli na místní otogar (autobusový nádraží) a přestoupili do jinýho minibusu, kterej nás už naštěstí dovez do Kahty. Na cestě jsem zavolal šéfovi našeho hotelu Irfanovi, kterej na nás už čekal. Tak nakonec se vše přeci jen v dobré obrátilo. Utrmácený jsme dorazili do špinavýho hotýlku, kde jsme byli jediný hosti. Patro pod náma se předělávalo, museli jsme chvíli hledat pokoj s funkční sprchou a trochu to připomínalo křížence mezi squatem a hotelem. Ale na druhou stranu obstarožní klima na pokoji fungovalo a dokonce při zapínání a vypínání hrálo melodii.

Zatímco Mona spala šel jsem domluvit prohlídku místní pamětihodnosti číslo jedna: hlavy bohů na hoře Nemrut Dagi. V průvodci se píše, že se nás budou snažit vzít na hůl, a taky že jo. Irfan nasadil cenu na sedmdesát pět lir za osobu. To se mi zdálo opravdu hodně. Prohlásil, že poslední nabídka je teda pětapadesát lir ale bez jídla. Evidentně jsem narazil na zatím nejprotřelejšího protivníka. Rozpovídal jsem se o tom, jak máme omezenej rozpočet a že tahle cena bude znamenat, že budeme muset vynechat některý místa v jeho zemi, kterou jsme si přáli vidět co nejvíc, protože se nám tu moc líbí. Vlastenecká struna zabrala. To, že nejsme američani ani angličani zabralo taky. Nakonec jsme se po asi dvaceti minutách dohodli na padesáti lirách včetně jídla a prohlídky tří dalších míst po cestě: starověkýho mostu, hradu a pár zvířecích soch na sloupech.

Vyrazili jsme místo domluvenejch dvou odpoledne až ve tři. Řidiče nám dělal milej Kurd s klasickým saddámovským knírkem. Cesta příjemně ubíhala, povídali jsme si o situaci v Kurdistánu a v Iránu. Dozvěděl jsem se, že Kurdům se dnes nejlépe žije V Iráku, kde nad nima drží ochranou ruku USA a kde mají svou vlastní samosprávu. V okolních zemích (Turecko, Irán, Sýrie) jim pšenka moc nekvete.

Cesta na vrchol Nemrut byla na programu až úplně na závěr. To kvůli pozorování západu slunce. Silnice se strmě klikatila vzhůru úbočím. Těsně pod vrcholem jsme dojeli cyklistku, která si to oddřela pěkně zeswpoda po svejch. Blázen, muselo to bejt převýšení jako hrom. Náš řidič stáhnul okýnko, pokynul jí, ať se chytí a závěrečnejch několik set metrů jsme jí vytáhli ve vleku. Byla z Francie a na kole cestovala z Indonézie zpátky domů. Páni, to je teda něco!

Vrchol Nemrutu nás přivítal silným severozápadním vichrem a zamračenou oblohou, poprchávalo a vypadalo to, že každou chvíli asi začnou padat trakaře. Běželi jsme proto na vrchol co to šlo. Sochy jsou obrácené jednak k východu a jednak k západu. Z vercholu hory shlíží dolů do údolí a pohled je to opravdu majestátní. Hlídač na mě pískal píšťalkou, že jsem vlez za vymezenou zónu, ale už jsem měl odfoceno, tak mi to nevadilo. Počasí se horšilo, tak jsme se rozhodli západ slunce vynechat a radši se vrátit zpátky dolů. Při příjezdu na hotel se vyčasilo. Kdybychom bývali nahoře počkali, mohli jsme mít ten nejkrásnější pohled na západ slunce oproti zamračenýmu nebi. Nojo kdyby kdyby. Ale pravděpodobně by nás to do tý doby z hory sfouklo.

V hotelu nám Irfan doporučil zajít večer do místní kavárny na živou kurdskou kapelu. No super, konečně autentická muzika od Kurdů pro Kurdy, protože turisti jsme byli asi v celém městě sami. Kapela sestávala z hráče na buben, co se podobal keltskýmu, ale nhrálo se na něj paličkou a držel se mezi nohama, kytaristy, zpěváka a hráče na sitar (středovýchodní varianta kytary vyluzující typický východní drnčivý tóny).

V kavárně byl nejlepší stůl rezervovanej, sedli jsme si teda hned vedle. Po asi půl hodině dorazil Irfan a všichni se mu postupně přišli poklonit. Zřejmě to bude místní boss, jeho chování tomu rozhodně napovídalo. Když jsem poděkoval číšníkovi klasickým "Tešekýr", tak se ozval řka:

"Tak to teda ne, tady žádnej tešekýr, tady se mluví kurdsky!"

A je to tady, dostali jsme se do doupěte kurdkejch nacionalistů, pomyslel jsem si. Využil jsem situace a poprosil o tužku a papír a nechal si od Irfana napsat pár základních frází. Potěšilo ho očividně, že se chceme přiučit a ochotně nám sděloval jak se co řekne. Pro zajímavost uvádím pár výrazů:

Baš - Dobrý
No baše - Špatný
Rož baš - Dobré ráno
Evar baš - Dobrý večer
Čuary - Jak se máš?
Merhaba - Ahoj (stejně jako turecky)
Uhurbe - Nashledanou
Spas - Děkuji

a na závěr pár jazyk lámajících perliček:

Esteprhezdkme - Miluju tě (jesti jsou tam nějaký mezery, po případě kde netuším)
wrwr - Pojď sem
hrhr - Jdi, jdi

V průběhu večera se k muzice přidali hosti, začali tancovat typický kurdský řadový tance a vzali nás do kola. Kurdové milujou muziku a tanec. Není nic mimořádnýho když zastaví dopravu na dálnici a začnou uprostřed tancovat (jako jsme to zažili loni v Iránu). Krásnej závěr parádního dne! Nocí jsme se ubírali pomalu zpátky na hotel, po cestě jsme potkali hlouček mladejch holek v šatkách, co po nás stydlivě ale zvědavě pokukovaly. Nakonec jedna sebrala odvahu, přišla ke mně, podívala se mi do očí a řekla:

"Hello!"

pozdravil jsem jí taky a byl zvědav, co má asi tak na srdci. Bylo vidět, že chce ještě něco dodat, ale asi vyčerpala svoje konverzační možnosti, tak se jen zatvářila rozpačitě a holčiny pak pokračovaly dál v cestě. Roztomilý!

---