Hasankeyf

---

Plán tohoto dne zněl jasně: navštívit místní klášter, vyrazit do Hasankeyfu, prohlídnout si místní ruiny, pokračovat do Batmanu a dalším přestupem do Siirtu, kde nás má čekat Andrea, která bydlela u mě před několika lety v Londýně na bytě a která teď učí v rámci praxe v Kurdistánu na místní škole jeden semestr angličtinu.

Do kláštera jsme jeli autem. Museli jsme zaplatit čtvrt nádrže do auta, ale i tak to vyšlo se vším všudy celkem levně. Klášter otevíral v devět, zatímco průvodce tvrdil že v půl, taklže jsme tam chvíli tvrdli před bránou až se nás zaměstnancům zželelo a pustili nás dovnitř. Hned nad vstupním portálem byl nápis v aramejštině, což je jeden z nejstaších dosud používanejch jazyků, mluvil jím například Ježíš Kristus. V psané podobě se podobá nejvíc arabštině, píše se taky zprava doleva ale je víc hranatější a znaky nejsou stejné. Ve sklepení pod klášterem je původní svatyně boha slunce, která je o mnoho starší než zbytek stavby.

Na minibusovým nádraží jsme si koupili lístek do Hasankeyfu a od klučiny s tácem pečiva dvě sezamový kolečka a vyrazili. Bylo horko, po vystoupení ovšem bylo vedro k zbláznění. Hned vedle zastávky byl motel, kde jsme mohli složit bágly a vyrazili na obhlídku. Hasankeyf nabízí starověkej most přes řeku Tigris, respektive zbytky jeho pilířů a zbytky pevnosti, Jedná se o mimořádně velkou a pěknou památku, která ale bohužel už douho nevydrží, protože se tu bude budovat přehrada. Evropskej investor nakonec z projektu vycouval po zvážení dopadů na krajinu ale na jeho místo ochotně nastoupil investor z Číny, kterýmu může bejt zachování památek ukradený. Vzhledem k pekelný výhni jsme museli co chvíli zajít do jedný z mnoha místních jeskyní a torchu se schladit. Ani to ale nepomohlo a když klesly zásoby vody na minimum, vyhlásili jsme ústup. Zachránila nás restaurace s přístřeškem na kterej z hadice střkala voda, která pak stékala dolů a tvořila takovou vodní záclonu. Pojedli jsme, popili, načerpali trochu sil a šli dolů k řece obhlédnout starej most. Caparti tam lezli po pilířích a skákali z velký vejšky do řeky, přestože to nevypadalo, že by tam bylo víc jak půl metru vody. Kolem se pásly ovce a kozy, popelily hubený slepice a z dálky byl cejtit výtok z kanálu. Historický vjemy pro všechny smysly. Všechno to bylo takový ušmudlaně pěkný.

V motelu se mezitím vystřídala obsluha a místo mladýho kluka co umí anglicky tam byl stařík, co neuměl anglicky, zato chtěl vehementně zaplatit za to, že nám hlídal bágly. Zaplatili jsme krkovičkovi bez hádání, protože nám zrovna jel další busík. V pekle je větší zima. Okna nešly otevřít a tak jsme se tiše vařili.

Po dalším přestupu a dalších osmdesáti kilometrech jsme konečně dorazili do Siirtu. Andrea se vynořila za chviličku a přestože bylo vedro na padnutí, tak přišla po zvyku místních oblečená jakoby bylo o minimálně patnáct stupňů míň.

Andrea bydlí na místní dívčí koleji, takže nás musela ubytovat u kamarídky Hulie, která má byt rovnou vedle místní centrální ulice. V Siirtu se vše odehrává právě na týhle jedný ulici, proto byla naše strategická poloha velkou výhodou. Na večerní program jsme vyrazili do místní čajovny, a po zvyku místních dávali čaje, nargile a hráli do toho backgammon. Připojili se k nám Andrey přítel Hadží a jeho bratranec policajt, kterej mě v backgammonu roznes neskutečným způsobem. Hraje prostě asi tak o deset lig vejš než můj mobilní telefon ... :-) Ve městě všechno utichá kolem jedenáctý a tak jsme šli spát.

---