26. DEN - P?írodní park "de Redes"

---

Geo: 43.2706, -5.55047

Nesnáším zvuk mého budíku... Zvlášť když mě probudí v půl šestý ráno! S velkým odporem jsem se vykopala z postele a šourala se do koupelny - vždyť i sluníčko se teprve probouzelo! Na chodbě jsem potkala již nastartovanou mamču, jež se chystala připravovat naše "bocadillos" na dlouhou túru. V kuchyni byl trochu zmatek, ale i tak jsem se v klidu stihla nasnídat (v takové "brzké" hodině mi nedělá problém jíst...). Potom jsem do svého batůžku vyfasovala čerstvé sendviče, povinné meruňky, výborné sušenky s pytlíčkem oříšků na doplnění energie a samozřejmě vodu. Také moje oblečení prošlo přísnou kontrolou, abych zvládla celý den i za nepříznivého počasí (pláštěnka byla důležitou součástí mé výbavy). Znova jsme všechno překontrolovali a vydali se do mrtvých ulic spící Burely. Trochu jsem si připadala jak v opuštěném městě po apokalypse - semafóry žlutě blikaly, okna byla zabedněna a racci těsně létaly nad našemi hlavami, až jsem se bála malého tekutého "dárečků". Naproti nám jel objednaný roztomilý bus, ve kterém již seděli veselí kolegové mamči. Čekala nás tříhodinová cesta do přírodního parku, jenž byl až Oviedem. Na chvíli jsem zavřela oči, poněvadž přece jen jsem trochu pociťovala brzké vstávání a nechtěla jsem se pak ploužit jak mrtvolka reprezentující Českou republiku.
První zastávka byla v útulné restauraci, kde všichni byli pozváni na snídani. Musím dodat, že jsme již nebyli v Galícii, ale ve vedlejší autonomní oblasti "Asturias". Dala jsem si čaj s muffinem a samozřejmě jsem musela ochutnat místní tortillu (přiznávám, že maminka dělá lepší - tahle byla taková hodně "mokrá" a obsahovala cibuli...). Nejvíce nás však potěšilo počasí! Žadný hrozivý déšť, jak nás strašila předpověď - bylo sice chladno, ale sluníčko vykukovalo mezi mraky. Zatím to vypadalo na krásný den, ale raději jsem se připravovala na horší verzi. Po rychlém občerstvení nás autobus vyvezl klikatou silnicí z údolí na kopec. Jednalo se opravdu o krásný pohled. Všude se rozprostírala zelená pláň, jež byla dokonalá i bez "photoshopu". Občas se objevily roztomilé žluté keříky a vedle malé kamenné domky, které již pár let musely pamatovat. Když jsme vyjeli nahoru, kde se silnice opět začala stáčet dolů - započala naše dvaceti kilometrová túra. Také jsem se trochu vyděsila, když jsem zaslechla délku, ale všichni vypadali v klidu a já, jako nejmladší účastnice, jsem radši nedávala najevo své smíšené pocity. Naštěstí se počasí stále drželo a déšť se zatím nechystal. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vyrazila kupředu...

Úžasné! Dokonalé! Kam se hrabou nejvymoženější televize s dokonale čistou obrazovkou, když člověk může vidět tak překrásnou krajinu i na vlastní oči. Opravdu bych Vám to chtěla, co nejvíce přiblížit, ale některé zážitky popsat prostě nestačí. Byla jsem obklopena nedotčenou přírodou, kterou chránily majestátní hory. I když nám klepe léto na dveře, nějaký ten sněhulák by se na nich postavit dal. Bála jsem se, že mi bude jako vždy zima, ale terén mi klepání zubů opravdu nedovolil. V první polovině jsme témeř neustále stoupali výš a výš přes horu. Ze začátku jsme měli k dispozici cestu, která se ale postupem času stala neviditelnou a my se "škrábali" nahoru, kde se dalo. Na vrcholku jsme se opravdu moc neohřáli - vítr "překvapivě" silně foukal. Sešli jsme o kousek níže, kde jsme se opět dostali do společnosti místního dobytku. Sestřička si zde splnila své bláznivé přání - nechala si olizovat dlaň od krávy (já si tenhle zážitek radši nechám na jindy...). Následovala příjemná zastávka na oběd v podobě připravených "bocadillů". Sluníčko hřálo a všichni měli veselou náladu, takže nikoho nezajímalo, kolik ještě zbývá kilometrů do vesničky, kde čekal bus. Z vyhřátých kamenů nás zvednul déšť, jenž se podle předpovědi měl již dávno ukázat. Rychle jsme nasadili pláštěnky a pokračovaly dále. Pro velké překvapení pršelo zhruba tak čtvrt hodinky a poté se sluníčko drželo až do večera. Terén se změnil na zelenou pláninu s píchajícím křovím s velkým množství žlutých a bílých (neznámých) květin. Celou dobu jsem se držela Lary, takže španělština stranou určitě nebyla. Občas se moje společnost změnila na mamku "Čus", anebo zvědavé kolegy, kteří si všimli, že zdejší opravdu nejsem (dokonce jeden milý manželský pár navštívil v minulém roce naši krásnou Prahu). Nálada byla stále na vysoké úrovni a postupně se začaly odkládat bundy, až všichni byli ve stejném tričku, které reprezentovalo fabriku v San Ciprianu (maminky pracoviště😉. Já se přidala až ke konci, přece jenom jsem potřebovala kapsu mé bundu pro mobil, abych Vám mohla ty překrásné výhledy vyfotografovat. V půlce šlapání se cesta změnila v kamenné "schodiště" a my klesali lesem opět do údolí. Sem tam jsme narazili na kamenné roztomilé domky (docela obdivuji lidi, co tu dokážou žít. Je pravda, že mají každý den klid, ale já spíše potřebuji ty "otravné" sousedy, díky kterým se nebudu v noci bát otevřít okno...). Poslední kilometry se držely zvlněné "roviny". Musim přiznat, že závěr byl opravdu nekonečný a s Larou jsme již přestávaly doufat ve slíbenou restauraci na konci našeho výletu. Poslední metry se doslova změnily v kopec, na jehož vrcholku začínala vesnička, kde čekal autobus! Na tvářích se objevily unavené úsměvy - všichni jsme ve zdraví dorazili. Měli jsme dokonce sebou náhradní oblečení, ale já pouze vyměnila boty za tenisky a sundala si jedny kalhoty (ano, měla jsem pro jistotu dvoje - legíny a tepláky...). V restauraci na nás čekala večeře v podobě typických chodů oblasti Asturias (což mi připomíná, že chvilku jsme se pohybovali i v dalším španělském "kraji" jménem León, takže nejen Galícii jsem během svého pobytu navštívila....). Jako předkrm byly pálivé klobásy, jež jsem si teda nechala ujít a raději jsem se dala do nezbytné součásti španělského stolu - čerstvého pečiva. Následovala "chutná" polévka s fazolemi, bramborami a opět typickou klobásou. Nechci být vybíravá, ale chyběla mi moje Galície. Hlavní chod to však napravil - hovězí (to moje rodinka často nejspíš nedělá😉 na hrášku s domácími hranolkami. Konečně jsem se najedla! Nicméně jsem byla ráda za přítomnost bagety, poněvadž si nedokážete představit, jak dlouho se Španělé předkrmem a polévkou zabývali... A na závěr sladká zasloužená tečka v podobě dortu s třešněmi. Po dvou soustech jsem odpadla a s Larou jsme usoudily, že si raději necháme místo na sušenky, jež máme v batůžkách... Říkám Vám, že ani vy byste to nedojedli (to zvládli jenom zkušení Španělé s chuťovými buňky uzpůsobenými na takový "level" sladkosti...).
V devět hodin se konečně rozjela kola našeho malého autobusu směr Burela. Dnešní den pokládám za jeden z nejlepších a znova musím poděkovat své úžasné rodince, že mne vzali sebou. Také zapůjčené pohorky mi zajisté poskytly příjemný zážitek. Svoje bych tak akorát mohla na konci vyhodit a brečet nad puchýřema. Určitě mi věříte, jak moc se těším do postele, ale zároveň se děsím zítřejšího stavu mých nožiček. Naštěstí jsem byla pozvána na oběd k Evě domů, tak snad nebudeme muset běhat po zahradě... Počasí opět nic moc, ale už na předpovědi koukat nebudu, poněvadž dneska se (naštěstí😉 vůbec netrefili!
Mějte se krásně!

"Besos"

---