17. DEN

---

Geo: 43.6506, -7.35658

Dopoledne počasí nestálo za nic, ale jakmile se začala blížit jedenáctá hodina, sluníčko se pomalu vyklubalo a vypadalo to na krásný den. První hodinu jsme si vyzkoušely test z biologie, který byl naplánován (tak snad jsme něco zaškrtly správně..). Potom následovaly (zbytečné😉 dvě hodiny volna, jež jsme strávily u Barči. Ta si dala pěkného dopoledního šlofíka a já spolu s Evou jsme se pustily do vášnivého čtení (už jsme v půlce Orwella a pomalu se bojím chodit kolem obrazovek...).
K obědu nám maminka (táta na to překvapivě odborník není😉 připravila zapečené cukety plněné rýží, šunkou a sýrem. Já jsem si jako vždy pochutnala, ale Lara to odmítla jíst, poněvadž se tentokrát údajně vůbec nepovedly (jinak je to jedno z jejich nejoblíbenějších jídel..). Já si teda nestěžovala a přidala si další. Jako "postre" jsem zvolila poslední kousek žlutého melounu, jenž jsem v podstatě během týdne snědla celý já. Tentokrát jsem ho však měla všude... A tak se táta naučil s roztomilým (vtipným) přízvukem říkat slovo "prasátko", což zrovna odnesla hlavně Lara, protože nemůže moc elegantně používat levou ruku kvůli napuchlému prostředníčku (zachraňovala kočku...) a tak jí pár drobků rovněž upadlo.
Odpoledne jsme s rodinkou zajeli do nedalekého Xove, kde se konalo dětské odpoledne na téma recyklování. Mezi pořadatele se řadila i mamča "Čus", takže proto jsme se zapojily s Larou. Byla jsem samozřejmě představena spolupracovníkům jako další "dcera" (jak roztomilé..). Jeden z nich dokonce navštívil naši kouzelnou Prahu a chválou rozhodně nešetřil. Snažil se mi popsat výbornou a údajně jednu z nejstarších pražských kaváren (myslím si, že navštívil Obecní dům). Také se musím pochlubit, že mi byl pochválen od další milé kolegyně španělský přízvuk (potěšilo mě to, ale stejně pro ně musím znít jak retardík..).
I když zrovna zvolené téma nezní moc poutavě, mně se to líbilo a řekla bych, že místní děti také zažily hezké odpoledne. Dělali jsme peněženky z krabic od mléka (to mi šlo nejvíce..), dále elegantní kabelku ze starého trička či květináč z novin (ten na mě byl až moc složitý, takže bohužel máte o dárek méňe...). Nakonec bylo "malé" pohoštění ve formě tapas. Nacpala jsem se další výbornou tortillou (chutnala jsem dokonce verzi s cibulí, ale bez je lepší...). Také jsem měla svojí první empanadu (speciální chléb plněný v mnoha případech rybou). Nebyla špatná, ale tentokrát byl tuňák hodně "cítit", takže jsem se radši přesunula zpátky...
Na večer bylo naplánováno karaoke. Avšak nepředstavujte si malý obyčejný klub se dvěmi zpěváky. V Burele se jedná o společenskou událost, pro kterou je vyhrazený speciální sál s pódiem. S holkama jsme pro jistotu přišly o hodinu dříve, abychom měly nejlepší místa (lidé obsadili i schody a zcela zatarasili dveře, takže případná potřeba na záchod nepřipadala v úvahu...nic pro naší Gabču =P ). Na programu bylo mnoho jmen a začínalo se podle věku od nejmladších (podle mne dosti odvážných) zpěváků. Vystoupení byla velmi pestrá - roztomilé sestřičky, jež si okamžitě získaly celé publikum, chlapeček sotva držící mikrofon, holka mého věku, jejíž výkyvy hlasu ze mě udělaly hluchou babičku, kluk, který nekoktá pouze při zpěvu, chlap znějící jako Luis Armstrong či hromada maminek snažící se ukázat i jiné přednosti, než je pouhé dělání báječných tortill. Karaoke bylo nekončící, ale věřím, že místní si to musí opravdu užívat, když většinu účastníků zná a se španělskými písničkami je na tom také lépe než my.
Snad jsem tolik neohluchla... ¡Dulces sueños!

---