Advertisement
Published: September 19th 2014
Edit Blog Post
Berastagi
Oblast je obydlená hlavně křesťanskými Bataky Žádost o prodloužení víza ve strašlivém místě jménem Medan vyžadovala moji přítomnost ve třech různých dnech - a protože jsem nechtěl zůstávat v tomto místě déle než je nutné, podnikl jsem krátký výjezd za město. Přirozeně se nabízelo městečko Berastagi, vzdálené takové dvě tři hodiny cesty autobusem směrem na jihozápad.
Berastagi je součástí oblasti obydlené Bataky - národem ještě v 19. století vyznávajícím animismus, unikát vzhledem k okolí, mimo jiné islámskému sultanátu Aceh na severu a islámskému národu Minangkabau na jihu. S příchodem Nizozemců byli Batakové z větší části konvertováni na křesťanství, jehož různé formy v oblasti Berastagi a na jih od něho převládají, i když v každé větší vesnici se najde i mešita. I pro zcela neznalého Evropana jsou tyto sumaterské podoby křesťanství poněkud bizarní... V architektuře církevních staveb se mísí vlivy evropského kolonialismu, moderny, islámského světa, malajské civilizace i batacké kultury; kromě kostelů se to projevuje na hřbitovech a jednotlivých hrobech, které jsou někdy honosnější a upravenější než samotné batacké domy.
Vedle trocha poznání batacké kultury a příjemně chladnějšího počasí, kdy teploty v noci klesají i pod 20 stupňů, se do Berastagi jezdí kvůli dvěma sopkách v blízkém okolí, Sinabungu a Sibayaku. Sinabung je aktivní víc než
dost – loni na podzim a hlavně v únoru tohoto roku (2014) soptil o sto šest, sopečný popel zasypával desítky kilometrů vzdálené okolí, dým a prach ohrožoval leteckou dopravu v širším okolí Sumatry a došlo i k několika málo obětem na životech. Od té doby se tento stratovulkán trochu uklidnil, ale přesto se už na něj nedá vylézt jako v dřívějších letech. Já jsem ho ani pořádně neviděl, protože byl se svými více než dvěma tisíci metry pořád skrytý v mracích. Tři týdny po mé návštěvě, v půlce září, začal opět mírně vypouštět kouř – takže u jezera Toba, kde jsem se v té době nacházel, bylo ráno vidět mrak visící v dáli na severu a večer sopečný prach způsoboval zvláštní červené efekty. I když někdo tyto efekty zase přisuzoval požárům, tak kdo ví.
Druhý vulkán, Sibayak, je sice také aktivní, ale jen tak trochu, takže se dá dojít až přímo do kráteru. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a protože je to z Berastagi jen takových pět kilometrů, vyrazil jsem pěšky, abych si prohlédl i okolí, i když obvykle si turisté k cestě na úpatí najímají auto či minibus. Kousek nad úpatím asfaltka ale stejně končí a
Sibayak
Postavy u fumaroly zkouší holí sílu unikajícího plynu. Já jsem to vyzkoušel vhozením kamenu a vyhodilo ho to opravdu slušně. musí se pěšky – tropická vegetace jako jsou propletené trsy pandánů se postupně ztrácí, až pod kráterem zůstávají jen nejvytrvalejší keříky. Sem tam se objevuje fumarole – díra v zemi, ze které tryská žlutý sirný dým, prudký, horký a ne zrovna zdravý prospěšný. Samotný kráter leží v nadmořské výšce něco přes 2000 metrů nad mořem, je úplně plochý a vyskládaný spoustou nápisů, které z kamenů složili návštěvníci. Nad kráterem ční tři izolované skalnaté vrcholky, ze kterých se někdy jde, někdy nejde rozhlédnout na sopku i její okolí – to podle počasí a podle množství kouře chrlené ze sopečných výduchů. Vylezl jsem na dva z těchto vrcholků; na prvním bylo vše zahalené do mlhy, ale při výstupu na druhý se mlha rozplynula a naskytl se mi nádherný výhled do okolí, ale hlavně na kráter a vrcholky Sibayaku samotného.
Na vrcholku jsem mimochodem potkal jednu Češku, studentku geografie v Praze – prvního Čecha od začátku mého putování, když tedy nepočítám dvacítku lidí na dobrovolnické akci Green Life. Zpátky jsem nechtěl stejnou cestou, chvíli jsem uvažoval o stezce označené všude v mapách „tudy nechoďte, tady se určitě ztratíte“, ale nakonec jsem se dal cestou třetí, dolů k lázním. Indonésané tu Sibayak aspoň
Sibayak
Tzv. fumarola – díra, ze které vychází sopečná exhalace. Kolem se vytváří krystalky síry. trochu využívají: jednak právě ke koupelím, a jednak k výrobě elektřiny – od místní elektrárny je na kilometry daleko slyšet syčení vypouštěné páry. Cesta od lázní a elektrárny zpátky do Berastagi vede po silnici zemědělským krajem – po měsíci v Indonésii jsem tak vlastně poprvé mohl pořádně vidět políčka a sady a vlastně vůbec cestu, která není lemovaná dvoupatrovými budovami, jak tomu je desítky kilometrů kolem Medanu. Kousek před křižovatkou na hlavní tah Medan-Berastagi mi konečně zastavil minibus směřující do Berastagi, sice úplně zaplněný rolníky s nákladem různých mrkví, brambor a cibulí na trh, ale přesto se tam pro mě našlo místo. Byl jsem nacpaný ve vyvýšené zadní řadě, temeno centimetr od stropu a kolena pevně zaklesnutá do sedačky resp. štokrlete přede mnou. Cestou vypadl ze střechy náklad mrkve, ale drtivou většinu se jí kupodivu podařilo sesbírat, aniž by někoho přejely bezohledně míjející auta a motorky. V Berastagi jsem se už zkušeně z minibusu vyvlékl a dal si na srovnání tělesné rovnováhy u stánku mé oblíbené, všudypřítomné smažené banány (jinak tu mívají také smažené kuře, tempe, tofu se zelím a nudlemi a narazil jsem dokonce na smažený toast s jahodovým džemem, což už se blíží slavné skotské smažené tyčince Mars).
Sibayak
Napřed byl celý vrchol zahalen v mlze... Druhý den jsem se zabýval tříděním fotek, internetem a podobně, a až odpoledne jsem vyrazil do města. Zamířil jsem na kopeček západně za městem, který se ukázal být vlastně parkem, kam místní chodí běhat, jen tak posedět či pokouřit a indonéští turisté pokochat se západem slunce, projet se na koni či také pokouřit. Každý Indonésan totiž kouří. Každý. Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou – místní mě sice tvrdili, že se oním směrem jít nedá, ale tomu se většinou nedá věřit. V tomhle případě měli pravdu, i když se mi nakonec projít povedlo – po brodění metrovými bylinami, balancování na roští, slanění třímetrové zdi, bloudění prudkým bambusovým svahem, plížení se skrz až středoevropsky působící zahrádkovou kolonii a poté, co mi hodná paní odemkla branku ze zahrádek ven. Cesta objevitele nikdy není přímá.
Večer jsem chvíli ještě marně hledal knajpu, kde bych mohl ochutnat palmové víno, zde nazývané tuak, vyráběné kvašením šťávy z palmyry či kokosové palmy a zřejmě podobně plíživě nebezpečné jako náš burčák - ale nenašel jsem. Třetí den ráno jsem odjel brzo ráno zpátky do Medanu, Bukit Lawangu a po dvou dnech konečně zpátky na Green Life.
Advertisement
Tot: 0.084s; Tpl: 0.013s; cc: 12; qc: 31; dbt: 0.0345s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb