Ze ZDI na vlak do Datongu

---

Geo: 39.9114, 116.443

Ráno se probouzíme kolem 4hod. Marťa chvátá na východ, ale stačí mi letmý výhled ven a vidím, že přes opar nebude stejně nic vidět a tak zůstávám ve spacáku. Ne na dlouho. Netrvá dlouho a všichni jsou na nohách a prakticky zabaleni a připraveni k odchodu. Ach jo. Vylézám tedy a začínám balit. Marťa se vrací a vyrážíme za ostatníma. Docházíme je v další věži a pokračujeme dále bez belgického páru. Po několikaset metrch narážíme na "Military zone" a dál to po ZDI prostě nejde a my ji musíme opustit a vydáváme se po úzké stezce vedoucí kolem ZDI. Po chvilce se začínáme trochu děsit, protože cestička je užší a užší a chvílema to vypadá, že mizí úplně, ale nakonec stále pokračuje. Jen netrvá dlouho a jsme zcela mokří, protože padlá mlha dost orosila veškerý porost, kterým jsme se prodírali. Na chvilku ztrácíme ZEĎ z dohledu, ale za nedlouho ji opět vidíme. Cestička vede přes kukuřičné pole do údolí a na protější kopec a pak více méně lemuje ZEĎ. Na jednu stranu nám je líto, že nemůžeme jít po ní, na druhou se nám zase naskýtají velice hezké výhledy. Po poměrně delší době se nám opět daří na ZEĎ napojit. Je to jen několik metrů za koncem "Military zone". Máme štěstí, protože dle cedule na dveřích, kterými procházíme zpět na ZEĎ, je otevřeno až od 8:30, ale i přes to, že je 8hod, jsou dveře otebřené. Po chvilce zjišťujeme, že je to proto, protože tu je nějaký dělník, opravující tuto část ZDI. Pokračujeme tedy již po ní směrem ke středisku Jinshanling. Po chvilce se dostáváme již na opravenou část, což ji velice ubírá na atmosféře. Vzhledem k tomu, že už je čas otevření ZDI ze strany Jinshanling, začínají se pomalu hrnout davy lidí proti nám. Ještě, že jsem už tady a jdeme dolů. Cestou mj. potkáváme jakousi paní, která vypadá, že si s námi chce povídat. Po cvhilce ovšem zjišťujeme, že ji nejde o povidání si s námi, ale o lístky, které nemáme a které si máme u ní koupit. Dělám, že nemáme nejmenší tušení o čem mluví, ale ona se nám snaží bránit v průchodu. Ani tak se nedáváme odradit a procházíme dále. Ona dáma se však evidentně nechce vzdát, nechává tedy veškeré své věci ležet a opět nás předbíhá. Dokonce si běží pro pomoc. Využíváme však toho, že nikdo neumí anglicky a tak se snažíme vysvětlit, že od paní nic kupovat nebude, protože potřebujeme platit kartou a že případně zaplatíme až u kasy. Ostatní s nimi stále diskutují a já toho využívám a procházím pryč, nakonec Marťa dělá to samé. Slejzáme ze ZDI a jdeme směrem k východu. Za chvilku nás ovšem paní předjíždí na motorce a všem pouličním prodavačům si evidentně stěžuje jací jsme. Nakonec si stoupla přímo k vstupní bráně, kde čeká dokud si nekoupíme lístky. Což jsme nakonec udělali a ona se tak mohla spokojeně vrátit na ZEĎ. Vtipné bylo, že nikdo nekontroloval kolik si nás lístky koupilo a tak se stalo, že kanadský klučina si lístek nakonec stejně nekoupil a tak nás aspoň pozval na minivan, který nás odvezl k hlavní cestě, odkud by měl jezdit bus směr Beijing. Nejdřív jsme zkoušeli zastavit nějaké projíždějící autobusy, ale nakonec jsme zjistili, že na druhé straně před motorestem je autobusová zastávka odkud jezdí bus přímo do Beijingu. Přeběhli jsme silnici, koupili si něco k jíslu a pití v místním obchůdku, kde jsme se i zeptali na čas kdy jede autobus a čekáme. Bohůžel v době, kdy nám bylo řečeno, že pojede, žádný bus nepřijel. Další by měl jet za půl hodiny a opravdu jede. Jen se před nás nacpali do busu nějací místňáci a tak na nás nezbyla žádná místa k sezení a řidič nás odmítal vzít na stání. To se mu ale nepodařilo, protože i přes jeho nelibost nestupuje a platíme a usazujeme se do uličky. Nakonec zavírá dveře a vyrážíme. Nejedeme ovšem dlouho, protože při nájezdu zpět na dálnici nás zastavuje policista, který nám prve pomáhal se zastaváním projíždějících busů a začal brát řidiči papíry a být na něj dost nepříjemný. Pak si ho odvedl a když se vrátil, vypadal, že mu i tekly slzy. Nakonec odešel řidič znovu s tučnou částkou v ruce a když se vrátil celý rozklepaný nastoupil do autobusu a jal se odjet. Dva z cestujících však ještě odběhli na toaletu, takže jsme na ně čekali. Jak byla le rozrušen, po návratu prvního zavřel dveře a odjel. Co se stalo s druhým ví bůh 😊. Pak už byla cesta jen trochu utrpení, protože sezení v úzké uličce nebylo zcela pohodlené a cesta měla trvat kolem dvou hodin. Nakonec jsem nějak usnul a vzbudila mě až konečná. Super. Jsme sice na okraji, ale v Beijingu a na metru. Loučíme se tedy s ostatními, nasedáme do metra a jedeme směrem k ambasádě. Tam balíme věci, které nám v mezičase Štěpánka vyprala a složila a připravujeme se k odjezdu. Ještě si jdeme do nedaleké restaurace na večeři, kde nakonec zjišťujeme, že i přes to, že jsme místní jídelní lístek kontrolovali již pár dní zpět, mají tu námi tolik hledanou Pekingskou kachnu. Dnes jsme však dorazili pozdě a všehna je už prodaná 😞. Dáváme si tedy aspoň výborné Kung-Pao. Po večeři se vracíme zpět dobalit si, rozloučit se a Marťa ještě na rychlé smočení se v bazénu. Vlak nám jede po 23hod, deme tedy na poslední metro a naštěstí nám vše klape tak, že na nádraží přicházíme včas. Ještě musíme projít bezpečnostní kontrolou a najít správné nástupiště. Chtěli jsme si koupit lístky na vlak na další dny, ale fronta byla veliká a času málo. Když jsme našli správné nástupiště, zjistili jsme, že tam stojí hroooozná spousta lidí. No potěš. Snad se všichni do vlaku vejdou. Bohůžel na nás bezbyly už žádné lístky na ležení, tak máme na sezení. Vlak má nakonec ještě 20min zpoždění, takže místo ve 23:45 jede až 0:05. Jdeme tedy ještě na záchod a pak čekáme až si všichni nastoupí a my jdeme až nakonec. Ve vlaku nás již čeká velká sposuta lidí stojících i v uličce, ale naštěstí naše místa jsou volná a tak usedáme ke stolečku, kde naproti nám sedí paní se svým otylým synem a kačátky v krabici mezi nohama. Sedačky mají opěradla rovné jak pravítko a možnost sklopení tu samozřejmě není. No potěš to bude cesta.....

---