La Paz: Cesta smrti a opravdovej kriminal

---

Z Uyuni jsem vyrazil nocnim autobusem do La Paz, pricemz na palube jsem byl krome ridice jedinej co nemluvil hebrejsky, pripadal jsem si jak uprostred skolniho vyletu izraelsky stredni skoly. Diky nim jsme vyrazili o hodinu pozdejc, ale aspon to znamenalo, ze neprijedeme tak hrozne brzo. Cesta nam ubihala, nad ranem jsem se probudil zimou, protoze jsem si nevzal spacak. Kolem desaty rano jsme se dostali konecne na predmesti La Pazu aby autobus vzdal svuj boj. Bylo nam vysvetleno, ze dal se nejede, ale aby nam zajistili nahradni dopravu, to uz ne. Takze jsme museli vsichni na taxika. Nased jsem spolu s deseti dalsima lidma do malyho bilyho mikrobusu, ktery brazdej celou jizni Ameriku a vyrazili jsme.

Predmesti La Pazu se naziva Alto a lezi na nahorni plosine nad mestem. Vlastni La Paz je potom jeden a pul milionu obyvatel velike mesto na stenach kanonu, s centrem uplne dole. Narozdil od jinych mest bohatsi ctvrte lezi dole a chudsi nahore - a maji tak paradoxne mnohem lepsi vyhled. Pohled na domecky prilepeny na stenach kanonu je uchvacujici. Zvlaste pak v noci, kdy se vsechny okynka rozsviti a kanon pusobi jako jeden obrovskej vanocni stromecek. Ve dne jako v noci je pak pro mesto charakteristicka naprosto silena doprava - mumraj jak se patri. Po ulicich se propleta tisice malejch mikrobusu, autobusu a nakladaku. Kazdej ridi jak umi, na predpisy nebo dopravni znaceni nikdo moc nedba. Tomu vsemu zmatku se marne snazi vnutit rad mraky policajtu na vsech krizovatkach, ale podle me se jedna o marnou snahu. O emisnich limitech tu nikdo neslysel, takze ulice jsou zahaleny v cernym dymu. Nejhorsi je to pak na ulicich, kde je provoz jednosmerne vedenej nahoru, tam kazdej dava motoru poradne zabrat a dychat v podstate neni mozne. Mikrobusy maji ridice a vyvolavace, kterej vyklonenej ze soupacich dveri ven v neuveritelne rychly kadenci vykrikuje kam se jede a vybira penize.

Vstrebat vsechny zazitky po prijezdu do La Paz nejakou dobu trva. V pristich dnech jsem se rozhod podniknout par netradicnich vyletu, ktere se nikde jinde nez tady nedaji provozovat. Jako prvni me cekal sjezd na kole po ceste smrti. Cesta smrti je 65 km dlouhej usek mezi vesnicema La Cumbra a Coroico, vedouci po stene strmeho uboci. Cesta zacina ve vysce vice jak 4600 m.n.m. a konci zhruba okolo 1200 m.n.m. Byla postavena mezi lety 1933 a 1935 valecnejma zajatcema z Paraguaye aby umoznila pristup do hlavniho mesta. Svoje jmeno potom dostala kvuli tomu, ze od sveho otevreni az do postaveni noveho horskeho obchvatu roku 2006 si rocne vyzadala 200-300 obeti na zivotech. V poslednich letech se potom z cesty stala vyhledavana destinace pro cyklisty.

Vylet zacal v 7:45 rano nafasovanim tricek hlasajicich "Prezil jsem cestu smrti". Ne ze bych byl povercivej, ale rozhodne jsem se do nej predcasne nehctel oblikat. Seslo se nas asi 24, pricemz notnej dil tvorila skupinka starsich Slovaku a jeden Cech. Nikdo z nich moc nemluvil anglicky ani spanelsky, takze jsem jim pomahal s komunikaci s nasim nemeckym pruvodcem. Nafasovali jsme helmy, obleceni a kola. Poprve v zivote jsem usednul na sjezdovej special rucni vyroby a musim rict, ze na me kolo zanechalo neuveritelnej dojem. Je postaveny tak, ze se na nem da sjet prakticky cokoli. Neni treba se vyhybat kamenum ani jinejm, prekazkam, protoze kolo si s nima poradi samo. Pruvodce se dusoval, ze se na kole da bezpecne skocit z dvoumetrove vysky, ale o to se teda rozhodne nikdo nepokousel. Krome velmi kvalitniho perovani na obou kolech melo kolo i specialni hydraulicky brzdy, coz je ve srovnanim s klasickejma brzdama (zvlaste za mokra) jako nebe a dudy.

Prvni usek cesty byl na normalni asfaltce aby se vsichni seznamili s tim, jak reagujou tlumice a brzdy. Zvlaste dva lidi se seznamili velmi dukladne, protoze hned asi po dvou minutach leteli pres riditka. Padla mlha jako mliko. Svisteli jsme dolu po silnici a viditelnost byla cim dal horsi. Aby toho nebylo malo, tak do toho vseho zacalo zprvu mirne a potom huste prset. Konecne jsme se dostali na zacatek cesty smrti. Jedna se o sterkovou cestu zaseklou do uboci, okraj misty chybi, propast pod nami dosahovala az 600 metru. Na tehle ceste se jezdi prekvapive vlevo, protoze kamiony jedouci vzhuru by v pripade nouzoveho zastaveni jinak spadly do propasti. Vlevo se pak proste jen oprou o skalu a hotovo. Prekonali jsme prvni kilometry a poslechli si prvnich par historek o cyklo-umrtich z poslednich nekolika let. Francouzska zatacka, italska zatacka, izraelska pasaz - vsechno se to jmenuje podle narodnosti obeti. Protoze pocasi nam prave dvakrat nepralo, tak jsme upalovali dolu rychle jak to jen bezpecne slo, abychom se dostali z mlhy a deste dolu do normalniho pocasi. Tou dobou uz jsme ale byli stejne totalne durch... Nakonec svete div se se skutecne v nizsich polohach pocasi umoudrilo a mraz vystridal pravej tropickej parak. Vsechno jsme zakoncili vynikajici hostinou v hotelu nahore na orlim ostrohu s neuveritelnym vyhledem zpet na nasi cestu udolim. Lepsi vyhled se da tezko podle me najit.

Po tomhle silnem zazitku jsem se rozhod pro jeden jeste silnejsi. Uz nekolik dni jsem slychal neskutecny historky lidi mluvicich o navsteve mistniho vezeni San Pedro. Vse je samozrejme naprosto ilegalni, ale protoze vsichni od reditele veznice az po straze dostavaji podil z "vstupneho", tak vse zatim probiha bez incidentu. O navsteve vezeni se da doslechnout pouze od ostatnich cestovatelu, protoze oficialni prameny o nem mlci, dalsi vec, ktera je potreba, je vytahnout z ostatnich cestovatelu telefonni cisla na vezne, ktery prohlidky organizujou. Potom staci jen zavolat a objednat se na danej den a hodinu. Vstupny je 150 bolivianu (asi 10 liber) plus "darky" jako cigarety, toaletni potreby apod. podle instrukci z vezeni. V pul dvanacty jsme podle dohjody stali ja a jeste dalsi dva lidi z hostelu pred bocni branou vezeni a cekali.

Sluzbu konacijic dozorci nas nechtela pustit dovnitr a tvarila se, ze jsme se zblaznili. Evidentne nebyla na vyplatni pasce. Nenechali jsme se odradit a dal okouneli pred branou, az se vynoril jinej dozorce a zeptal se jestli jdeme navstivit Kennetha. Rekli jsme, ze ano a pustil nas dovnit. Prosli jsme zamrizovanym vstupem rovnou na dvur veznice a predstavil se nam anglicky mluvici cernoch - evidentne Kenneth. "Vitejte ve vezeni" pronesl na uvitanou. Stali jsme uprostred vezeni, ale nase vezeni to moc nepripominalo. Uvnitr nejsou mrize ani policajti. Jakmile vas zavrou dovnitr, tak je kazdymu jedno, co se deje uvnitr. Policajti jen hlidaj, aby se nikdo nedostal ven. Musite si koupit svoji celu a vubec vsechno na preziti. Kdo nema zdroj prijmu, ten jednoduse neprezije. Boliviany podporuji rodiny, cizince potom tenhle prapodivnej program exkurzi. Nase prohlidka byla omezena jen na sekci pro bohace (tzn. drogovy barony a cizince), kde mohli vezni rucit za nase bezpeci. Tahle elitni sekce cita 85 veznu, na druhy strane zdi potom zacina to opravdovy peklo, kde se tisni na 1000 veznu. "Tam byste neprezili ani dva dni" vysvetlili nam.

Prvni misto: navsteva u Francisca - portugalce vypadajiciho jako Gerard Depardieu. Franciskova cela je vcelku luxusni garsoniera, kterou obyva spolu se svou pritelkyni. Ve vezeni lze hodne videt manzelky a deti ... dost neuveritelnej pohled, ale opet se jedna pouze o sekci vyvolenych. Manzelky i deti muzou dovnitr a ven chodit bez omezeni. Vevnitr jsou na nadvori i kramky veznu - zivnostniku. Koupit lze cokoli. Je libo hamburger a hranolky? Steak? Pivo? Huleni? Kokain? nic neni problem. Jen jsem neme ziral. Kokain se tu dokonce udajne vyrabi a distribuuje ven (ne dovnitr). Inu vsichni v tyhle sekci nakonec sedeli za drogovy delikty, takze se neni cemu divit. Stara paka Stuart - potomek britskejch kolonistu puvodem ze Zimbabwe nas proved po nekolika dalsich celach. Navstivili jsme Kanadana, kterej doma vsechno prodal, aby se moh v Bolivii postupne ufetovat k smrti. Tvrdil, ze ho zasili za jeden gram kokainu, ale pri pohledu na neho jsem mu neveril ani nos mezi ocima. O par minut pozdejc nam potom rek, ze kouri 20 gramu cracku denne ... Dalsi navsteva byla u kolumbijskyho drogovyho barona, kteryho chytli pri pasovani 4,2 tun (!) kokainu. Mel letadlo narvany az po strechu. Jediny dve mista bez drog byly sedacky prvniho a druhyho pilota.

Kdyz byla prohlidka u konce, tak jsme se dozvedeli, ze nemuzeme ven, protoze zrovna prijela inspekce z ministerstva. Nase navsteva se proto neplanovane protahla na vetsi cast odpoledne. Nakonec jsme vypadli ven a i presto, ze to bylo jen jako jsem byl v pravde nadsenej, ze jsem zase venku.

---

Photos

Stuart
nas pruvodce. Ceka uz 3 roky na rozsudek

Donald
bajkar a narkoman z Kanady

Kenneth
nase spojka na ceste do kriminalu

Comments

[Strudl]

Vezeni
Ahoj, jak popisujes to vezeni, tak to je jak z Prison Breaku :)

[Blanka]

La Paz
ahoj, mam na tebe prosbu. Jsem v La Paz, jeste 2 dny a moooc rada bych se podivala do veznice San Pedro, muzes mi poslat nejaky kontakt ? Tady o tom nikdo nevi.... ;-(( Dik za odpoved, Blanka