Jezero Titicaca (1): Copacabana a Isla del Sol


Advertisement
Published: April 8th 2008EDIT THIS ENTRY

Nastal cas dat vale mestu La Paz. Z La Pazu miri vsichni, co jedou na sever v podstate stejnym smerem. Proto nebyl problem sehnat v hostelu lidi do taxika smerem na hrbitov, odkud odjizdi autobusy do Copacabany. Autobus se propletal nekonecne dlouho nahornim predmestim Alto - v podstate se jedna o obrovskou trznici plnou lidi, zbozi a minibusu. Vsechno se to propleta hlemyzdim tempem a nez jsme se vyhrabali z mesta ven, uplnynula dalsi hodina. Cesta ubihala vcelku svizne, nikde nebyly ani zpopmalovaci pasy, ani policejni kontroly, jelo se po asfaltu a ani jednou jsme nepichli. Dorazili jsme k jezeru Titicaca a v jeho nejuzsim bode jsme se meli prepravit na druhou stranu. Kupodivu nam ridic vysvetlil, ze lidi cestujou na jiny lodce nez autobus, pravdepodobne proto, abychom si museli koupit extra listek za prevoz. Podobny triky uz prechazim bez komentare, vetsinou poplatek nestoji ani za rec, takze nemelo smysl nejak zbytecne protestovat. Do Copacabany jsme dorazili odpoledne jeste za svetla a v poklidu si nasli ubytovani v hotelu s krasnym vyhledem na jezero. Povecereli jsme v skvely pizzerii na plazi, kde jsem si objednal vegetarianskou pizzu se sunkou - a musim rict, ze to byla jedna z nejlepsich pic, co jsem kdy mel. Mel jsem jim rict, at to pripisou na menu a pojmenujou ji po me

Druhej den casne z rana jsem vyrazil na turu podle chytry knihy podel pobrezi jezera smerem na spici poloostrova s vesnici Yampupata. Brzo rano bylo zatazeno a poprchavalo, takovy londynsky pocasi jaoko kdyz ho vysije, jen ta scenerie nesedela. Cesta vedla ven z mesta a na venkov. Prakticky ihned za branama mesta zacal jinej svet. Na prasny ceste jsem potkaval krojovany vesnicanky jdouci do mesta na trh, kolem cesty potom vsude bujely malinkaty policka a loucky s kvetinama a travou. Vsechno to kvetlo a nadherne vonelo a doslova vsude se pasli oslici, kravy, ovce, prasatka a lamy. Nadherna scenerie, dokonala relaxace pro dusi. Po asi pul hodine cesty jsem zamiril smerem k mistni atrakci - incke lazni Baño de las Incas. Vesnicka, ktera zminenou kamenou vanu hosti lezela asi deset minut od cesty. Lazen samotna potom byla ve statku predelanem na muzeum. Ovsem bylo zavreno. Jedina ziva duse kolem byl mistni obejda, zhruba kolem 18 let. Stal na rohu nad schodama a nedelal nic. Zeptal jsem se ho kdy se otevira, na coz odvetil, ze v devet otevrou, at pockam. Odpovedel jsem mu, ze uz je pul jedenacty, jestli teda nevi, co delat. Nevi. A kdo ma klic od muzea, ze bych za nim zasel. Nevi. Poradil mi, at pockam, ze se otevre pozdeji. Tak jsem cekal. Cekal jsem asi pul hodiny, a cas si kratil obdivovanim mistnich eukalyptu, vune jejich listu a rozbijenim jednoho plodu, abych videl jak vypada zevnitr. Obejda dal stal nad schodama a nedelal nic. Ja jsem to nevydrzel a rozhod se, ze se vratim na zpatecni ceste.

Cesta se dal linula mezi jezerem a loukama, vsude zpousta kvetu a vuni. Potkal jsem par vesnicanu, ti nebyli tak stydlivy jako jejich zensky protejsky a s par jsem se dal do reci. Jejich zvedavost a uprimnost me uplne dojala. Poprve od prijezdu do jizni Ameriky jsem mel moznost se bavit s lidma, ktery opravdu uprimne zajimalo kdo jsem a co tu chci, odkud jdu a kam mam namireno, a co si o tom vsem myslim. Jeden pan dokonce zastavil a sesed z kola, aby si moh popovidat a pak mi podal ruku a popral stastnou cestu. A nechteli penize ani mi nehteli nic prodat. Je videt, ze jsem konecne narazil na misto, kam jeste nedorazili turisti. Nadsenim z takovyho setkani z domorodcema jsem se pochechtaval jako blbecek.

Po asi dalsich trech hodinach cesty podel brehu jezera a kochani se vyhledama jsem dorazil k domu, kterej inzeroval obed. Jen jsem nakouk na zaprazi, a uz me usazovali k velkymu kamennymu stolu na dvore. Dostal jsem jejich tradicni obed. Maso z alpaky, brambory a lusteninu, ktera v jazyce lidu Aymara nese jmeno avas. Pani me naucila aymarsky rict "dobry den" - kamisaraki a pan mi zase nadbidnul, ze me sveze na vlastnorucne vyrobeny rakosovy lodi. To jsem urcite nechtel propasnout, takze jsme hned po jidle vyrazili na jezero. Jeho rakosova lod byla mensi, v podstate osobni. Jeji vyroba trvala 20 dni a podileli se na ni tri domorodci. Zivotnost je udajne 7 mesicu, potom se rakos nasakne vodou a potopi. Pohon je pomoci bydlovani. Bydlovani je mnohem tezsi, nez by se na prvni pohled zdalo. Me se podarilo jen lod na miste roztocit, pohon rovne kupredu evidentne pozaduje leta driny a odrikani.

Na zpatecni ceste jsem si stopnul minibusik. Byl obsazenej zenama jedoucima na pole a do mesta a jejich ratolestma. Zkousel jsem si popovidat s dvouma roztomilejma holcickama, trohu spanelsky a doufal jsem, ze me nauci neco aymarsky, ale marne, jedina smysluplna konverzace byla spanelsky. Asi byly moc maly na to, aby chapali, ze jim nerozumim a potrebuju naucit ...

Nechal jsem se vysadit zpatky u Baño de las Incas, vedle cesty lezela svine s malejma prasatkama a kojila. Udelal jsem par fotek a vidim, jak se pres louku ke me zene baba a krici:

"Pagame, pagame!"
"Zaplat mi, zaplat mi!"

Ja ti dam, babo, pomyslel jsem si. Jsem mozna gringo, ale nejsem idiot, abych se nechal holit kvuli cemukoli. Tak jsem na ni zpatky volal "Hola, buenas tardes!" (dobre odpoledne), predstiral ze nerozumim co po me chce a sel dal svou cestou. Lazen uz byla otevrena. V mistnim pidimuzeu byla jedna mumie a par strepu. Vlastni vana byl kamenej sud uprostred eukalyptovyho haje. Cela atrakce byla mnohem mensi, nez jsem myslel, v podstate to byla stojaci vana pro jednoho cloveka.

Vecer jsme se vypravili na mistni hrbitov na skale nad mestem. Ostroh se tyci asi 200 metru nad hladinou jezera, a jedna se o pekne strmej vystup, navic okorenej nadmorskou vyskou skoro ctyr kilometru, takze nahore by si jeden klidne hned leh vedle tech chudaku neboztiku. Vyhled ovsem opravdu stoji za to. Mezitim tak nejak stihlo zpaadnout slunce a tak jsme rychle sebehli zpatky dokud bylo aspon trochu videt na cestu.

Dalsi den jsme spolu s ostatnima vyrazili na bajny ostrov Isla del sol, kde se podle legendy zapocala incka rise. Na ostrove jsou dodnes pozustatky svatyni a obetist. Lod, ktera nas mela prepravit na ostrov stoji rozhodne za zmnku. Snad nikdy jsem nejel na necem pomalejsim. V podstate to bylo, jako kdyby nekdo do vody misto lodniho sroubu ponoril stolni ventilator. Navic motor neustale stavkoval a vypadaval. Cesta se nam nakonec protahla na dve a pul hodiny, celou tu dobu jsme sedeli na nepohodlnejch sedatkach a pristani na ostrove bylo opravdove vysvobozeni.

Na ostrove neni moc stromu, zato spoustu kopcu na ktery pali slunce. Viz jmeno ostrova. Plazili jsme se po vyprahlych kopcich, az jsme dorazili na incke obetiste - kamenej stul s kamenejma sedatkama kolem. Vypadalo to, jako kdyby stari Inkove obeti pekne povecereli. Uprostred ostrova jsme museli zaplatit myto - bolivijska narodni specialita. Na tech nejneuveritelnejsich mistech na vas muze vykouknout domorodec a chtit penize za pruchod. Kousek za mytem stala u cesty pani s detma a malou lamou jmenem Lola a nabizela foceni. Udelali jsme par fotek a pani chtela 20 bolivianu. To mi prislo jako nehoraznost, pekne sipockala az budem hotovy a pak vybafla cenu. Dali jsme ji nejprv pet a nakonec deset. Koukala jako bychom prave nad jejima detma podepsali ortel smrti vyhladovenim, ale prohlasil jsem, ze se nesmime nehcat zvyklat jejich psima ocima, maj to na nas pekne natrenovany. Nasadili jsme neustupny tvare a dali se na ustup.

Zpatky na pevnine jsme zjistili, ze nemame kde bydlet, anzto nas hotelier vyobcoval ven a presunul na do jinyho hotelu. Venku stalo nekolik ruzovejch autobusu ze svedska - zrejme meli prednost. S nevoli jsme si sbalili a odesli na druhej hotel. Hala pusobila, jako by hotel uz nekolik let nepremaval. Misto kde kdysi staval kulecnik oznacovaly jen taga na zdi a vubec to bylo tak nejak "dlouho po sezone", vyhled byl ovsem jeste lepsi a pokoje vypadaly moc dobre. Rano v hotelu nastalo premlouvani o pecivo, pribory, talire apod. Chlapik v kuchyni se nenechal moc vyvezt z letargie a vsechno nosil az napozdani a po jednom.

Rozloucil jsem se s ostatnima a namiril si to do mesta Puno v Peru, zatimco ostatni jeste setrvali a pak budou pokracovat po Gringo trail primo do Cuzca. Na hranicich nastal drobna komplikace - zjistil jsem, ze mi pri vstupu do Bolivie celnik nedal zelenej papirek, kterej po me ted chteli. Cela ta vec me stala pet dolaru, ale nakonec jsem preci jen uspesne vstoupil do Peru. Posledni hranici jsem mel teda za sebou a tim padem se snad i uspesne (pres muj divnopas) dostanu domu.

P.S. Fotky jsou opet na dvou strankach


Additional photos below
Photos: 35, Displayed: 27


Advertisement



Tot: 0.283s; Tpl: 0.014s; cc: 23; qc: 112; dbt: 0.0696s; 112; m:apollo w:www (50.28.60.10); sld: 3; ; mem: 6.7mb