Advertisement
Published: June 27th 2011
Edit Blog Post
Přesun autobusem z Karsu do Trabzonu nám trval celej den. Večer jsme dorazili na autobusák a zavolali Bünyaminovi u kterýho jsme měli bydlet. Sehnat ubytování v Trabzonu nebyla vůbec žádná legrace, protože je to univerzitní město a to znamená, že na konci června jedou všichni domů. Náš hostitel naštěstí přes léto pracoval na místním letišti a proto výjímečně nikam neodjel. Cesta k němu vedla do strmýho kopce, hornatostí to připomínalo San Francisco. Ale kromě hornatosti tedy už ničím jiným. Nikde žádná stará tramvaj, o číňana by tu člověk nezakopnul a žádná automobilová honička s autama co skáčou jak ping pongový míčky se tu taky nekonala. Benjamin se naučil jazyky dílem ve škole a dílem v německu. Německo se na něm dost podepsalo paříklad tím, že byl tanečníkem disco. Údajně si odskočil z Reichu na jednu noc do Prahy protože slyšel, že máme vyhlášený diskošky. No nevím, tohle téma nedokážu komentovat ...
Ráno jsme se potkali s dalším spolubydlícím Alperenem kterej přestože tu žil čtyři roky tak ještě nebyl v klášteře Sumela, což je místní atrakce číslo jedna. Vyrazili jsme teda společně na město vyzjistit co a jak. Paní v agentuře v centru nám sdělila, že jsme prováhali start, protože odjezdy
se konají v deset ráno a teď bylo poledne. Taxikář si řek o nehorázný peníze a nenechal se ukecat, takže jsme prohlídku odsunuli na další den a tenhle zasvětili poflakování se a nicnedělání v centru Trabzonu. Večer jsme se potkali s Benjaminem a šli do místní pivnice na jeden odměrnej válec (2,5 litru) Efesu. Efes je celkem pitelnej, jenom kdyby si odpustili ten kysličník, po požití pár piv si člověk připadá jako balón.
Další den časně a rána jsme už nezaváhali a zamířili na stanoviště dolmušů. Alperen sice vyhrožoval, že půjde s náma, ale nedobouchali jsme se na něho, údajně se ten den probudil až ve dvě odpoledne, takže si říkám, že viděl klášter mu prostě asi není souzeno.
Cestou do kláíštera dolmuš víc času stál a čekal než jel, takže jsme se na místo činu dostali až po poledni. Klášter je nádherná stavba přilepená juako orlí hnízdo na skále vysoko nad údolím Kdysi to musel být opravdu pohled pro bohy, lae dneska ho davy turistů změnili na atrakci ve stylu zábavního parku. Možná že přijít sem v listopadu, mohlo být vše mnohem lepší. Kolem kláštera se krásně zelenají hluboký hvozdy a tečou dravý říčky napájený denodenníma lijákama.
Podnebí tady vůbec nepřipomíná zbytek Turecka, je tu asi o deset stupňů chladněji a prší téměř denně. Obloha je většinu času zatažená temnejma mračnama, což dodává panoramatu na dramatickým vzhledu. Cestou zpátky se dolmuš musel zastavit na nezbytnou zastávku u stánkovejch prodejců a restaurací, abysme dali vydělat všem jak se patří a nakonec jsme konečně dorazili zpátky. Večer jsme si zašli na pláž, kam už Alperen byl s to dorazit, protože bylo šest hodin. Moře v těchhle místech nebylo skoro vůbec slaný a černý nebylo už ani trochu, takže dost možná se nejednalo ani o černý ani o moře a mapa kecala.
Tím se zakončilo naše poznávání Turecka a čekal nás už jen závěrečnej dvacetihodinovej přesun zpátky do Istanbulu, jednodenní veget na stejným místě, kde se naše putování začalo, smutný loučení a cesta domů.
Advertisement
Tot: 0.076s; Tpl: 0.011s; cc: 10; qc: 31; dbt: 0.0503s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb