Advertisement
Published: December 21st 2023
Edit Blog Post
Cesta přes oceán se tentokrát uskuteční s přestupem v Římě. Zastávka v Římě je dvacetihodinová, takže jsem si zamluvil pokoj. Hotel jsem vybíral s ohledem na Suverénní řád Maltézských rytířů. Ten je z pohledu mezinárodního práva svrchovaným nestátním subjektem bez vlastního území. To mu však nezakazuje vydávat poštovní známky. A má navázané diplomatické styky s různými zeměmi, včetně České republiky. Kdo mě zná dobře, ví, že hotel je hned za rohem od pošty Maltézského řádu. Naštěstí do ČR řád díky vztahům poštu doručuje. Takže plán byl skvělý, ale znáte to.
Člověk míní a Pánbůh mění. Týden před odletem jsem nešťastně upadl na kovový vozík a hned jsou zuby pryč, spodní dáseň orvaná a rozsekané koleno. Naštěstí mě na Karlově náměstí v nemocnici dali do kupy, zašili, co bylo třeba, a poslali na obvod. Zubařka mi zuby spravila a chirurg mi prohlédl koleno. Jenže se vyskytl problém, nedobře jsem si zlomil palec u nohy. Naštěstí mám místo sádry ortézu a fešáckou berli. Přesto mám od všech lékařů svolení k letu.
Tak v pondělí mi vyndali stehy z pusy a hurá na letiště. Není mi nejlépe, tlačí mě žaludek, zřejmě od nervů, nebo od doběhnutých antibiotik. Čerstvá šťáva z drobného ovoce
mi moc dobře neudělala a já zjišťuji osobně, jak se v letadle řeší žaludeční a střevní problémy. Naštěstí ne najednou!
Přestože mám letenku s ČSA, letíme letadlem nízkonákladovky SmartWings. Kdo toto dovolil, zasloužil by na holou. Letadlo je vlastně dobytčák, ale naštěstí mám trojsedačku pro sebe a díky zlomenině jsem ji uhájil. V Římě nás zaparkují někam do polí a vystupujeme na plochu. Je mi jasné, že vlak do města nestíhám. A pošta Maltézských rytířů zavírá už v 16.00!
Popadnu kufr a šouravým pohybem podpořeným berlí se dostanu na nástupiště rychlovlaku. Můj vlak je pryč už 14 minut, ale naštěstí je interval patnáctiminutový a lístek umožňuje využít vlaky až 90 minut od plánovaného. Rychlovlakem se souprava nazývá proto, že nikde nestaví. Za půl hodiny jsme na hlavním římském nádraží Termini. Hodinky ukazují lehce po 15. hodině. Tak teď najít vstup do metra.
Itálie je civilizovaná země, takže směrovky existují a dokonce italské nápisy jsou přeložené i do angličtiny. Dopajdám se k turniketům, abych zjistil, že automat na jízdenky nevidím. Naštěstí je otevřená u vchodu trafika a velkými nápisy hlásá, že mají jízdenky. Odložím hůl, italsky (no spíše rádoby italsky) si koupím jízdenky a vyrazím. Až za turniketem
mi dochází, že jdu nějak nalehko. Berla zůstala v obchodě. Naštěstí je u turniketů obsluha, která mě pouští ven a posléze s berlou i dovnitř. Metro má intervaly tři minuty a některé stanice jsou i bezbariérové. Jedu jednu stanici, neboť dvě z důvodu oprav projíždíme. Na Spagna naštěstí stavíme. Je 15.30. Šourám se bariérovou stanicí na povrch. Naštěstí mě pustili v metru sednout a vydrží jim to celé pondělí. Po deseti minutách jsem na povrchu. Vyrazím k poště a klestím si cestu skrz davy turistů, kteří chtějí vidět Španělské schody. Poštu nacházím rychle (opravdu Streetview od Googlu má něco do sebe). Italsky si objednám známky a dám se do psaní. Poštovní schránka je totiž umístěná za vraty, tak se k ní dostanete pouze v otvírací době. S úderem šestnácté hodiny vhazuji poslední pohlednici a mířím za roh do hotelu. Jsem splavený, ale hrdý, že jsem to zvládl.
Na hotelu se ubytuji, kufr mi vynese poslíček. Odměnu 2 € přijal a zdraví mě pěkně vždy, když se potkáme. Odfrknu si a vyrážím zpět na metro. Tentokrát už bez kufru a těžkého notebooku. Hned se mi vykračuje lépe, jen žaludek hlásí, že nechce přijmout žádné sousto. Zkouším se zahledět na italskou
zmrzlinu a žaludek mi jasně hlásí, že tudy cesta nepovede.
Jsem v metru a mířím do nejmenšího státu světa, který se v Římě rozkládá. No není ten Řím i z politického pohledu zajímavý? Od metra se sunu ulicí a uvědomuji si, že špína na chodnících je nechutná. Ještě že mám na ortéze díky Zuzance (mojí milované manželce) návlek. Naštěstí jdu stínem a po deseti minutách překračuji vyznačenou italsko-vatikánskou hranici, třebaže je systém otevřený. Místo pošty však nacházím nemocnici. Tam se mi opravdu nechce.
Ptám se policistů (karabiníků) v italských uniformách, ale se sundanými italskými znaky, kdeže tu mají poštu. Přes celé Svatopetrské náměstí mi ukazují obrovský přívěs, na kterém je hrdý nápis Vatikánská pošta. Přívěs není vůbec bezbariérový. Vyškrábu se nahoru a zjišťuji, že tady s angličtinou nepochodím. Nahodím téměř italštinu a najednou to jde a odpovědi dostávám v angličtině.
Hodinu sedím pod kolonádou a píšu pohlednice. Čas utíká rychle, je čas vyrazit na hotel. Svěřuji napsané pohlednice schránce vatikánské pošty, abych zjistil, že stejně spolupracuje s poštou italskou. Proto mají stejný tarif. To rytíři byli o pěti euro cent levnější.
Jsem žíznivý, tak si už zase v Itálii kupuji balenou vodu. Jen to zasyčí! V
půli cesty k metru je konečná tramvaje a linka 19, která v Praze nejezdí, je v nástupní zastávce. Italsky se doptám, zda zastavuje u metra, a jakmile dostanu kladnou odpověď, označuji jízdenku, kterou můžu použít i v metru. Dokodrcám se na hotel a mám toho dost. Zjišťuji, že snídani v ceně z časových důvodů vynechám, a ani mě to nemrzí. Dám si sprchu a dnešní poštovní den zakončím úplně unavený. Tak jen zítra musím stihnout letadlo za tu velkou louži.
Advertisement
Tot: 0.053s; Tpl: 0.011s; cc: 10; qc: 43; dbt: 0.0274s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb